Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Bylo mu strašně. On ho podváděl. Haru Rena sprostě podváděl. Nejdřív byl moc rád, že ho nepoznal, ale teď toho jen využívá a to je odporné. Je ten nejhorší. Nenáviděl se za to, jak mu s Renem bylo dobře a jak rád se nechával vodit za ruku. Prochodil s ním snad všechny stánky. Dokonce dostal velkou plyšovou kočku, na kterou zbožně hleděl, když visela na jednom z háčků a Renjiro si toho nejspíš všimnul. Teď se cítil ještě hůř, jestli to bylo možné. Ale mezi sebeobviňováním a nadáváním stihl být ještě šťastný. Mísilo se v něm několik různých pocitů, bylo to neskutečné. Úplně zapomněl, že když dostal v práci volno, měl by jít domů a pomoct matce. Nebo na to možná chtěl zapomenout. Věděl, že takový den se už nebude opakovat. On to nikdy nezažil a ač věděl, že by neměl, chtěl to zkusit. Jaké to je být s člověkem, kterého má rád. Oni chodili a povídali si. O všem možném. Haru byl rád, že se Ren neptá na podrobnosti o jeho bratru, nebo sestře... už se v tom začínal ztrácet. Ale hrát někoho jiného bylo až překvapivě lehké. Jistě, byl nervózní, ale mohl se s Renjirem normálně bavit. Co neudělá sukně a paruka...

„Takže, ty jsi tu sám? Úplně bez rodiny?“ Zajímal se Aizaki. Neví, jak by mohl fungovat, nebýt s matkou, to byla hrozná představa.

„Ano. Ale jsem za to rád, dobrovolně jsem se odstěhoval. Víš, mám divnou rodinu, je taková...zvláštní.“ Pousmál se Ren a dnes už poněkolikáté se zálibně podíval na dívku vedle něj. No...dívku. Byla pravda, že by raději takhle šel vedle Harua, opravdového Harua, ale musel být rád, za to co má.

„Neměl bys to říkat. Rodina je důležitá, buď rád, že ji máš.“ Odvětil smutně Haru.

Ren měl chuť si rozbít hlavu o patník. Neměl to říkat. Ale byl poprvé v situaci, kdy neví co dělat.

„Je pozdě, měla bych jít.“ Koukla fialovovláska na hodiny, které visely na jedné budově. Bylo už celkem pozdě. Sice by byl ještě v práci, ale vzpomněl si, že musí doma opravit tu podlahu. Sice to byl antitalent, že větší není, ale aspoň provizorně.

„Doprovodím tě.“ Nabídl se už automaticky Ren. Z části to bylo slušné gesto a z té druhé chtěl být opravdu s Haruem ještě chvíli. A taky se možná chtěl podívat, kde bydlí.

„Nemusíš-“ Vlastně Renovi nechtěl ukázat jejich dům. Ne, že by se za něj styděl, ale Renjiro byl jistě zvyklý na úplně jiné podmínky, než v jakých bydlel. Najednou ale uslyšel dětský pláč. Oba se otočili k fontáně, kde dítě plakalo a ručkou šmátralo do vody. Pod vodotryskem plaval promočený plyšák, který tam chlapečkovi nejspíš spadl. Blonďáček srdceryvně plakal a snažil se na něj dosáhnout. Samozřejmě neměl šanci. Haru se instinktivně podíval na kočku, kterou držel v náručí. Byl prostě až moc dobrosrdečný. Ale nemůže ji tomu chlapci dát, když to byl dárek.

„Jen mu ji klidně dej.“ Usmál se Ren a kývnul k blonďatému neštěstí. Viděl na Haruovi, jak moc rád by mu udělal radost. Aizakimu se rozzářily fialová očka. Nepřemýšlel ani minutu a postavil se na špičky. Byl tak rád. Jednou rukou se opřel o Renovo rameno a daroval mu drobný polibek na tvář. Hned potom se obrátil k chlapci a utíkal za ním.

Ren okouzleně sledoval, jak se Haruka sklonil a pokusil se s uslzeným chlapcem promluvit. Byl ztracený, naprosto. Haru si ho ukradl jen pro sebe a on si toho ani nevšiml. Chtěl další polibek a další. Otočil se na patě a šel koupit další kočku. Třeba potkají další plačící dítě a on se bude zase moct těšit z Haruova polibku.

Haruka ještě naposled zamával teď už usměvavému chlapečkovi a chtěl se otočit, když si uvědomil, co udělal. On ho políbil. No sice jen na tvář, ale políbil ho. Jestli se Ren dozví, že není to, co si myslí, nejenže dostane nakládačku, ale možná ho za tohle i zabije. Měl chuť utéct. Chtěl zmizet a už nikdy Rena nepotkat, ale jen z té představy ho bolelo srdce. Na rameno mu dopadla velká ruka. S trhnutím se otočil a v náručí se mu ocitla další, trochu jiná heboučká kočka.

„To je za dobrý skutek.“ Zasmál se Ren nad Haruovým nevěřícným pohledem a posadil se na

 kamennou stěnu fontány. Haruka se krásně usmál a sedl si vedle. Jenom tak seděli a užívali si blízkost toho druhého. Už nechtěl jít domů, chtěl by, aby ten den trval na věky.  Po chvilce se ale Ren postavil a vzal Harua sebejistě za malou ruku. Ten se na jejich propletené prsty jen podíval a víc ruku stiskl. Zaslouží si tolik štěstí? Určitě ne.

Už ani neprotestoval, když s ním šel Ren domů. Nechal se vést po chodníku nebo po cestě. Nemluvili, byli úplně potichu. Haruka pořád pokukoval po jejich spojených rukou a Renjiro... No ten sem tam sledoval samotného Harua. Spíš hodně, než sem tam. Nemohl tomu uvěřit, ještě nikdy ho nikdo neuchvátil tak, jako Haru. A to dokonce jednou prorandil celé léto v Paříži s modelkami. Na svůj věk měl už spousty žen. Starší, mladší, ale neměl potřebu se s tím chlubit. Nikdy by ho ovšem nenapadlo, že skončí s tím nejrozkošnějším chlapcem, jaký kdy chodil po matičce Zemi a nosí sukni, která mu mimochodem velice slušela. I když, možná by byl bez ní hezčí. Zas myslel na blbosti.