Středa
„Středa
Kam to zase jdeš?“ rozhodila Koisumi rukama, když jsem na cestě ze školy zase odbočil k Sasukeho sídlu.
„Za Zelkossem… Budu tam chodit každý den,“ zívl jsem. Vůbec jsem se nevyspal, celou noc jsem měl v hlavě jenom jeho, ty jeho oči, které mě pořád sledovaly. Povytáhla obočí. „A nedívej se na mě tak, říkal jsem, že tam musím chodit,“ pokrčil jsem rameny a rozběhl se.
„Asi budu na Sasukeho opravdu žárlit a to se mu líbit nebude. Znáš mě, když se naštvu!“ slyšel jsem ještě za mnou Ryssu. Otočil jsem se, usmál se na ni a potom zahnul za roh.
Všechno se odehrálo jako včera, akorát už nebyl tak překvapený, když mi otevíral. Zatímco mě zase vedl po tiché chodbě, nedalo mi to: „Kde máš rodiče nebo tak?“
Ani se na mě neotočil. „Matka je už odmala pořád někde na služebních cestách. Moc ji nevídám, přijede jednou za čas. A otec od nás odešel, když jsem byl malý.“
„To jsi tu pořád sám?“podivil jsem se. To přece není možné. „Nemáš sourozence?“
„Mám staršího bráchu, ale ten je přes týden na internátu, přijíždí každý víkend. Proč?“ stočil ke mně oči.
Uhnul jsem pohledem. Proč jsem to sakra udělal? „Nevím, je to tu pořád tak tich
é, nevydržel bych tady být pořád tak sám jako ty.“
„Teď tu přece sám nejsem, ne?“usmál se. „Navíc se o sebe umím postarat, to se neboj.“
Trochu jsem zčervenal. Proboha, co to se mnou je? Už bych sem neměl chodit, ten kluk se mnou dělá divné věci! „Ne, to jenom že…“ nevěděl jsem, co říct.
Přišli jsme do jeho pokoje a začali s učením. Úsměv mu vydržel po celou mou přítomnost až do doby, než mě šel po dvou hodinách vyprovodit.
Dnes jsem tu byl dýl než včera! Jakmile jsem mu řekl „Tak se zatím měj“, ten příjemný úsměv z jeho tváře se vytratil. Pouze kývl a zavřel dveře.
Když jsem nad tím v noci přemýšlel, došlo mi, že tehdy před tou třídou to bylo vlastně poprvé, co jsem ho viděl se smát. Dobře, usmívat, ale to je taky div! On se totiž usmívá krásně...
