Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Vysoký muž tedy opustil svoje pozorovací místečko, a to zrovna ve chvíli, kdy se ta blondýna snažila modrovláska políbit. Natáhl k němu paži a majetnicky si ho přitiskl k sobě. Kori, stejně jako ta obluda, jen vyjeveně koukali a ani jeden z nich nechápal, co se děje.

„Promiň, ale já ho viděl dřív!“ řekl rádoby přátelsky, ale stačil jeden pohled do jeho očí a blondýnka hned pochopila, že by se měla co nejdřív pakovat. Vykoktala něco, co se jen s těží podobalo omluvě, a zmizela.

„Myslel jsem, že máš lepší vkus,“ zasmál se pobaveně Simon na Koriho účet.

Ten si jen hlasitě povzdechl a vykroutil se z černovláskova sevření. „Ano, to bohužel mám.“ Chtěl si vzít svou skleničku a zase zmizet.

„Ani nepoděkuješ?“ zeptal se Simon tvrdým hlasem, až z té změny tónu Kori překvapeně nadskočil.

Otočil se tedy na svého zachránce. „Děkuji ti,“ pronesl vážně a nenápadně couval, bylo mu z té blízké vzdálenosti divně. Cítil se nesvůj.

Simon se k němu se zlověstným úsměvem naklonil. „Co to jako bylo za poděkování?“ zašeptal mu do ucha tak, že se o něj otíral rty. Kori se zachvěl po celém těle a snažil se Simona odstrčit – nejlépe na druhou půlku planety! Ten se jen potutelně usmíval a bavil se Koriho počínáním. Jak on byl zlomyslný!

„Co to děláš? Jsi opilý?“ díval se zkoumavě do jeho tváře, která ho zase na oplátku propalovala onyxovým pohledem. Nezdálo se mu to, Simon tu byl autem.

Simon jen zakroutil hlavou a přitáhl si ho za paži ještě blíž k sobě. „Můžeš mi objasnit, proč se mi záměrně vyhýbáš?“

„Cože? To přece vůbec nedělám,“ opáčil klidně. Pravda byla, že se mu nejen vyhýbal, ale vlastně se od něho chtěl úplně distancovat.

„Ale děláš! Kdykoliv jsem byť jen na dohled, hned zmizíš!“ vyčítal mu a doplňovala to naštvaná grimasa v jeho obličeji. „Udělal jsem snad něco?“

„Ne, to... prostě mě nech být, dobře? Ty máš svůj život, já má zase svůj. Je zřejmé, že s tebou prostě nechci být dál přítel!“ změnil taktiku a pokoušel se ho od sebe odehnat. Třeba se naštve a nechá ho být, no ne?

Simon se zamračil ještě víc. Nechápal, jak se mu ten malý kluk mohl takhle dostat pod kůži. Z hlasité hudby už ho pomalu začínala bolet hlava, neslyšel skoro vlastního slova a měl všeho celkově dost. Proto jenom popadl Koriho za zápěstí a rozešel se i s ním v závěsu.

Kori se kroutil jako žížala a snažil se jakkoli dostat z ocelového sevření. Simon si celkem oddechl, když se mu podařilo Koriho dostat z klubu a dokonce ho nasoukat do auta. Když Kori seděl na sedačce spolujezdce a Simon dosedal na místo řidiče, rychle auto automaticky zamkl a podíval se na tu hromádku vedle sebe.

„Už mě z té hudby bolela hlava,“ povzdechl si.

„Dědo...“ utrousila ta věc, až moc se podobající malému ďáblíčkovi.

„Cos to řekl?“ zasyčel Simon ve hraném vzteku a sklonil k němu hlavu, aby ho mohl propalovat pohledem.

„No jo, už nejsi nejmladší. Měl jsi říct, zavezli bychom tě domů a uvařili čaj!“ rozesmál se Kori.

Simon musel zadržovat úsměv, aby si zachoval chladnou fasádu. Ale chtělo se mu smát, už to bylo skoro jako předtím, to jejich popichování.

„Víš co? Šmouly neberu vážně,“ odfrkl si Simon a opřel se do sedadla. Věděl, že po tomhle Kori vždycky vyletí, nenáviděl, když mu Simon říkal šmoulo.

A taky se stalo. Zmíněný šmoula nejprve zrudl a pak se vymrštil ze sedačky, aby dal Simonovi co proto. Ten se jeho chabým pokusům jenom smál. Když mu zrovna zachytil pěst, kterou měl pravděpodobně dostat, jejich obličeje od sebe byly jen pár centimetrů.

Kori se polekaně odtáhl a posadil zpátky na sedadlo. Rozklepanými prsty jen stěží zapnul pás, čehož si Simon samozřejmě všiml.

„Kori? Jsi v pořádku?“

Ale modrovlásek jen otočil hlavu k okýnku a zahleděl se ven. „Odvez mě domů, prosím,“ zašeptal a dělal, že ho venku něco hrozně zaujalo.

„Jak chceš.“ Zařadil a vyjel od klubu.