Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

„Promiň, to…to asi ta horečka, už…už se to nestane,“ řekl a vypotácel se z pokoje.

Sesunul jsem se k zemi. Co se to stalo? Přejel jsem si konečky prstů po rtech. Pořád jsem na nich cítil ty Sasukeho. Mě…mě se to líbilo?! Schoval jsem si tvář do dlaní.

Takhle jsem seděl další hodinu a Sasuke pořád nikde. Začínal jsem mít obavy, že tam zase někde zkolaboval. Popadl jsem svoje už suché tričko, hodil ho na sebe a vyšel z pokoje. Moc jsem se tu ještě nevyznal, ale tak trochu jsem tušil, kde je kuchyň.

Byl tam. Seděl se založenýma rukama u baru a zakloněnou hlavou. Nevypadalo to, že si vůbec všiml mojí přítomnosti.

„Sasuke...?“ zkusil jsem opatrně. Trošku sebou trhl. Nevěděl jsem co mám říct dál. „No...“ Sledoval mě. „Prosím tě, řekni už něco, nebo mi drbne!“ poprosil jsem ho.

Tomu se lehce zasmál. „Co třeba?“

„Nevím,cokoliv...“

„Tak už si pojď lehnout, nebo ráno nevstaneš.“ Zvedl se ze židle.

„Už je ráno. A vstávalo se mi hrozně jako vždycky.“ Navíc to spaní na zemi...no prostě super!

„To mě se dnes vstávalo hezky...“ konstatoval a vyšel po schodech.

Zarazil jsem se. Co to říká?

V pokoji si lehl na postel, přikryl se a otočil. Já byl jako na trní, nevydržel jsem ani v klidu ležet, pořád jsem se převaloval tam a zpátky. Nakonec jsem se posadil.

„Ottany! Záda, břicho, bok. Vyber si už!“ zavrčel Sasuke.

„Promiň, nemůžu usnout,“protáhl jsem se.

„Říkal jsem ti, že nemáš spát na zemi. Měl by ses prospat, dneska ses mi zdál unavený.“

„Zato můžeš ty,“ vypustil jsem bezmyšlenkovitě z pusy a v ten moment jsem cítil, jak rudnu. Ještěže je tma...

Ale on to tak nenechal. „Cože?“ Posadil se taky. Pokoj osvětlovalo světlo měsíce z velkého okna, takže na mě viděl. Nemohl sice vidět, že se červenám, přesto jsem od něho odvrátil hlavu.

 „Ale nic, to je jedno,“ zasmál jsem se příšerně falešně a poškrábal se na hlavě.

„Víš, že se takhle škrábeš ve vlasech vždycky, když jsi nervózní?“

„To přece vůbec není pravda...“ Už sem začínal být hodně nervózní.

„Vůbec neumíš lhát,“ zasmál se. Nezní ten smích nějak blíž? Zvedl jsem hlavu. Mířil ke mně. Začalo mi bušit srdce. Dřepl si vedle mě a usmál se. Nejistě jsem si ho prohlížel, jeho perfektní obličej... Pod jeho pohledem jsem rudl víc a víc. Přejel mi konečky prstů po tvářích.

„Sluší ti, když se červenáš...“ zkonstatoval a pomaličku se ke mně začal nahýbat. Instinktivně jsem uhnul dozadu. To ho ale neodradilo.

„Ten polibek nebyl z horečky, co?“ odvážil jsem se promluvit.

Usmál se. „Chtěl jsem ho. Tys mi ho nabídl, tak jsem si pro něho přišel, jenže jsem si vůbec neuvědomil, co dělám, až potom...“ přiblížil svoje rty zase trošičku blíž. „Já se totiž v tvojí přítomnosti moc nekontroluju, nutíš mě dělat divné věci... Ostatně jako teď.“

„Já tebe? To ty mě přivádíš k šílenství,už s tebou nemůžu být ani v jedné místnosti–!“ Sakra! Zase mluvím bez přemýšlení!

„Tak vidím, že jsme na tom podobně.“ Už byl jen pár milimetrů ode mě. „Líbil se ti? Připadalo mi, že jo, ale taky to mohl být jen prvotní šok,“ zasmál se tiše.

Zrudl jsem ještě víc. Vybavil se mi Sasukeho polibek.

„Líbil, že?"

„Nevím, překvapil jsi mě...“ těkal jsem pohledem po pokoji.

„Mám ti to připomenout?" Nevěděl jsem,

 co odpovědět. Když řeknu, že ne, budu toho litovat. Když

 řeknu ano, moc mu to usnadním...

„Mlčení beru jako souhlas," řekl Sasuke a tím vyřešil moje dilema. Přitáhl si mě k sobě a políbil. V tu chvíli ze mě všechno opadlo. Všechna úzkost, všechna starost a vztek. Sasukeho rty na mě zapůsobily jako spínač. Nemohl bych ani pojmenovat, co všechno jsem cítil. Sotva jsem ovládal svoje ruce, které ze Sasukeho sundávaly oblečení. Moje tělo bylo o tři kroky napřed než mysl. Z každého mého pohybu se dala vyčíst netrpělivost a touha. Sasuke mi sotva stačil. Asi nečekal, že to půjde takhle rychle. Ale nemohl popřít, že je rád.