Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

Čtvrtek

„Atsushi, doufám, že plníte své povinnosti!“ výhružně se na mě podívala naše třídní.

„Jistě, paní učitelko, po škole za Sasukem vždycky zajdu,“ usmál jsem se falešně.

„Dobře. Musím přiznat, že se divím… ale jestli je to tak, myslím, že svoje jste splnil. Můžete si za sebe sehnat náhradu. Děvčata ve třídě by se toho úkolu jistě rády ujaly –“

„Ne, to je v pořádku, paní učitelko,“ skočil jsem jí do řeči, „nevadí mi to. Vlastně si se Sasukem už docela rozumíme.“

„Dobře tedy, ale budete za ním chodit každý den. Nemůžeme si dovolit nechat propadnout nejlepšího žáka na naší škole. Potom by nám tu zbyli jen samí…“ Nedořekla to, ale bylo mi jasné,  koho tím myslela. Kývla na mě a zabouchla za sebou dveře kabinetu.

„Au,“ zasmál jsem se.

„Takže už si se Sasukem rozumíte, jo?!“

„Risso…! Proboha, takhle mě nelekej, i ninja nadělá víc hluku než ty!“ vydýchával jsem šok.

„Ottany Atsushi… Snad mě nechceš vyměnit?“ zasmála se.

„A nežárlíš náhodou na mě? To víš, takový fešák jako Sasuke a zrovna já mu nosím úkoly… áá, nebij mě!“utekl jsem do třídy před Rissiným hněvem. Nevím proč, ale ona ho už od doby, co se přistěhoval, neměla ráda. Počkat, vlastně jo, měla… První půlrok po něm koukala a potom ho najednou nemohla ani cítit.

Začalo pršet – prostě další jarní bouřka. Utíkal jsem k Sasukemu už promočený jako myš.

Když jsem byl na příjezdové cestě, sklouzla se mi noha a natáhl jsem se na mokrou dlažbu. Super, při pádu se mi rozepnul batoh a vysypaly se všechny učebnice a sešity. Chvilku jsem tam tak ležel a vzpamatovával se, když jsem uslyšel kroky, jak se ke mně blíží. Pleskaly v kalužích. Zaklonil jsem hlavu, abych na dotyčného viděl.

„Vidím, že hodně padáš,“ odtušil pobaveně.

„Mám dojem, že jsem se o tom už zmínil,“ posadil jsem se a začal sbíra

t rozházené učebnice. Většina z nich nebyla nějak vážně promočená. Přišel ke mě a pomohl mi. „Běž dovnitř, takhle se asi těžko uzdravíš,“ vzal jsem si od něho sešity.

„Nevadí… Přece sem nemusíš chodit, nebo jo?“

„Vlastně ode dneška nemusím, ale přece nemůžeme nechat propadnout žáka s nejlepším prospěchem na škole, to už by tam zbyli jen takoví jako já…“ odrecitoval jsem výrok naší třídní.

„Cože?“ koukal na mě jako vyoraná myš.

„To řekla Karbusová, ale mohl bych si za sebe najít náhradu… Třeba někoho z tvého fanklubu...“ Rozčilovalo mě pomyšlení, že by tu Sasuke byl s nějakou holkou místo se mnou, což mě znepokojovalo ještě víc. Je to, jako bych se do něho zabouchl nebo co…

„Proboha, to ne! Bál jsem se, kterou z nich mi zase pošle. Neumíš si představit, jak jsem byl rád, že sem  poslala tebe.“

Rozběhli jsme se k domu.

„Fakt?“ No musím přiznat, že mě to zvláštně potěšilo.

„Jo, to mi věř!“

Dovnitř jsme oba doběhli promočení až na kost. V jeho pokoji jsme ze sebe začali shazovat oblečení. Teď byste asi čekali, že mě pozoroval, ale ne… On totiž nemohl, protože já jsem po očku pozoroval jeho! Všiml si toho a usmál se.

„Co je?“ podíval se na mě. Stáli jsme před sebou, já jenom v riflích a on v teplácích.

„Nic…“ trochu jsem zčervenal, „jenom že jsem tě nikdy neviděl v posilovně.“ Raději jsem se otočil, snad to neviděl!

„Asi protože tam nechodím,“ hodil po mě suché tepláky na převlečení. Byly o hodně větší než moje velikost, ale aspoň něco.

„Ale…“ Jak mám říct, že takové svaly nerostou jenom tak? Bude si myslet že ho sleduju. Ale houby...  vždyť já ho opravdu sleduju!

„Pojď,“ řekl, když na sebe hodil tričko – já jsem musel vydržet bez něj – a vyšel z pokoje. Šel jsem za ním.

„Kam mě to vedeš?“ zeptal jsem se po chvíli mlčení, když jsme scházeli schody někam do podzemí.

 „Mám tu kobky. V jedné z nich tě svážu a nechám si tě tu napořád, aby mi nebylo smutno,“ řekl s ledovým klidem. Polkl jsem. Vždyť já ho vůbec neznám, co když mi fakt něco udělá?! Není to žádné párátko – což já ostatně taky ne, ale kdo ví, jak by to dopadlo, kdybychom se porvali. Přece jenom je o hlavu vyšší než já. Už jsem začal zvažovat případné možnosti útěku, když se zasmál. „Ježíši, dělal jsem si srandu, všechno bereš moc vážně!“

„Nech toho, prakticky tě neznám, nevím, čeho jsi schopný…“ uhnul jsem raději zahanbeně pohledem.

„To by ses divil, jak já jsem schopný…“ Nechal tu větu viset ve vzduchu. Polekalo mě, jaké věci jsem si pod tou nevinnou větou představil. Trochu jsem z toho zrudl. Ještě chvilku s ním a už nikdy nechytnu zpátky zdravou barvu obličeje! Šli jsme převážně potmě, když se Sasuke natáhl a něco zmáčkl. Byl to vypínač. Do té doby jsem si neuvědomil, že už jsme v místnosti. Rozzářilo se ostré bílé světlo ze zářivek. Byli jsme v obrovské posilovně s různými nástroji na cvičení. Nebyl jsem schopný slova

„Tady já posiluju.“ Do jednoho máchnutí rukou zahrnul celou místnost „Líbí?“

„Jak se vůbec můžeš ptát?! Už nikdy nechci odejít!“

Ten den jsem se poněkud zdržel, ale Sasuke nevypadal, že by mu to vadilo. Pobaveně mě pozoroval, jak se rozplývám nad všemi stroji. Potom jsem ho ještě obeznámil s učivem, které probíráme, a rozhodli se, že si ty úkoly napíšeme. Byl jsem pořád bez trička, ale nevadilo mi to, měl tam teplo. Jediná nevýhoda byla, že se mnou, do půl těla nahým, dělal Sasukeho pohled divné věci.  A že on se díval prakticky pořád…

Kdy jsme byli hotoví, musel  jsem si zajít do koupelny. Opláchl jsem si obličej vodou a opřel se o umyvadlo.

„Co to sakra je?“ řekl jsem si sám pro sebe. „Nemůžu už ani být vedle něho,“ zavrtěl jsem hlavou. Nevidím jiné východisko... zabiju ho a bude!

Když jsem přišel do pokoje, Sasuke seděl na zemi opřený o postel a ztěžka dýchal.

„Sasuke…?!“ rozběhl jsem se k němu.

„Jenom se mi trochu zatočila hlava,“ chtěl se postavit, ale zase se skácel k zemi.

Přitiskl jsem mu dlaň k čelu „Úplně hoříš, musíš mít horečku,“ zhrozil jsem se. Sice neochotně, ale ukázal mi, kde má léky a teploměr. Měl 38.2°C. Nakonec mi poděkoval a chtěl se mě zbavit. „Nemyslíš si doufám, že tě tu v tomhle stavu nechám samotného, že ne?“

„Ale,“ snažil se mě zadržet, „nemůžeš tu přece jen tak zůstat!“

„Už jsem volal domů a můžu tu přespat, moje matka je strašně hodný člověk, víš? Sama by mi vynadala, že jsem tě tu tak nechal,“ usmál jsem se. „Ráno si ještě stihnu skočit domů.“ Asi chtěl ještě nějak protestovat, ale nedovolil jsem mu to. „Jenom si ještě někam musím zavolat.“ Vyklouzl jsem za dveří a přivřel je. Naťukal jsem číslo.

„Slyším,“ ozvala se Koisumi.

„Rysso, ráno se pro mě nestavuj. Trochu se... ehm, zdržím.“

„Dobře, ale doufám, že to není kvůli Sasukemu!“

„No jo… tak se zatím měj, jo?“

„Ottany –“  -konec spojení-

Spal jsem na zemi. Sasuke pořád něco kecal o tom, že jsem host a že bych tam neměl spát, ale já zastával názor, že by mé rozhodnutí ztrácelo efekt, kdybych ho neměl na očích a šel do jiného pokoje. Vyčerpáním jsem usnul skoro hned.