Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 „Dobrý den, pomůžete mi?“ Vešel Ren na ošetřovnu. Ještě si to pamatoval z předchozího dne. Počítal, že jestli bude s Haruem, bude tu ještě hodněkrát.

„Jistě, co potřebuješ?“ Ozvalo se ze zadu.

Renjiro teda popošel za závěs, kde tušil doktorku. Opravdu tam byla. Seděla na

 židli, nohu přes nohu a pila čaj. Už ji viděl před tím, ale to byla zaneprázdněna nějakým klukem s roztrhnutým obočím, až teď si ji mohl pořádně prohlédnout. Byla velice krásná. Světle hnědé vlnité vlasy jí spadaly na ramena a z části zakrývaly bujné poprsí ve výstřihu bílého pláště. Na kráse jí ani neubraly brýle na jejích modrých očích s tenounkými stříbrnými obroučkami. Působila vcelku mile a sympaticky.

„Haru omdlel při laboratorkách.“ Obeznámil doktorku Renjiro se situací a opatrně položil Haruku na lůžko.

„Aizaki, už zase?“ Položila čaj na stolek a zvedla se. Řekla tu samou větu, co učitel, ale vyzněla úplně jinak. Z jejího hlasu šla slyšet starostlivost. „Chudáček, teď musíme jen čekat, až se probere.“ Pohladila Harua po tváři a sundala mu brýle. Renovi se moc nelíbilo její počínání, ale raději to nekomentoval.

„Můžu se zeptat, jak je možné, aby pořád omdlíval?“ Zeptal se Ren a posadil se na stoličku u lůžka. Jestli měli ostatní spolužáci pravdu, musel Haruka omdlívat často. Že by opravdu něco bral? To se mu nezdálo. „On bere nějaké prášky, nebo tak?“

Sestřička napodobila jeho vzoru a taky se posadila do točícího křesla a otočila se na něj i s čajem. „Myslíš drogy? Proboha, ne! Aizaki je slušný kluk. Není to jisté, ale nejspíš trpí už od narození nějakou neznámou nemocí, na kterou jsou doktoři tady v Japonsku holt krátcí. Stálo by hodně peněz, kdyby měl podstoupit podrobnější vyšetření, nemluvě o léčbě. Víš, nevím, jestli to můžu říct, ale viděla jsem tě tu už včera. Jsi Aizakiho kamarád?“ Pohlédla na Rena s nadějí v očích.

„Ano, jsem tu teprve druhý den, ale jsme přátelé. On má sice pořád nějaké protistátní řeči, ale myslím, že mu nevadím.“ Nevěděl, jak přesně by měl popsat jejich vztah. Bylo to zvláštní.

„To je dobře. Aizaki nemá žádné přátele tady na škole. Všichni se ho straní, nebo ho šikanují. Prosím, nedej na řeči jiných a buď s ním. Je velice dobrosrdečný a nechce nikomu působit potíže, ale vím, že uvnitř by si přál mít přítele, jako jsi ty.“ Usmála se a usrkla čaje.

Ren jí úsměv oplatil. Sám si slíbil, že nedovolí, aby byl Haru sám, jako předtím než přišel. Jestli s ním nechtějí mít ostatní nic společného, bude jeho jediný přítel a postupem času snad i něco víc, podle toho, jak se to vyvine. Každopádně on by chtěl, moc! „To co jsem chtěla říct je, že Aizaki si takovou léčbu nemůže dovolit. Je velmi chudý, aspoň co mi on řekl. Je neuvěřitelné, jak to má těžké a i tak to všechno zvládá. Víš, je opravdu velmi slabý. Musím ho omlouvat skoro z každé hodiny tělocviku. Když chvilku běží, skoro vždycky zkolabuje, chudáček.“ Pokračovala doktorka dál a pokukovala po Haruovi rozněžnělým pohledem.

To se Renovi nelíbilo už ani trošku. Hned ho napadlo, jak je možné, že ho nezačala svádět, sotva vešel do místnosti. Ne, že by si to nějak zvlášť užíval, ale byl na to už u žen zvyklý. Jak se na Harua ta doktorka dívala, jako by ho chtěla sníst!

„Vážně? A to není jiná možnost, jak tu léčbu zařídit?“ Zeptal se s nehraným zájmem Renjiro a opřel se loktem o lůžko, na kterém Haru ležel, aby dal jasně najevo, že patří jemu. Doktorka to dobře postřehla a maličko se zamračila.

„Bohužel ne,“ Povzdechla si. „Kdyby se našel někdo, kdo by to chtěl zaplatit, myslím, že by to Haruka ani nepřijal. On je takový, že by nikomu za žádnou cenu nechtěl přidělávat starosti, nedej bože kdyby za něj měl někdo utrácet peníze.“ Zakroutila hlavou a dopila čaj.

Haruka nesnášel, když se musel probouzet na školní ošetřovně. Jediná výhoda byla, že školní doktorka na něj byla vždycky velice milá. Jako snad jediný člověk na škole se k němu chovala pěkně a Haru si s ní mohl kdykoliv promluvit. Dezorientovaně rozlepil svá fialková očka a zamžoural do prosvětlené místnosti. K jeho překvapení neviděl buď bílý strop, nebo usměvavou tvář doktorky jako obvykle, nýbrž zdánlivě porcelánově dokonalý obličej Renjira, teď trochu rozmazaný.

„Jsi v pořádku, Haru-chan?“ Položil mu starostlivě ruku na čelo. Nevypadalo to, že by měl horečku, nebo tak. Prsty mu odhrnul černé vlasy a obdivoval růžové tvářičky s fialovýma očima, jako ozdobou.

„Renjiro, co tady děláš?“ Snažil se rozmrkat mžitky způsobené náhlým světlem, ale stejně mu to moc nepomohlo, díky tomu jak špatně viděl. „Kde mám brýle?“ Pomalu se posadil a rozhlédl se kolem.

„Tady, Aizaki.“ Přistoupila k jeho lůžku doktorka a podala mu ty ohavné brýle. Sotva si je s poděkováním nasadil, obdařila ho výhledem na její dobře vyvinutý hrudník.

Renovi začínala ta doktorka lézt pořádně na nervy. Co to tady se všemi sakra je? Buď ho tu nikdo nemá rád, nebo ho až nechutně okatě svádí. Ale to bude tou jeho krásnou osobností. Každý, kdo ho jen malinko pozná, ho prostě musí mít rád. Ale jestli na něj ta ženská jen šáhne, zláme jí ruce!

„Haru-chan, je ti dobře? Nemotá se ti hlava?“ Pomohl Ren Haruovi vstát a trochu ho podepřel.

„Ne, je to dobré. Děkuji.“ Poupravil si brýle na nose a zčervenal. „Ty jsi mě sem přinesl? Děkuji, ale nemusel jsi tu čekat.“

Ren si obezřetně zkontroloval pozici doktorky a po zjištění, že stojí vzadu u skříně s léky, se mile usmál a prsty spravil Harukovi rozcuchané vlasy. Sice tak vypadal rozkošně, ale nebylo by dobré, kdyby tak chodil. Už jen stačily ty jeho růžové tváře. „Ano, nemáš zač. Říkal jsem, že ti vždycky rád pomůžu, ne snad? Navíc, nemohl jsem tě nechat na pospas té doktorce.“ Pošeptal a znovu se usmál.

Haru uhnul očima a nervózně si zastrčil pramínek vlasů za ucho, i když stejně hned vypadl. Byl to zvyk a zvyk je železná košile. „Jak-jak to myslíš? Je moc milá a-“

„Ano, až moc milá. My už půjdeme, naschle.“ Vzal Haruku kolem ramen a ani ho nenechal domluvit.

„Na-naschledanou a děkuji, Akino-sama.“ Vykoktal ze sebe ještě Haru, než ho Ren vystrčil ze dveří. Nevšiml si tak Akinina úšklebku, který hodila na Renjira. Ten se jen zlověstně a možná maličko, jen malinko vítězně usmál a vyšel za černovláskem.

Ale následně se zamračil. „Říkáš jí jménem?“

„Ano, požádala mě o to, není moc stará.“ Přiznal Haruka a dál kráčel po chodbě, když si něco uvědomil. „Kolik je hodin? To ne, jestli hned nepůjdu, přijdu pozdě.“ Zhrozil se nad pohledem hodin na chodbě. „Omlouvám se, musím jít.“ Zesmutněl Haru a vyrazil pryč.

Renjiro ho rychle doběhnul. Věděl, že teď má jedinečnou šanci přijít na Haruovu práci. „Doprovodím tě.“ Usmál se naprosto bezelstně a dostal tendenci zakrývat si ďábelské růžky.

„Ne!“ Prohlásil černovlásek s vytřeštěnýma očima nekompromisně. Nesměl jít s ním, jinak se dozví, co dělá a zhnusí se mu. A on zase bude sám. Bylo mu v jeho přítomnosti tak dobře, že by byl schopný udělat cokoliv, jen aby si udržel to křehké přátelství.

„Ale no tak, to mi přece dopřeješ, jít tě aspoň doprovodit. Nebudu z tebe tu práci tahat, slibuju.“ Zvedl v obraně ruce a nehodlal se vzdát. Prostě půjde a hotovo!

„Tak-tak dobře. To je myslím v pořádku.“ Připustil nakonec Haruka a vyrazil zase na cestu.

Renjiro i přes velkou chuť se na práci po cestě opravdu neptal. Nebýt slibu, dávno by to z něj vytáhl, třeba i nečestně.

„Takže Haru-chan, řekneš mi o sobě něco?“ Zkusil to tedy jinak, tohle ho taky celkem zajímalo.

„Já nevím co, jsem obyčejný. Není na mně nic zajímavého.“

„Zkus to. Hm, třeba něco o tvé rodině.“ Šli vedle sebe velice úzce, prakticky se dotýkali boky.

Haru každou chvíli odolával nutkání, vzít Rena za ruku. „No..tak, jsem jedináček a žiju jenom s matkou. Jinou rodinu nemám. Otec zemřel před několika lety při autonehodě a já teď pracuju, abych pomohl mamce. Víš, ona je na vozíku, a tak má jen domácí práci. Kreslí keramické hrníčky a jsou moc krásné.“ Usmál se. Bylo mu dobře. Vlastně skvěle. Mohl si s někým popovídat a říct mu o sobě. To pro něj bylo jako malý zázrak.

„Vážně? Je mi líto tvého otce. Promiň, že jsem tě nutil o tom mluvit.“ Zesmutněl. Bylo mu strašně, že donutil Harua na to vzpomínat.

„Ne, to je v pořádku. Po pravdě já nikdy neměl nikoho, komu bych to mohl říct. Jsem rád, že si o tom s tebou můžu popovídat. Vlastně jsem moc šťastný, to je zvláštní, co?“ Zasmál se nervózně Haru a několikrát za sebou si zastrčil pramínek vlasů za ucho.

„Není.“ Usmál se na něj Ren a vzal ho jemně za ruku. I přes poměrně silný mráz neměl ani jeden rukavice, takže se mohli dotknout tak, jak Ren chtěl.

Haru se na jejich spojené ruce překvapeně podíval a následně do rudých očí. „Renjiro?“

„Haru-chan já...“ Nestihl doříct, když Haru vyjekl.

Uvědomil si totiž, že už jsou až příliš blízko Meido kissa. „Rene, už musím jít. Děkuji, že jsi mě doprovodil.“ Ač neochotně zase svoji ruku vyndal z jeho a vyběhl přes ulici.

Stačila chvilinka, kdy se Ren rozhodl a Harua následoval. Co může dělat tak zvláštního, že mu o tom nechce říct? Ale dozvěděl se o něm něco víc a to ho krásně hřálo u srdce. Jen ho mrzelo, jak to má Haru těžké, ale on už se před tím rozhodl mu pomoct. Haru před ním byl jen několik metrů, ale tak pospíchal,že si ho nevšiml. U jedné budovy zahnul do postraní uličky. Ren se obezřetně přiblížil a stihl ještě zahlédnout, jak černovlásek mizí v zadních dveřích onoho podniku. Přišel tedy k hlavnímu vchodu a stanul před příjemně působícími dveřmi. Haru pracuje v kavárně? To není nic zvláštního... Zvedl oči k velké ceduli a přečetl si jméno podniku. Meido Kissa.