Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 To snad ne! Kvůli Renovi, napsal Haru písemku příšerně. Ptáte se, proč za to mohl zrovna rudovlásek? Nepovoleně se dostal do Harukovi hlavy a nějak se mu nechtělo ven.

„Haru-chan, počkej.“ Zavolala na něj dotyčná osoba a rozeběhla se jeho směrem.

Haruku to celkem překvapilo, když ho neviděl ráno, myslel, že už zjistil jak to s ním je a vyhýbal se mu. Otočil se a počkal na něj.

„Věděl jsi, jaké jsou problémy s přestupem? Je neuvěřitelné, kolik s tím je práce.“ Povzdechl si Ren a zařadil se vedle menšího chlapce.

„Vážně? A už je všechno zařízené?“ Zeptal se Haru potichu a raději skenoval podlahu.

„Ano, už díky bohu ano.“ Odtušil Ren a s úsměvem si prohlížel Haruovu rozpustilou tvář. Byl tak rozkošně plachý, až to nebylo hezké. Určitě ani nevěděl, jak Rena sváděl.

„Haru? Máš dnes čas?“ Zkusil jakoby mimochodem.

Černovlásek zůstal stát na místě a s trochu roztřesenými prsty si zastrčil pramen za ucho, i když mu hned zase přepadl přes oči. „P- proč?“

„No, potřeboval bych si nakoupit učebnice a pomohlo by mi, kdyby se mnou šel někdo, kdo už ví jaké.“ Pokrčil nevině rameny a usmál se. Tušil, že kdyby dal Haruovi byť jen malinký náznak jeho skrytých záměrů, utekl by.

„Promiň, já... musím do práce.“ Přiznal smutně Haru a sklopil hlavu. Jak by chtěl Renovi pomoct a ještě k tomu s ním někam jít. Byl by z toho skákal po stropě, ale jaksi nemohl.

„Ty máš brigádu? Kde?“ Zajímal se Ren. Chtěl by o tom chlapci vědět víc. Chtěl o něm vlastně vědět úplně všechno. Jenže to bylo těžké, s Haruem se nikdo nebavil- hajzlové jedni- a on sám o sobě nic neřekne. Je těžké se k němu dostat, ale on to dokáže. Tohle mu vždycky šlo, ať už šlo o kluky nebo holky.

„K- kde? No, není to jedno?“ Ošil se nervózně Haru. To, že nikdo o Haruově práci neměl ani páru, bylo hlavně díky tomu, že se o něj nikdo nezajímal. Ale teď by se to mohlo pokazit. Nechtěl, aby někdo věděl, že se převléká za dívku, tím víc Renjiro.

„Já bych, ale o tobě chtěl vědět víc věcí, Haru-chan.“ Vzal ho za rameno a otočil k sobě čelem. Chtěl se ho dotknout, ani v nejmenším mu nevadilo, že by ho někdo mohl vidět, bylo mu to v celku jedno. Spíš se bál černovláskovi reakce.

Menšímu chlapci se zarděly tváře a nevěřícně koukal do klidných rudých očí, orámovaných hustými černými řasami. „Nemusíš, já jsem v celku nudný.“ Kuňkl Haru.

„Vážně? A nechceš, abych to posoudil já? Na začátek by stačila třeba práce, kterou děláš.“ Zkusil znova a namotal si jeden černý pramínek na prst. Čím víc Haru zatloukal, tím víc byl zvědavý.

„Já-“  Nestačil mladík doříct, když zahlédl na druhém konci chodby hlavu snad nejhezčí ze všech dívek tam na škole. Jmenovala se Mizuky a byla hrozně namyšlená. I přes její malou inteligenci, ji spousta holek napodobovala a zbožňovala. Když zahlédla Rena, jak blízko stojí u Harua a ještě k tomu si hraje s pramínkem jeho vlasů, celá zrudla vztekem a hodila po černovláskovi ošklivý pohled. Haruka si uměl domyslet, co by ta můra mohla z toho dělat. Nechtěl Renovi způsobit problémy. „Já už musím jít.“ Zakroutil hlavou a raději rychle vběhl do učebny.

Ren nejdřív nechápal, co to Harua popadlo, když ale uslyšel ten příšerný ječák své

 spolužačky. „Takahiró! Takahiró, chci se tě na něco zeptat.“

Trochu znechuceně se otočil a nasadil umělý úsměv. Tak holka mu lezla na nervy hned první den. A ještě ke všemu se mu ani moc nelíbila. „Co potřebuješ...ehm?“ Nějak jí nemohl přijít na jméno.

„Amaya... Amaya Mizuky, ale můžeš mi říkat Amaya.“ Zamrkala svými umělými řasami a nalepila se mu na paži.

„Dobře, co potřebuješ Mizuky?“ Usmál se a nenápadně ji shodil ze své ruky. Kdyby se na něj takhle tiskl Haru, ale to ne…

„No víš, dneska máme laborky, budeš můj partner?“ Uculila se. Bylo až k smíchu, jak okatě ho tam balila.

Jak se z toho dostat? Mizuky byla hnusná pijavice. „Promiň Mizuky, ale zrovna jsem to slíbil Haruovi.“ Zatvářil se hrozně smutně a přehodil si tašku pes rameno.

„Aizakimu? Děláš si srandu? Proč?“ Pozvedla afektovaně obočí a přenesla váhu na jednu nohu. „Nechápu, proč se k tobě hlásí, měl by vědět kde je jeho místo.“ Dala si ruce v bok a odfrkla si.

Co by se stalo, kdyby o dvě hlavy vyšší kluk, svázal jednu idiotku ke stromu a nechal ji tam? Nejspíš by z toho byly velké problémy. „Tak to není, to já požádal jeho. To víš, ještě to tu moc neznám a zdá se mi milý.“

„Pche, je to outsider. Je tu na stipendium, protože nemají žádné peníze a chodí na brigádu, i když to škola zakazuje. Prý bydlí ve skoro rozpadlém domě. A je s ním něco špatně, určitě bere nějaký drogy, protože je v jednom kuse mimo. V tělocviku omdlí skoro každou hodinu a sem tam sebou sekne jen tak. Nezahazuj se s ním, mohl by ses dostat do problémů!“ Poradila mu velmi ochotně.

Bylo mu z ní na zvracení. „Mizuky, kdyby ses místo roznášení drbů, raději pokusila se o něm dozvědět víc, třeba by jsi zjistila, že to tak možná vůbec není. Je mi líto, ale tvůj partner nebudu, ani v laborkách, ani nikde jinde.“ Prohlásil s kamennou tváří a odpochodoval do učebny. Přísahal, že kdyby to nebyla holka, nejspíš by jí to vysvětlil i ručně.

Rozhlédl se po zatím neznámé učebně biologie. Několik stolů každý pro dva žáky s několika různýma hovadina, pravděpodobně potřebnýma do hodiny. Pohledem přejel několik míst, buď plných, nebo prázdných a s úsměvem zamířil do jedné zadní, kde si zrovna Haru chystal věci.

Haruka laboratorní práce nenáviděl, nejenže z pitvání mu bývalo špatně a uměl sem tam omdlít, ale hlavně si nikdy nenašel partnera. Vždycky na něj někdo zbyl a dotyčný z toho nikdy nebyl zrovna odvázaný. Zrovna si vytahoval učebnici z tašky, když vedle něj vrzla židle a někdo na ni usedl. Překvapeně zvedl hlavu. Neuměl si představit, kdo by to mohl být, až na...

„Pomůžeš mi, Haru-chan?“ Naklonil se Ren k Harukovi a opřel se loktem o lavici. „Budeš můj partner, že?“ Usmál se a nechal dvojsmysl vyznít, jak by měl.

Haru zčervenal a dobře si uvědomil, oba dva významy, které mohla Renova prosba mít. „Ano, rád budu, ale myslím, že by se našla spousta jiných lidí, kteří by o to měli zájem.“ Hodil okem ke dveřím, kde stála banda holek a propalovali ho rozzuřenými pohledy.

Ren se zlověstně usmál. „Takže, tvoje práce... počítám, že to nebude žádná manuálně náročná.“

„Ne, to ne.“ Připustil rozpustilý Haru a snažil se nic nerozbít, nebo neponičit. Proč se o něj pořád zajímá? Byl si na 100% jistý, že mu Mizuky zrovna na chodbě vyslepičila, proč by se od něj měl držet dál a on pořád nic. Že by byl jiný, než ostatní lidi? Nerad by si dělal nějaké plané naděje a pak se zklamat, ale když ono tomu všechno nasvědčovalo. S nemilostí se snažil utišit bušící srdce v jeho hrudi. Jak se na něj Ren usmíval, byl tak krásný. Nechápal, proč se zahazuje s někým, jako je Haru a přesto byl rád. Tohle nikdy nezažil, připadal si, jako by snad měl kamaráda. To bylo neuvěřitelné. A tím spíš se nesmí dozvědět o jeho práci. Kdyby zjistil, že se dennodenně převléká za dívku, už tuplem by s ním nechtěl nic mít, při nejlepším by se mu veřejně vysmál. Ale byl Ren takový?

„Tak děláš někde u pásu? V nějaké firmě?“ Popichoval ho dál. Za prvé chtěl, aby se mu Haru konečně otevřel a za druhé ho fakt začínalo zajímat, co tak tajného černovlásek po škole dělá. Nechtěl to říct a to muselo mít svůj důvod. Že by prodával své tělo? Ale to se mu nezdálo. Byl by někdo tak nevinný jako Haru schopný tohle dělat? Pokud měla Mizuky pravdu a opravdu neměl žádné peníze, bylo by to velmi možné. Haru, copak si na tom tak špatně?

„Záleží na tom? Nechci o tom mluvit.“ Zavrtěl Haru už dost nervózně hlavou.

„Tak mi aspoň pověz něco o sobě.“ Zkusil to tedy Ren z jiné strany.

„Já, no... opravdu na mě není nic zvláštního.“ Usmál se Haru nervózně a sledoval učitele, jak přináší nádobku s mrtvým tělem žabky, která bez pochyby ještě nedáno hopsala v nějakém rybníčku.

Renovi se líbilo, jak se Haru směje, škoda jen, že se nesmál častěji. Ale na tom se ještě zapracuje, slíbil si Renjiro. „To nevadí, chci se o tobě něco dozvědět, to přece přátelé dělají, nebo ne?“ Upřesnil Ren jakoby mimochodem a vzal skalpel, ležící poblíž.

Kdyby jen věděl, co řekl. Haru zůstal jako solný sloup. Zdálo se mu to? Ne, to určitě ne, zrovna mu někdo nabídl přátelství? Jemu? Komukoliv jinému, by se to mohlo zdát úplně normální, ale samotný Haruka neměl slov. Chtělo se mu plakat, tohle nezažil už několik let. Překvapeně se otočil na Rena, který zrovna ostrým předmětem projížděl žabce přes břicho. Díky momentálnímu šoku, to na Harua zapůsobilo ještě hůř. Před očima se mu udělali mžiky a pak jen slyšel ránu, jak sebou i s židlí sekl na podlahu.

Ren šokovaně pustil skalpel a přiskočil k nehybnému tělu na zemi. „Profesore, Haru omdlel!“ Vykřikl vystrašeně na učitele, který zrovna vysvětloval postup jednomu z žáků.

Postarší muž v bílém plášti jen znuděně zvedl hlavu. „Aizaki? Už zase. Tak kdo ho zanese na ošetřovnu?“ Rozhlédl se po třídě.

Přítomní žáci jen převrátili oči v sloup a začali si šeptat různé urážky na Haruovu adresu. Ren nemohl věřit svým očím. Vzal hubené tělo do náruče a zvedl se. „Co to s váma lidi je?“ Skoro až zavrčel. Odpochodoval ke dveřím, kde se ještě zastavil a ohlédl se na trochu překvapeného učitele.

„A vy by, jste se nad sebou měl zamyslet! Podívejte se na něj, jak ho můžete jen tam nechat ležet na zemi?“ Poukázal na drobného chlapce v jeho náručí a vztekle odešel z učebny, při čemž tam nechal vytřeštěného profesora jen tak stát.