Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Seděl tam celou otevírací dobu. Postupem času do sebe vyklopil asi dvacet šálků kávy. Byl si téměř jistý, že to byl Haru. Ale proč by se převlékal za děvče? Vždyť byl krásný jako chlapec, tak proč by si proboha hrál na někoho jiného? Transvestita? Že by proto, že by byl gay? Vlastně nevěděl, že je gay, ale neuměl si ho představit se ženou. Nebo možná nechtěl… tak či tak, Haru prostě potřeboval, aby ho někdo chránil, držel v náručí a podporoval. A to přece žena nemůže. To může leda on! Proletělo mu hlavou. On by to zvládl a dělal by to perfektně a rád. Ale musel přiznat, že to byla celkem fuška, dostat se k Haruovi blíž. Většinou mu všichni, na které se jen podíval, padali k nohám a hned u něj klesli. Proto se mu Haru líbil víc a víc.  Jenže se bál, že to bylo hlavně zásluhou Haruovy povahy. Bál se, že by Harua ani nenapadlo, že by o něj měl zájem. Už tak je nesmělý a to se zatím jen přátelí… Ba ani to ne!

Naštvaně si odfrkl a hodil si nohu přes nohu. Jestli to takhle bude pokračovat, asi se zblázní. Chtěl ho. Moc ho chtěl.  Povzdechl si a upil už zhruba z dvacáté první kávy. Po pravdě toho měl už plné zuby, ale čaj nesnášel.

 „Umeko-sama? Proč se Ruka balí domů? Neměla by ještě pracovat?“ Vyběhla najednou rozčílená zrzka z kuchyně.

Ren sebou škubl. Ruko říkali té dívce.

„Ano Suki-chan, ale není jí dobře.“ Odpověděla značně otráveně starší žena, nejspíše šéfová. Už jí lezlo na nervy, jak na Ruku-chan pořád útočí.

„Má výhody, to není fér!“ Dupla si a zrudla. Jestli se doteď Renjirovi zdála atraktivní a hezká, v tenhle moment zhnuseně otočil zrak.

„Ale Suki, přece víš, že její zdraví na tom není nejlíp a po pravdě, vydělává nám víc než ty.“ Usmála se žena a pohladila dívku po vlasech, které z očí sršely blesky.

No počkat, ona jde domů? Vytřeštil Takahiro oči a v rychlosti hodil na stůl mnohonásobně vyšší bankovku, než kolik stála jeho útrata a vyběhl ven. Málem se přerazil, jak se snažil rychle dostat za budovu.

Celou dobu netrpělivě očekával Renův odchod, ale tomu se evidentně nechtělo...

Haru musel celý den strávit v kuchyni. U plotny vydržel zhruba půl hodiny, než padl na kolena a prosil, aby mohl raději umývat nádobí. Vaření vážně nebylo pro něj, nezvládl by ani čaj. Nakonec se tři hodiny před zavíračkou vymluvil na bolesti hlavy, aby raději odešel. Vždy, když šel z práce dřív, zůstával převlečený za dívku, kdyby ho nějací zákazníci zahlédli. Stáhl si paruku do vysokého ohonu červenou mašlí a shodil kimono. Musel uznat, že bylo až neuvěřitelně pohodlné. Ale to ostatně taky rolák a růžová krátká sukně po matce. Díky ní měl hodně dívčího oblečení.

 Se všemi se rozloučil a šouravým krokem vyrazil ven. Nechtělo se mu domů, ale musel. Už teď si uměl představit, jak bude Suki zase řádit a dá mu to parádně vyžrat. S táhlým povzdechem vzal za železnou kliku a vyšel na hlučnou ulici. Rád by řekl, že dnešek nestál za nic, ale nemohl. Přece jenom se mu líbila cesta do práce. Ještě zkontroloval, jestli si něco nezapomněl. Když zjistil, že má nejspíš všechno, urovnal si sukni a přehodil tašku přes rameno. Vykročil ulicí a už přemýšlel, jak zařídit opravu podlahy doma. Bylo to vážně nebezpečné, hlavně pro matku. Z myšlenek ho vytrhl až zvuk mobilu, který měl vlastně jen díky holkám z práce, které mu ho daly na narozeniny. Kdo mu sakra volal?! A to si zrovna zavřel tašku. Bez toho, aby se zastavil se v ní začal přehrabovat až konečně našel to, co hledal a položil si mobil k uchu.

„Ano?“ Přidržel si ho ramenem a zapnul si tašku.

„Ruko-chan, já jen volám, jestli jsi nezapomněla, že zítra je akce s kočičími oušky a-"  Haru

 zvedl hlavu a ani si nedoposlechl, co chtěla Ai říct. Mobil mu vypadl z ruky a dopadl na asfalt.

„Ruko-chan? Ruko-chan!!“ Slyšel hlas dívky z mobilu, ale to mu bylo v celku jedno. Zaraženě koukal na vysokou osobu, opírající se jen pár metrů před ním o stěnu.

Rena vytrhla z přemýšlení menší rána na zem. Zvědavě otočil hlavu a přivřel oči. Před ním stála ta holka a třeštila na něj oči. Odpíchl se od stěny a přišel pár kroků k ní.

„Ahoj.“ Usmál se.

Haru stál a absolutně nevěděl, co říct. Ruku měl pořád u ucha, jako kdyby tam pořád držel mobil. „Čau.“ Vyžblechtl a roztřeseně sebral mobil ze země. Ani nezkontroloval, jestli jede a hned ho pevně sevřel prsty a přitiskl na hruď.

„Víš, strašně mi připomínáš kamaráda. Aizakiho.“ Naklonil Ren hlavu a přemýšlel, jak dál. Když té holce pohlédl do očí, v ten moment si byl na sto procent jistý, že je to Haru. Ani dvojče nemůže mít takové oči. Ale má mu říct, že to ví? Haru to podle všeho chtěl schovat.

Kamarád, řekl kamarád. Roztlouklo se Haruovi srdce. Možná ho nepoznal. „Já, totiž...“ Nevěděl co říct. Jestli ho nepoznal, jak to udělat, aby to tak zůstalo?

Renjirovi bylo teď už naprosto jasné, že Haru nechce, aby to věděl. Už tak se kvůli němu málem pořezal, musel strávit pracovní dobu v kuchyni a nakonec odešel dřív, než měl. „Ty jsi jeho sestra?“ Usmál se naprosto nevinně. Viděl, jak se v tom chudák plácá a chtěl mu pomoct.

„A-ano.“ Přikývl nervózně Haru. „Jsme dvojčata.“ Mohlo by to vyjít? Zrovna řekl, že je jeho kamarád. Zdálo by se to jako něco normálního, ale Haruovi z toho tlouklo srdce ještě teď.

„Fakt? Je až neuvěřitelné, jak jste si podobní.“ Ještě neměl přesně vymyšlené, jak to všechno bude, když mu Haru nechce říct o tom, proč si hraje na holku, ale on něco vymyslí. Vždycky přemýšlí za pochodu.

„Vážně?“ Pořád tiskl mobil k hrudi a svíral ho čím dál víc. Chvilkami se bál, aby ho nerozbil.

„Jo, víš...  něco bych potřeboval. Já bych se chtěl o Haruovi dozvědět víc, ale on je hrozně uzavřený a ty mi připadáš, že bys mi mohla pomoct.“ Zatvářil se šíleně bezelstně. To by mohlo vyjít. Byl by s ním a ještě by se o něm něco dozvěděl.

Nesmí. Nesmí s ním jít. Jestli půjde, zjistí, že je to on! „Jasně.“ Tak proč sakra souhlasí? Je to tím, že ještě nikdy s nikým nikde nebyl?

„Máš teď čas? Můžeme zajít na kafe.“  Zkusil. Sám Haru by určitě nešel, ale možná půjde jako holka. Navíc si myslí, že neví, že je to on. Takže by třeba šel a něco mu o sobě řekl.

Neměl by jít. „Mám, ale já kafe nepiju.“ Už teď má ohromné štěstí, že to nepoznal. Proč by tak riskoval?

„Tak čaj?“

Nebo vlastně, proč by ne? Nepoznal ho teď, nepozná ho ani potom. Neznají se tak dobře. Navíc, hraje svoje dvojče, takže si musejí být podobní. A v práci hraje holku už rok a půl, tak to snad Ren nepozná, nebo ne? „Čaj mám moc ráda.“ Usmál se nakonec a svolil.

„Tak teda čaj, pojď.“ Natáhl k němu ruku. Nebyl si přesně jistý, jestli se náhodou nepřeřekne, ale zkusit to musel. Tohle byla jedinečná šance.

Haru po chvilce přemýšlení vložil svoji ruku do jeho a společně vyrazili někam, kde si nejspíš dají čaj a kafe. Věděl, že dělá jednu velkou hloupost, ale když ho držel Ren za ruku, bylo mu to jedno. Bylo mu tak dobře, tak strašně dobře. Nechal se odvést krásným, hodným klukem, který ani nevěděl, s kým to vlastně jde. Bylo mu z jeho sobeckosti špatně.