Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Proč musela být jeho učebna až tak vysoko? Pitomé schody, běželo Haruovi hlavou, když vycházel schody do patra. Už po několikáté se zastavil a opřený o zábradlí se snažil rozdýchat motání hlavy. Z části trpěl i chudokrevností, proto se mu leckdy točila hlava jen tak pro nic za nic. Když konečně vyšlapal první úsek, vypadly mu na schodech všechny pomůcky, co nesl v rukou, a rozsypaly se do všech stran. Kolemjdoucí se pochechtávali, ale že by mu byť jedinou pomohli zvednout, to nikoho nenapadlo. Haruovi to přišlo líto. Co se tu objevil Renjiro, připadalo mu, že se něco změnilo, ale vesměs bylo všechno stejné, nikdo ho neměl rád.

„Jsi vážně slabý,“ konstatoval někdo vedle něj a přidřepl si, aby mohl Haruovi pomoct.

„Omlouvám se,“ kuňkl černovlásek, když poznal Rena.

„Proč se omlouváš? Nemůžeš za to,“ zakroutil Renjiro hlavou a podal chlapci klečícímu před ním poslední zbytky věcí. Haru potichu poděkoval a snažil se všechno urovnat na rukou. Byl roztomilý. Když ho Ren zahlédl na schodech, poskočilo mu srdce. Jak tam klečel a všichni kolem něj chodili jako kolem někoho méně cenného. „Ty trpíš anémií nebo tak?“ Postavil se rudovlásek na nohy.

„To taky,“ povzdechl si Haru a pokusil se napodobit Rena, ale zatočila se mu hlava a více méně na něj spadl nebo se spíš opřel, lépe řečeno.

„Je ti špatně,“ konstatoval Ren, než aby se ptal a bez přemýšlení zvedl drobné tělíčko do náruče.

„Renjiro, co to děláš? Pusť mě dolů,“ chytil se Haru ve zmatku Renova krku.

„Všiml sis, že mi říkáš křestním jménem, Haru-chan?“ Pousmál se Ren a víc si zmítajícího Harua přitiskl k tělu. Nějak neřešil všechny ty lidi, kteří na ně hleděli jako vyorané myši.

„Cože?“ Nepochopil Haru a otočil svůj obličej k Renovu. Byly od sebe sotva pár centimetrů. Cítil jeho dech na své tváři a mohl se nechat objímat jeho silnými pažemi. Bylo něco lepšího?

„Neříkáš mi příjmením, ale jménem. To přece dělají jenom přátelé ne? A co je špatného na tom, když chci pomoct kamarádovi, kterého mám rád?“ Zabodl do něj svůj rudý pohled a pozorně zkoumal fialkové oči za průhlednými skly.

„Promiň,“ přestal sebou mlít a pozoroval svoje věci, které mu ležely na břiše, jelikož rukama se musel pevně držet Renova krku, i když věděl, že by ho nepustil.

„Neomlouvej se pořád.“

Ren doslova přinesl Harua až do třídy. Opatrně ho položil na židličku u jeho lavice a s úsměvem odešel ke svojí. Celé to představení od tabule pozorovala Mizuky. Zamračila se a dlouhé umělé nehty zatnula do pěstí. Copak jí jejího vysněného kluka přebere ten loser? Jen přes její mrtvolu! Nasadila na tvář ten nejsvůdnější úsměv, jaký uměla, tedy alespoň podle ní, a posadila se ve své kraťoučké minisukni, o hodně kratší, než jaká by měla u normální uniformy být, na Renovu lavici. Ten nehnul ani brvou a znechuceně ji pozoroval. Což o to, postavu ta holka měla pěknou, ale v hlavě prázdno jako na koupališti v zimě.

„Takahiro-kun, dnes je festival, víš o tom?“ Zahlásila svým otravně vysokým hlasem.

„Ano, vím,“ pokýval Ren hlavou a koukl po Haruovi, který Mizuky celou dobu dost vyjeveně pozoroval.

„Tak mě napadlo, že bychom tam mohli zajít spolu, co ty na to?“ Dala všem na obdiv svoje perfektně vybělené zuby. Věděla, že jí neodolá. Dnes už odmítla spousty kluků, kteří ji zvali. Sakra dobře o sobě věděla, že si může vybírat.

„Chtěla bys?“ Naklonil se Ren svůdně blíž k ní a opřel si hlavu o ruku.

Mizuky se samolibě uchechtla a pohodila hnědými vlasy směrem ke skupince jejích přívrženkyň. „Jistě, proto se taky ptám.“

„No… ale já nemůžu, už jdu s někým jiným,“ pokrčil Renjiro rameny, a pak se zase opřel do opěradla židle. Mizuky, jestli se to tak dá říct, doslova spadla brada, jakoby jí někdo konečně objasnil, že stejně všichni vědí, že má umělý nos.

„To si ze mě děláš srandu?“ Seskočila nasupeně z jeho stolu a postavila se před něj. „Víš, kolik kluků jsem už odmítla? Můžu mít, koho chci!“ Zavřískala, že se po ní otočili i ti poslední, co její divadélko nesledovali.

„Tak to mě nepotřebuješ, jak to tak vidím,“ založil si Ren ruce na prsa a vyhodil nohy na lavici. Třeba mu teď už dá konečně pokoj. Nemá rád, když na někoho, zvlášť na holku, musí být zlý.

Amaya nafoukla tváře a obličej jí zrudnul. Chvilku se ještě s Renem měřili pohledy, než vypustila páru a nahodila zase tu její perfektní fasádu. „Tak to se tam potkáme,“ otočila se na patě a zasedla o pár lavic vedle něj. Díky bohu seděl sám, a tak nemusel poslouchat ničí otravné otázky, už si jich beztak užil dost o přestávce. Nikdo tak nějak nemohl pochopit, proč odmítl nejhezčí holku na škole.

Celý den ve škole už jinak proběhl celkem v pořádku. Ren byl štěstím bez sebe, protože se s ním Haru začal sám od sebe normálně bavit. Konečně měl pocit, že je k němu blíž. Když mířil ke své skřínce, zahlédl malého černovláska, jak s úsměvem prochází po chodbě. V rychlosti vytáhl balíček a přiběhl k objektu jeho zájmu.

„Haru-chan, dal bys to prosím své sestře?“ Usmál se nevinně a položil mu balík do rukou. Celý den se schválně o tom, že včerejšek strávil s jeho „sestrou“, nezmiňoval, nechtěl Harua ještě víc stresovat. No, ale teď musel.

„Co to je?“ Pohlédl na balík ve svých rukou Aizaki.

„To je jedno, jen jí řekni, že ji vyzvednu kolem šesté, dobře?“ Mrkl Ren s úsměvem a zmizel.

Haruka se ještě otočil, ale Rena už nezahlédl. S úsměvem na tváři si balík přehodil do jedné ruky. Věděl, že správně ho Renjiro nekupoval pro něj, ale co už, stejně měl radost. Zajímalo by ho, co to je. Na otočném zámku zadal svoje heslo ke skřínce a otevřel ji. K jeho překvapení z ní vypadl nějaký papír. Odložil dárek od Rena a sebral papír ze země. Rozložil ho a začetl se.

Takže ty sis našel kamaráda, ano? Dokud ses od ostatních držel dál, stačilo mi tě jen pozorovat, ale teď mi ten nový hodně překazil výhled. Přestaň se s ním stýkat, protože ty jsi můj! Jestli ne, mohlo by se mu třeba něco stát...

Haruovi vypadl papír z rukou a pomalu se snesl zase zpátky k zemi. Rukou si zakryl ústa, aby nevykřikl a rozhlédl se kolem sebe. Nikoho neviděl, byl na chodbě už sám, kvůli tomu, že musel umývat tabuli. Najednou mu ale připadalo, že ho někdo sleduje. V rychlosti si sebral věci ze skříňky. Papír nakonec taky sebral, ale skrčil ho v dlani a strčil do tašky. Vyběhnul ze školy a plnou rychlostí zamířil do práce. Po zádech mu běhal mráz, nejen kvůli tomu, že kabát profukoval. Chtělo se mu plakat. Možná trochu i zvracet. Proč se mu to děje? Je to nějaký vtip? Určitě si z něj jen někdo vystřelil...