Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Sobota

Tákže, co teď? Včera jsem se úplně, jak to říct? Složil? Ano, to bude nejspíš ono. Ach bože, ach bože...to je trapas! Nevadí, nevadí, to se stane i těm lepším.

„Ottany, vylez z té koupelny, chci si aspoň vyčistit zuby, sakra!“ Zakřičela za dveřmi Rissa.

„No to promiň. Může mít člověk trochu soukromí na to umírání?“ Pokusil jsem se jí oplatit

 stejnou mincí, ale znělo to spíš jako žalostné zakňourání.

„Neblbni a vypal!“ Zabušila na dveře a následně taky na zeď, jak odcházela.

To se jí řekne, neblbni, ale já tam dneska musím zajít! Protože jestli tam nezajdu dnes, zítra se neodhodlám. Debil jeden, taky by ho neubylo, kdyby tu tašku dal Reyře!

S dlouhým povzdechem jsem se vypotácel z koupelny, při čemž jsem vypadal snad ještě hůř než před tím, akorát zuby na tom byly líp. Po cestě jsem si ještě vysloužil pohlavek od Koisumi. Raději jsem zapadnul do svého pokoje a svezl se po zdi dolů. Rukama jsem si podepřel čelo a hluboce vydechnul. Jak to mám udělat? Na jednu stranu bych ho chtěl hrozně vidět, ale na druhou tam zase opravdu nechci. Možná si jenom nechci připustit, že bych  ho měl vážně rád. Kluka! Já...a kluka! Vždyť se mi vždycky líbily holky. A jak sem si žil. Všechno bylo fajn. Proč se mi celý život pokazil za jeden týden? Nechápu to. Vždyť se chovám jako zamilovaná blbka. Pane bože, chovej se jako chlap! Vyskočil jsem na nohy a zatnul odhodlaně pěsti. Prostě tam napochoduju, sbalím batoh a zmizím. Jo! Mám plán a ten neselže. A pak už s ním nikdy nemusím promluvit. Hrdinsky jsem se poplácal po rameni- no někdo to udělat musí- a sedl před zrcadlo. No musím se zkulturnit.

„Ottany, musím domů. Vyprovodíš mě?“ Vběhla do pokoje Rissa.

„Ne... teda jo, půjdu kousek s tebou.“ Usmál jsem se a vstal.

„Někam jdeš?“ Zvedla obočí a sebrala svoji tašku přes rameno ze země.

„Já, abys věděla, jdu najít svou ztracenou čest!“ Zatvářil jsem se velice důležitě.

„Cože?“

„No musím si vyzvednout svůj školní batoh.“ Podrbal jsem se ve vlasech.

„Zvládneš to? Můžu jít s tebou a třeba Zellkosovi rozbít hubu!“ Nahodila malinko vyšinutý obličej a zlověstně se zasmála.

„Risso, už by ti to měl někdo říct.“ Vzal jsem ji kolem ramen a vyšel s ní z pokoje. „Víš, kluk jsem tady já! To já budu rozbíjet tlamy klukům, co budou otravovat tebe. Sice jsem se pravděpodobně vyspal s dalším klukem, ale pořád jsem tu kluk já!“ Vysvětlil jsem jí to v celku polopaticky.

„Kolikrát dokážeš říct slovo kluk v jedné řeči?“ Popíchnula mě Rissa.

„To bys ještě hleděla, co je všechno ve mně!“ Zasmál jsem se a vyšel z domu.

Čím blíž jsem, ale byl k odbočce k domu toho vola, tím mě moje odhodlávání opouštělo. Jako bych viděl ten jeho spalující vševědoucí výraz v černých očích, jak mě propaluje. Ač jsem nechtěl, taky jsem krok od kroku zpomaloval. Jenže jsem se tam nakonec doplazit musel. Rissa si nejspíš všimla mého vnitřního boje, a tak mě doprovodila až před železnou bránu.

„Držím palce.“ Usmála se na mě nejlepší kamarádka a pevně mě objala.

„Děkuju, neboj se, zvládám to! Včera to byla jen nějaká slabá chvilka. Nezapomeň, já jsem tu kluk!“ Otevřel jsem bránu a s trochu nervózním úsměvem vešel na jeho pozemek.

Na schodcích jsem se ještě otočil, ale Koisumi už byla pryč. Se zatajeným dechem jsem zůstal zírat na zvonek. Ale jak známo, lidi k životu vzduch potřebují, takže jsem se prostě musel nadechnout. Toho jsem využil a rychle zazvonil. Nebudu lhát, měl jsem chuť zdrhnout, ale vlastně jsem k tomu nedostal příležitost. Dveře se otevřely, jako by ten někdo stál hned za nimi. Už jsem se nadechoval k nějaké nadávce, když mi vyschlo v krku. On totiž přede mnou nestál Zellkos, i když mu ten muž byl hodně podobný.

„Co potřebuješ?“ Promluvil hlubokým hlasem, až mi po zádech přejel mráz. Z

 jednoho pohledu z něj šel trochu strach, vlastně stejně jako ze Sasukeho. Ten muž byl vysoký a štíhlý, s velice pěknou postavou, což se dalo hezky zjistit přes rozepnutou košili. Dlouhé černé vlasy měl stažené do copánku a na rameni se mu houpala taška. Vypadal, jako by někam zrovna měl namířeno. I on si mě prohlížel, takže jsem se mohl hezky podívat na úzké rty na krémovém obličeji a na oči. Stejné oči, jako ty Sasukeho.

„Já hledám Sasukeho.“ Vyhrknul jsem první, co mě napadlo. Z toho chlapa šla fakt hrůza! Byl snad ještě zlověstnější a nepřístupnější než Sasuke.

„No jasně. Pojď dál, jsem jeho starší bratr Taiki.“ Vtáhl mě do domu a podal mi ruku se zaujatým pohledem přilepeným na mé tváři. „Spolužák, kamarád?“

„N-no, spíš spolužák.“ Vykoktl jsem. Byl jsem z něho nervózní. Takhle se cítím fakt jenom v přítomnosti Zellkosů. Mělo mě napadnout, že je to jeho brácha. Říkal Sasuke přece, že se na víkendy vrací, nebo ne?

„Jenom? Hm a stavuješ se tu často?“ Přitáhnul si mě blíž, až jsem trochu vyjeknul.

„Ne, jenom si jdu pro tašku. Můžeš mi ji třeba přinést a já zase vypadnu, jo?“ Zkusil jsem, ale myslím, že se mu tahle varianta nijak moc nelíbila.

„To už chceš jít? Můžeš tu přece chvilku zůstat a-“ Chtěl Taiki nejspíš něco nabídnout, ale přerušil ho ledový hlas ze schodiště.

„Pusť ho, ten je můj!“

Taiki se otočil a i se mnou pohlédl na kamenný výraz jeho mladšího bratra, který stál na schodech.

„Sasuke, jenom jsem si povídal s tvým spolužákem, nic víc.“ Zdůraznil slovo spolužák, i když jsem moc nechápal proč. A taky mi připadalo, že to nic víc, nepatřilo k povídání, ale spíš k tomu spolužákovi. Ale Sasukemu se to nejspíš nelíbilo a zlověstně přivřel oči.

„Kdy jsi přijel?“ Přešel to.

„Teď, před chvílí.“ Shodil tašku z ramene a usmál se, ale v jeho úsměvu nebylo ani za mák nic přátelského. Takhle by se bratři chovat neměli.

„To mám radost. Určitě jsi unavený, tak sundej pracky z Ottanyho a šlahej si odpočinout.“ Sešel schody Sasuke  a za zápěstí mě vytrhnul Taikimu a přitáhnul k sobě.

„Nebuď nepříjemný, bráško.“ Zmizel úsměv ze rtů i staršímu z bratrů. Přešel kolem nás, ale ještě se zastavil  a pohlédnul na mě. „Tak se měj hezky, Ottany.“ Mrknul na mě a zmizel.

Chvilku jsem ještě zíral tím směrem, ale nakonec jsem si chtě nechtě uvědomil Sasukeho pevný stisk na mém zápěstí. Celá ruka mi hořela.

„Sasuke...?“ Chtěl jsem říct, aby mi dal věci, ale rázně mě utnul.

„Pojď, chci si s tebou promluvit!“ Sebral se a i se mnou vydupal schody.

„Ale já nechci. Prostě mi dej tašku a nech mě odejít.“ Zakňoural jsem. A bojovnost je v hajzlu...

„Myslíš si, že si se mnou budeš hrát a projde ti to? To ses spletl.“ Zavrčel a vtáhnul mě k němu do pokoje. „S Taikim nemluv, je nebezpečný.“ Upozornil mě a opřel se o stůl.

„Nebezpečný?“ Přešlapoval jsem u zavřených dveří a pokukoval po svém batohu. Nakonec jsem ho zahlédnul pod stolem. Ten parchant si tam stoupnul schválně!

„Ano. Jako bratři máme stejný vkus, kdybych se tam neobjevil, počítám tak do pěti sekund by po tobě vyjel.“

„A-aha. Sasuke prosím tě, dej mi ten batoh a já půjdu.“ Pronesl jsem se sklopenou hlavou.

„Ne.“ Pokrčil rameny a nejspíš to nehodlal nějak dál komentovat.

„Proč?“ Vykřiknul jsem, až sebou trhl. Ani já sám jsem nečekal, že tak vyletím, ale muselo to ven. „Proč mi to všechno děláš? Bavíš se tím? To tys mi tohle všechno udělal! Jo, je to tvoje chyba. Kdybys neonemocněl a já nemusel za tebou, nic by se nestalo! Nebyl bych tak nervózní po každé, když jsem s tebou a neměl bych v hlavě zmatek. Ty- tys mi to udělal naschvál, já to vím! Tys toho všeho využil a normálně jsi mě začal svádět a-“ Pokračoval bych. Měl jsem ještě toho tolik, co bych na něj mohl zakřičet, ale jeho objetí mě vykolejilo. Začal jsem se s ním prát, ale jako by mě síla opustila. Na jednu stranu jsem ho chtěl praštit a na druhou se k němu přitisknout a nepustit ho. Byl jsem plný rozporuplných pocitů.

„Ottany, nebreč.“ Zašeptl a víc mě k sobě přitisknul.

„Co, co to říkáš? Já přece...“ Nepochopil jsem hned co to říká. Rukou jsem si přejel po očích a k mému překvapení jsem je měl vážně mokré.

„To... Vidíš? Udělal jsi ze mě holku!“ Bouchnul jsem ho do ramene a položil si na něho hlavu.

„Ale neudělal.“ Zasmál se a dal mi pusu na krk.

„Sasuke, prosím řekni, že jsme se spolu včera nevyspali, že?“

Šíleně se rozesmál, až musel smích decentně krýt v mém rameni.

„Proč se mi směješ? Nech toho!“ Rozzlobil jsem se.

„To proto jsi ráno utekl?“ Nemohl se přestat smát.

„No jo...“

„Ty jsi takové tele. Jak jsem si mohl myslet, že zrovna ty by sis ze mě mohl dělat srandu.“ Podíval se mi do obličeje a usmál se.

„To sis myslel, proč?“ Jak ho to mohlo napadnout?  Zrovna já!?

„Ottany, kdybychom spolu spali, tak bys to poznal.“ Sjel mi rukou na zadek.

„Ty jsi vůl!“ Shodil jsem ho ze sebe.