Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 „Ruko-chan? Dnes jdeš zase pozdě. Neříkej, že tě zase někdo napadl!“ Přiřítila se k Haruovi Ai a začala ho prohlížet.

„Ne, neboj. Já... zdržel jsem se s Renjirem.“ Usmál se a trošku zčervenal.

„To je skvělé, takže spolu vycházíte?“ Zaradovala se a vzala ho za ruce. Byla ráda, že existuje byť malá naděje, že Haruovi někdo pomůže a bude prostě s ním.

„Já nevím Ai, možná. Kde mám uniformu?“ Rozhlédl se po šatně. Ve skřínce svoje obvyklé šaty nenašel.

„Zapomněl si? Dnes jsme v kimonech. To tvoje máš na stolku. Musím jít, díky téhle speciální akci je tu celkem dost lidí. Kdo by věřil, kolika chlapům se líbí kimona.“ Zasmála se a vyběhla i s táckem skleniček do éteru.

Haru se plácl do čela. No jasně, vážně na to úplně zapomněl. Přišel blíž a vzal krásné hedvábné kimono do rukou. Bylo převážně červené, ale mělo i jiné barvy. V rychlosti ze sebe shodil oblečení a nachystal se.

Kimono mu padlo skvěle, bylo přesně na něj. Vyšel ven ze dveří a rozhlédl se po útulné kavárničce. Vážně tu bylo dost libí. Na všechny se zářivě usmál a přišel k Ai a další jeho spolupracovnici. Chiyo se jmenovala. Byla to taková drobnější blondýnka s jasně modrýma očima. „Ahoj.“ Usmála se na něj a vmísila se do rozhovoru.

„Ruko-chan, řekni mi konečně o tom Renjirovi. Je teda hezký?“ Spráskla Ai rukama a zahleděla se na Harua úpěnlivým pohledem. Chiyo se k ní přidala, chtěla taky vědět o koho jde.

„Jestli je hezký? Je krásný.“ Podepřel si Haru bradu rukama a zasnil se. „Je hodně vysoký a má rudé vlasy i oči. Krémovou pokožku a kamkoliv přijde, hned všechny okouzlí.“ Usmál se připitoměle.

„Ty Ruko, támhle ten u dveří by tvému popisu odpovídal.“ Podívala se Chiyo ke dveřím zrovna v ten moment, kdy se ozval zvonek oznamující příchod nového zákazníka.

Haru se jen usmál a popadl tácek se skleničkami. Vesele se otočil a...

Kavárnou se rozlehl zvuk tříštícího se skla, jak Haru pustil na zem podnos. Vytřeštěně hleděl do krásné tváře, která se chvilku rozhlížela a nakonec spočinula očima právě na něm.

Ren hodnou chvilku stepovat před podnikem. Nevěděl, jestli má vstoupit, Haru by se na něj mohl zlobit a to nechtěl. Po zvážení všech pro a proti přece jenom vstoupil. Byla to maid kavárna, co tam Haru dělal? Byl nehorázně zvědavý, neuměl si to ani představit.

Kavárna byla opravdu velice útulná a příjemná. Hezké uklidňující barvy a stolečky tam i v prvním patře kam viděl, že vedou schody. Ještě nikdy v maidkovské kavárně nebyl, tak zvědavě pokukoval, kde uvidí obsluhu. Venku na tabuli si všiml, že je dnes speciální akce s kimony. Žádnou neviděl do té doby, než se neozval tupý náraz plechu na zem a hned za ním rozbíjející se sklo. Pohlédl tedy tím směrem a střetl se s vytřeštěným pohledem drobné fialovlasé dívky v červeném kimonu, pod kterou ležely střepy a plechový tác. V tu chvilku vytřeštil oči taky. Vždyť to je přece...! Takhle na dálku to nemohl vědět jistě, ale ta dívka se podobala Haruovi. Byla moc krásná.

Haruovi v tu chvíli proběhlo hlavou, že teď ztratil jediného kamaráda, kterého kdy měl. Do očí se mu draly slzy, když k němu přiskočila Ai a vzala ho za ramena.

„Ruko-chan, co se stalo?“ Popadla ho za ruku a odvedla do zadu. Chiyo mezitím vzala smetáček a začala uklízet tu spoušť. Všichni zákazníci se zvědavě otáčeli a pár se jich ptalo, jestli bude malá Ruka v pořádku.

Haru se roztřeseně posadil na stoličku a utřel si zatím neexistující slzy. „Ai, to byl Ren. Jestli mě takhle poznal, už se mnou nebude chtít nic mít, určitě.“ Sklopil Haru hlavu a popotáhl. Vzpomínal, jak mu bylo v Renjirově přítomnosti dobře. Za tu chviličku už si na něj tak zvykl, že si prostě neuměl představit, že bude zase sám a každým opovrhovaný. Nechtěl si to představovat.

„Neboj Ruko to bude v pořádku. Třeba tě vůbec nepoznal, vypadáš hodně jinak než bez make-upu.“ Pohladila ho Ai po zádech a naprosto s ním soucítila. Ona sama se za svou práci nestyděla, vlastně se na ni každou chvíli přišel podívat nějaký známý, ale Ruka byl kluk. Pro něj to bylo samozřejmostí to udržet v tajnosti. Nepřineslo by to nic dobrého, kdyby se o tom někdo dozvěděl.

„Víš co? Dneska můžeš vypomoct v kuchyni, Katsumi je nemocná. Domluvím to s šéfovou.“ Usmála se na něj povzbudivě a odběhla pryč. Šéfová Umeko byla vstřícná, určitě to pochopí.

Haru se vděčně odploužil do kuchyně. Na rovinu- vařit neuměl. Byl naprostý antitalent, co se

 připravování jídla týče, ale na plac nevleze, dokud tam bude Ren. Pozdravil se s kuchařkou Katsumi a vysvětlil jí, že dnes bude pomáhat raději tam. Katsumi věděla, jak to má Haru s kulinářskými schopnostmi, ale raději to nekomentovala a zadala mu vaječnou omeletu. Ten den se ještě hodně nasmála...

Ren ode dveří pozoroval, jak tu dívku odvádí druhá někam dozadu, měl nutkání jít zjistit, co je zač, ale to mu cestu zastoupila vysoká černovláska se zelenýma očima jako kočka a uklonila se.

„Vítejte v Meido kissa pane, zavedu vás k vašemu stolu.“ Pronesla hezkým hlasem a pokynula mu, aby ji následoval.

Proč by ne? Nechal se teda dovézt k jednomu stolu v zadu, o který sám požádal, aby mohl všechno hezky kontrolovat a objednal si kávu. Doufal, že se tu fialovlasá dívka ještě objeví. Neobjevila.