Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Čím blíž byli ke kavárně, tím hůř se Haruka cítil. Stisk Renjirovy dlaně ho pálil jak proviněním, tak tím, že patřila samotnému Renovi.

„Haru, taky pracuje v té kavárně?“ Usmál se Ren přes rameno, když vedl značně rozhozenou fialovovlásku do čajovny.

„Ne. On mi jen něco přinesl, a pak zase šel.“ Pípl Haru.

Renjiro se zastavil a otočil se na chlapce za ním. Celého si ho prohlédl. Popravdě vypadal v té sukni k sežrání, ale ostatně jemu se líbil i normálně. „Aha.“ Pokýval a zase se rozešel.

„Jsme tu. Všimnul jsem si tady toho, když jsem nedávno procházel kolem, pojď.“ Vyšel po schodech, při čemž nezapomněl držet Harukovi ruku.

Posadili se na verandu. Sice trochu foukalo, ale vevnitř bylo narváno. Číšník u nich byl skoro okamžitě. Nasadil okouzlující úsměv a až nebezpečně se začal ochomýtat kolem Harua, který si toho samozřejmě všiml a byl ještě víc nesvůj než do té doby.

Takahiro se na pingla usmál s pořádnou dávkou nepřátelství a objednal dva čaje. Světe div se, přinesla je jiná číšnice, která pro změnu házela očkem po Renovi.

„Omlouvám se, ani jsem se nepředstavil. Renjiro Takahiro, kamarád Harua.“ Podotknul. Jistě, mohl by říct spolužák, ale proč nevyužít situace?

„Já- jmenuji se Ruka.“ Uklonil se Haru nesměle. Nevěděl, jaké má říct jméno, tak zůstal u toho, jak mu říkali v kavárně.

Ren si přitisknul ruku na čelo a raději se podíval jinam. Mohl být Haru ještě víc roztomilý než před tím? To, jak se červenal, dělal to snad schválně?

„Takahiro-kun, jsi v pořádku?“ Strachoval se Haru. Poznal to? Třeba na to teď přišel a je mu z něj špatně.

„Jsi tak roztomilá, Ruko-chan.“ Připustil Ren a pohlédl zpět k červenajícímu se Haruovi. Byl neskutečně k pomilování.

„Vážně si to myslíš?“ Natočil si na prst pramínek vlasů. Bylo mu s Renem tak dobře. Nikdy mu nikdo neřekl, že je roztomilý. Kromě pár nadržených zákazníků u nich v podniku. Ale byl zároveň smutný. Věděl, že jeho pravému já by to Ren neřekl.

„Ano, máš krásné oči.“ Pousmál se Ren a nevábně se podíval na zlatavou tekutinu v šálku.

„Nemáš rád čaj?“ Zvedl Haru zmateně obočí. Přece ho na něj sám pozval.

„Opravdu jsi všímavá.“ Zvednul Ren lžičku a začal si s ní točit v prstech. „Po pravdě moc ne.“

„Ale proč teda-“ Chtěl se zeptat Haru, ale Ren ho rázně zastavil.

„Chtěl jsem si s tebou popovídat. U Harua jsem takovou možnost ještě neměl. Myslím, že mě nemá moc rád.“ Odtušil Ren a trochu protáhnul obličej, když dívka před ním vyletěla.

„To-to není pravda!“ Vykřiknul Aizaki. Když si uvědomil, jak to muselo vypadat, raději si zase sednul a dělal, že tam není.

„Myslíš, že to není pravda?“ Vložil si Ren zaujatě lžičku do pusy.

„Určitě ne.“ Usrkl Haruka čaje, i když mu bylo čím dál tím víc horko.

„Takže by mě mohl mít rád?“ Uculil se rudovlásek a naprosto bezelstně provrtal Ruku očima.

„Myslím- teda myslím že jo.“ Zlomil se mu hlas.

„Ty bys mě měla ráda? Jste přece dvojčata ne? Mohlo by to být stejné.“ Naklonil se k ní blíž a zamrkal očima.

„Já-já nevím.“ Koktal a díval se všude možně, jen ne na tu krásu před sebou.

„Tak to zjistíme.“ Zasmál se Ren a hodil na stůl zase o moc víc, než byla útrata a popadnul Harua za ruku.

„Takahiro-kun, to je moc.“ Ohlédnul se Haru za sebe na stůl, kde ležely peníze. Takhle je rozhazovat....

„To nevadí.“ Zakroutil hlavou Ren a vytáhnul Harua z čajovny.

„Kam mě to táhneš?“

„Věděla jsi, že je tu festival? Já se o tom dozvěděl až dnes.“

„Ten je až zítra.“ Nechápal Aizaki. Je pravda, že na náměstí byly už nějaké stánky a hodně lidí se tam šlo podívat, ale že by zrovna tohle zajímalo Rena?

„Já vím.“ Zasmál se Ren a zastavil. „Ruko-chan, strávíš dnešek se mnou?“ Usmál se, tentokrát opravdu nervózně. Netušil, jak na to bude Haru reagovat. Kdyby byl sám sebou, určitě by s ním nešel, to mu bylo nad míru jasné, ale takhle? Měl jedinečnou příležitost.

„Jestli chceš.“ Přikývnul Haru. Proč by chtěl být někdo jako on zrovna s ním? Není na něm nic zajímavého.

„Perfektní. Můžeš mi o sobě a Haruovi něco říct.“ Usmál se. Konečně bude mít možnost o něm něco zjistit, je to možné?