Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 „Jmenuji se Renjiro Takahiro. Jsem rád, že vás poznávám.“ Rudovlasý mladík se zdvořile uklonil před celou třídou. Dívky na něj hleděly okouzleně a chlapci s obdivem. Dokonce i třídní učitelka se na Renjira dívala zvláštně, jako by snad přemýšlela o věcech, o kterých by jako kantorka přemýšlet neměla.

Nebylo divu, někdo jako Ren už odmalička přitahoval pozornost. A nebylo to jen díky zvláštní barvě očí a vlasů nebo krásnému obličeji připomínajícímu obličej porcelánové panenky. Byla to ta aura, která se okolo něj vznášela. Vypadal, jako by ho nic nezajímalo, a přitom o všem věděl. Jako by snad nedával nikdy pozor a přitom jeho obezřetné oči zachytily byť jen sebemenší změnu situace.

„Tak, máte na Takahira nějaké otázky?“ Posadila se třídní učitelka na stůl a koketně přehodila dlouhou nohu přes druhou.  Věděla, proč si dnes vzít tu minisukni. Teď za to byla ráda a věděla, že jejím nohám žádný muž neodolá. Když však zpozorovala, že mladíka to nějak nezajímá, ztvrdly jí rysy ve tváři.

Ren sotva zaregistroval to až nechutně svádějící gesto a raději svůj pohled otočil na osobu krčící se v jedné ze zadních lavic. Jakou on měl chuť to drobné tělo vzít do náruče a trošičku ho pomuchlovat.

 Haruka vycítil jeho pohled a jako na povel zrudl. To se Renjirovi natolik líbilo, že se malinko usmál, čímž nevědomě zadal spolužačce, která se ho zrovna ptala, odkud pochází, jakousi naději.

Ren ten den dostal hodně otázek jak od spolužáků – tedy hlavně spolužaček – tak učitelů. Ale i on spoustu otázek rozdal a světe, div se, všechny se točily okolo Harua.

„Aizaki?“ ujistila se jedna blonďatá spolužačka. „Moc ho neznám, je divnej. Nikdo ho nemá rád. Viděl jsi ty hnusný brejle? A představ si, že normálně usne třeba na schodech! Fakt! Třeba dnes ráno sebou seknul přímo na školním nádvoří, nedivila bych se, kdyby v něčem jel,“ vyprávěla ta blondýna Renovi, jako by to snad byl bůhvíjaký drb, že ten chlapec omdlívá tak často. Cože to říkal o tom slabém těle?

„A proč mu někdo nepomohl?“ zajímal se Renjiro. Nechápal, jak můžou být všichni tak krutí vůči tak roztomilé osobě.

„Proč by mu měl někdo pomáhat? Navíc ten, kdo by mu pomoct chtěl, se nechce do ničeho zaplést, protože se každou chvíli stává, že Haruku někdo zmlátí. Kdyby se k němu někdo hlásil, mohl by dostat taky a o to nikdo nestojí,“ odfrkla si dívka.

Ren měl chuť někoho praštit. Kdyby potkal toho, kdo by na Haruku byť jen vztáhl ruku, snad by ho i zabil. Bylo neskutečné, jak v něm vřela krev kvůli někomu, koho sotva potkal. Ale nevadilo mu to, Haru se mu tak líbil, že mu všechno tohle bylo jedno. On ho prostě chtěl a hotovo.

Haru si spěšně balil všechny věci ze skříňky. Musel si pospíšit do práce. Zrovna pospíchal po školní chodbě, ještě zaplněné žáky, když mu cestu zastoupil vyhlášený bitkař školy.

„Ale, ale, Aizaki, kampak chvátáš?“ Zakřenil se zlomyslně a sebral Haruovi brýle.  Všichni přítomní jen tiše přihlíželi, ba dokonce se i bavili.

Chlapec bez svých brýlí viděl všechno zamlženě. Pokoušel se té velké rozmazané šmouze

 brýle zase sebrat, leč ostatní z „party“ mu to nejspíš nechtěli dovolit. Jeden natáhl před Harua nohu tak, aby sletěl na zem. Stalo se a chudák Haru skončil rozpláclý na studené podlaze.

„Prosím, Katsuo, vrať mi je,“ řekl Haru.