Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Třásl s Haruem pořád víc a víc. Rena napadlo, že by nebylo od věci chlapce trošičku proplesknout, ale on prostě nemohl. Nemohl uhodit tu tvář, i když by to bylo z dobrého důvodu. Už se chtěl zvednout a zajít pro pomoc, když konečně uviděl rozkvetlé fialky Haruových očí.

„Renjiro?“ Zamrkal a snažil se rozeznat z poloviny rudou šmouhu před sebou.

„Haru-chan, jsi v pořádku? Ublížili ti?“ Renovi spadl kámen ze srdce a začal si chlapce pozorně prohlížet. Jasně že mu ublížili! Přísahal, že kdyby neměl o Harua takový strach, hned by se zvedl a šel ty parchanty najít.

„Ne, ne...už jsem na to zvyklý. Děje se to každou chvíli.“ Haruka se pokusil o malý úsměv. Byl rád, že Ren zasáhl. Vždycky po nájezdu těchhle neandrtálců nemohl chodit aspoň týden do práce kvůli modřinám nebo monoklům. „Kde mám brýle?“

V Renjirovi to jenom vřelo. Když pozoroval to rozkošné stvoření, jak si naprosto odevzdaně připouští, že něco takového je u něj normální a zcela běžné, že mu někdo ubližuje, opravdu měl chuť si na ty hajzly někde počkat a pomalu je mučit. „Jo, tady.“ Natáhl se a podal ty ošklivé brýle, které ležely nedaleko nich na zemi.

„Děkuji.“ Vzal si je a nasadil na nos. „Já... vážně děkuji.“ Haru se začepýřil a sklopil oči. Bylo mu trapně. Už podruhé mu pomohl a to za jeden den. Lidi na škole mu nepomohli nikdy a on prostě nechápal, proč Ren ano. Tak se mu líbil. Na první pohled vypadal chladný, ale ve skutečnosti byl hodný a obětavý. Byl si vědom toho, že jestli to bude takhle pokračovat, dřív nebo později se do něj zamiluje. A to nechtěl, nechtěl nikomu přidělávat starosti, hlavně ne jemu. Věděl, že pokud se bude Renjiro k němu hlásit a chovat mile, velmi rychle si zkazí pověst a nikdo s ním nebude chtít nic mít, stejně jako s Haruem.

„Nemáš zač, vždycky ti rád pomůžu.“ Usmál se Ren a pomohl mu vstát. Rád by pro něj udělal i víc, ale pochopil, že Haru je v celku plachý a on ho nechtěl vyděsit. Byl jako malé vystrašené zvířátko. Nějaký ohrožený druh. Nad touto myšlenkou se mimoděk pousmál.

„To bys ale neměl,“ odtušil Haruka smutně a oprášil si kalhoty. Takhle to bylo vždycky. Vždycky někdo nový přemýšlel, má-li mu pomoci, jen každého zprvu zarazilo, proč mu nepomůže někdo jiný. Hned potom každý přišel na to, že se nemá s Haruem zaplétat. Jen Ren tuhle maličkost nějak opomíjel.

Rudovlasý mladík okouzleně sledoval, jak si Haru oprašuje kolena a zadeček. Kdyby mohl, hned by mu byl nápomocný. „Proč myslíš?“

„Brzo zjistíš, že není dobré se se mnou zaplést. Zkazíš si pověst.“ Haru si sebral tašku z podlahy a rozběhl se pryč. Meškal a nebylo by dobré, kdyby ho vyhodili...

„Haru-chan, ale mě nezajímá žádná pověst. Mě zajímáš ty,“ vydechl do ticha chodby Ren a pozoroval vzdalující se postavu.

„Dobrý den. Promiňte, jdu zase pozdě... já... měl sem zase takovou potyčku.“ Přiběhl Haru zadním vchodem do podniku a zrovna si shodil z ramene tašku a zapadl do šatny.

„Á...Ruko-chan, konečně si tady! Není ti nic? Zase tě zmlátili?“ Přiběhla do šaten starší šéfová.

„Nebojte, dneska to nestihli. Představte si, že se mě jeden kluk zastal. Vážně se omlouvám, pospíchal jsem, jak jen to šlo!“ zavolal z šaten.

„Vážně? To nevadí, není tu dnes moc lidí. Rychle se převleč, ano?“ prohodila a zase zmizela.

„Jistě, hned tam budu!“ Shazoval ze sebe narychlo oblečení. Nevadila mu ta přezdívka, kterou ho tady nazývali. Vlastně se mu celkem líbila. Když nad tím přemýšlel trochu víc, možná se mu líbila i tahle práce. Když byl převlečený za dívku, zahrnovali ho všichni pozorností. Zákazníci mu dělali nabídky a skládali mu komplimenty. Spolupracovnice na něj byly hodné a starali se o něj. Teda, až na jednu ho měly ostatní rády.

Když byl svlečený, znalecky na sebe začal oblékat jednu vrstvu oblečku za druhou. Spodnička, podvazek, sukně, šaty, zástěrka a mašle na límeček. Vyšší krajkové nadkolenky a na ně černé, lesklé botičky s platformou. V rychlosti ještě zasedl za stolek s velkým zrcadlem a zkušeně na sebe nanesl make-up. Díky krátkým vlasům, nepotřebovat žádnou síťku, jen si přehodil ofinu dozadu a nasadil fialovou, dlouho paruku. Nakonec otevřel malé pouzdro a vyndal opatrně krabičku v něm. Tu taky rozdělal a dvěma snadnými pohyby si nandal kontaktní čočky. Na čočky si šetřil dlouho a byl na ně nesmírně opatrný. Naposled se zkontroloval v zrcadle, jestli všechno sedí. Sedělo, a tak spokojeně vyrazil na plac.

„Ahoj Ai, tak co tu dneska máme?“ Přiskočil k jedné své kolegyni a rozhlédl se po kavárně. Za malými stolečky seděli většinou obvyklí hosté, viděl jen pár nových.

„Ruko-chan? Co se stalo? Dneska jsi se zdržela.“ Pootočila na Harua vysoká brunetka své medové oči. Měl ji ze všech nejraději. To ona ho naučila, jak se správně převléct za dívku, i když s jeho jemnými rysy to nebyl žádný velký problém.

„Já vím. Zase mě otravoval ten vůl,“ povzdechl si smutně Haru.

„Zase?“ vypískla Ai a položila tác se skleničkami. „A neublížil ti? Jsi v pohodě?“ Opravdu nebylo výjimkou, když Haru přišel s modřinou a někdy dokonce s monoklem. Všichni věděli o tom, jak Harua ve škole šikanují, ale nikdo s tím nemohl nic dělat.

„Ano, víš, jeden kluk se mě zastal.“ Zasnil se Haruka. Rád na něj myslel, vlastně ho měl v hlavě celý den. Byl tak neskutečně šťastný, když mu pomohl, ale věděl, že jeho obětavost nebude mít dlouhé trvání. Jako vždy. „Je tam nový.“

„Vážně? A je hezký?“ Zamrkala vzrušeně Ai. To vypadalo nadějně, dlouho to bylo, co přišel Haru s tím, že by mu někdo pomohl.

„Je...je MOC hezký!“ Usmál se Haru zamilovaně. Mohl si to před Ai dovolit, ona věděla o jeho sexuální orientaci, stejně jako všechny jeho kolegyně. Vlastně to byla vášnivá yaoistka. „On...“

„Ruko-chááán, konečně jsi přišla? Čekali jsme tu na tebe!“ zavolal jeden postarší muž od zadního stolu a přitom mával. Byl to Harukův obvyklý zákazník. Měl ho celkem rád, hlavně protože byl neškodný. Kolem něj ještě seděli tři další muži, nejspíš zase nějací spolupracovníci.

Haru se na Ai provinile usmál. Ta jen naznačila rty slovo „příště“ a sebrala tác se skleničkami. Chlapec ji napodobil a obratně i s nákladem skla přišel až k zákazníkům.

„Dobrý den, můj pane.“ Elegantně se uklonil.

Celou dobu se nezastavil. Sotva jedni zákazníci odešli, přišli noví. Na konci se jen úlevně vysvlékl s maidkovské uniformy a s rozloučením vyšel na studenou ulici.

Přemýšlel o dnešku. Nevypadalo to tak, ale ve skutečnosti se mu Renova pomoc líbila. Bylo to tak jiné a příjemné, když na něm někomu záleželo. Přemýšlel, jak dlouho to bude asi trvat. Kdy zjistí, že je to až moc nevýhodné se s ním zaplést? Zítra? Pozítří? Ale bylo by hezké, kdyby to takhle bylo déle. Mimoděk se pousmál a za chůze vykouzlil otočku, přičemž se mu vlasy roztančily kolem hlavy. Cítil se skvěle, měl chuť zpívat a smát se a to jen proto, že mu někdo pomohl a přihlásil se k němu. Nebo to bylo tím, kdo to byl? Možná. Bylo neuvěřitelné, jak byli ti dva rozdílní. Ren, kamkoli přišel, přitahoval pozornost. Na rozdíl od Harua, takové šedé myšky, byl princ. Krásný rudovlasý princ z pohádky. Do někoho takového by bylo lehké se zamilovat. Kolika děvčatům už zlomil srdce? Nechtěl to raději ani počítat. Ale i tak, stejně by někdo jako Renjiro o Harua neopřel ani kolo, i kdyby byl nakrásně na kluky. No což, od čeho pak jsou sny?

Potichu vešel do domu, zul se a sundal zimní kabát. Nevěděl, jestli jeho matka už spí, nechtěl ji probudit. Pomalinku našlapoval po špičkách, když pod jeho skoro muší vahou rupla jedna parketa a tenká nožka se mu propadla podlahou. Co nevidět se v jedněch z dveří objevila starší žena na vozíčku s rozcuchanými černými vlasy a starými brýlemi na očích. Každý, kdo by nevěděl, by hned poznal, že jde o Haruovu matku, byli si až neuvěřitelně podobní.

„Haruko? Jdeš teprve z práce? Je hrozné, abys musel sotva na škole pracovat tak pozdě do večera.“ Přiblížila se k chlapci a natáhla paži k jeho tváři. „Je mi to líto, ještě při tvém stavu.“ Pohladila ho a smutně se usmála.

„To nic, ty za to přece nemůžeš. Dělám to rád, když vím, že pomáhám. Nevadí mi to, nemůžu se celý život nechat omezovat svou slabostí.“ Smířlivě její ruku položil zpátky do jejího klína a vzal za madla vozíku. „Nechtěl jsem tě vzbudit, ale podlaha je už zase rozbitá, musíme ji spravit.“ Hodil okem k už tolikrát opravovaným parketám.

„Já vím, ale nemůžeme si to dovolit.“ Posmutněla matka a nechala si pomoct do postele.

„Ale mami, je to nebezpečné, hlavně pro tebe! Co kdyby sestam propadla ty?“ Přikryl ji a políbil na líčko. „Běž zase spát, dobrou noc.“

U dveří ho ještě zastavil matčin hlas. „Haruko? Neponocuj dlouho, ano?“ 

Haru si povzdechl. „Neboj, půjdu hned do postele,“ ujistil ji a zavřel dveře. Unaveně vyšel rozvrzané schody a shodil ze sebe oblečení. Po obvyklé hygieně se s dlouhým zívnutím posadil za stolek a rozsvítil lampičku. Přál by si splnit slib, který dal matce, ale zítra psal důležitou písemku a nemohl si dovolit jít spát. Vyndal všechny sešity a učebnice a začetl se do vzorců. Hlavu měl plnou rudovlasého kluka, ale mohl se o učení aspoň pokusit.