Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Za sedmero horami, za sedmero řekami, za sedmero moři a za sedmero lesy žil mladý chlapec. Nebyl chudý ani bohatý, nebyl hodný ani zlý, nebyl hezký ani ošklivý, nebyl vysoký ani malý. Bydlel v krásném domečku s vždy usměvavou maminkou, těžce pracujícím otcem, malým bráškou a s ještě menší sestřičkou. Když dovršil osmnácti let, šel do světa, oženil se s princeznou a žili spolu šťastně až do smrti...

Taky tak nenávidíte pohádky jako Haruko? On je vždycky nesnášel. Tyhle sladké slátaniny, kde všechno skončí dobře. Chudý kluk si vezme princeznu, stařík chytí zlatou rybku, která mu splní tři přání... a tak dál. Vždyť v normálním životě se nic takového neděje!

Haruko nebyl jako chlapec z pohádky. Byl to obyčejný, průměrný a vcelku nudný kluk, jak se aspoň na první pohled zdálo. Měl za sebou ošklivou minulost a vždycky věřil, že bude mít stejně tak nehezkou i budoucnost. Avšak nikdy si byť jediným slůvkem nepostěžoval. Bez jakéhokoli odmlouvání a kňourání se staral o starý, skoro rozpadlý dům. Musel také vydělávat, neboť jeho matka byla ochrnutá, a tak nijak dobře placené místo nedostala. Otce ztratil Haru už dávno. Vždy tvrdil, že si na něj vůbec nepamatuje, ale opak byl pravdou. Už jako maličký stačil vnímat otcovu lásku a obětavost. Pamatoval si, jak každý den tvrdě pracoval, jak se vracel pozdě domů, jen aby mohli jakž takž slušně žít.

Nebýt té nehody, při které jeho otec ztratil život, bylo by teď všechno jinak. Proto se on sám snažil o matku co nejlépe postarat. Věděl, že její domácí práce, která spočívala v kreslení keramických váz a hrníčků, nemůže nikdy vynášet natolik, aby se uživili.

Každý den po škole proto Haruko chodil do práce, kde se zdržoval až do pozdního večera. I přes jeho nenápadný vzhled, tvořený malou štíhlou postavou, delšími černými vlasy skoro po ramena a fialkovýma očima schovanýma za ošklivě vypadajícími tlustými brýlemi, měl tenhle chlapec velmi zajímavou práci. Sám od sebe by ji nikdy nepřijal, ale neměl na výběr. Byla velmi dobře placená a jiná tak výhodná nabídka nebyla. Zaměstnanci - tedy spíše zaměstnankyně – byly velmi příjemné a samotná postarší šéfová byla ochotna skrývat Harukovo tajemství před zákazníky. Haru se nikdy nestyděl za to, že je chudý, naopak na sebe byl hrdý, že se dokáže postarat o svoji matku sám i přes své velmi slabé tělo, náchylné na nemoci. Proto všichni v jeho práci znali tu těžkou situaci, ve které se nacházel. Možná právě kvůli tomu mu bylo dáno to výhodné místo, i když by tam neměl co dělat.

A kde že teda Haruko pracuje? Každý den po škole se převléká za dívku v jedné maid kavárně jménem Meido kissa a obsluhuje hosty.