Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Později již vykukoval zpoza těžkých závěsů do publika. Setkání s ředitelem nebylo zase tak příšerné, jak očekával. Pozoroval davy lidí, které netrpělivě očekávaly skupinu. Všude se to hemžilo spoustou modrých hlav – nejspíše fanoušků Koriho – s nezbytnou sponečkou, se kterou se stihl vyfotit na pár plakátů. Taková barva na vlasy se dala těžko sehnat a žádná nebyla totožná s Koriho; hlavně proto, že pravý modrovlásek měl svoji barvu od přírody.

Simon sešel schůdky a postavil se těsně k zábradlí, za kterým byli fanoušci, aby lépe viděl. Přesně v sedm se na pódiu objevila první postava. Byla to ona krásná zpěvačka.

„Dobrý večer, my jsme Explosion!“ A jak koncert postupoval dál, Simon málem zanikl ve všech těch výkřicích radosti.

Celý koncert dopadl líp, než všichni očekávali. Bylo několik přídavků a jak se později ukázalo, nespočet fanoušků stál před koncertní halou, protože se nevešli dovnitř.

Později ještě probíhala neplánovaná autogramiáda. Členové kapely byli unavení, ale měli sotva hodinku, aby si odpočinuli, a zase museli před fanoušky. To byl show-business.

Na chodbě byly u zdi postaveny čtyři stolky. Za každým seděl jeden člen kapely a všude byli hlídači. Když pustili fanoušky dovnitř, hned se u každého stolku utvořila dlouhá řada a jen díky obrovským bodyguardům se nikdo netlačil a nedošlo ke zranění. Bylo celkem zábavné pozorovat řadu u Koriho. Snad každý, až na pár výjimek, měl modré vlasy a ti, co ne, měli aspoň červenou sponku, kterou si urychleně sundávali, když viděli, že Kori tu svou taky nemá.

Všichni členové kapely hráli svoji roli. Skoro každý byl úplně jiný, než jak se veřejnosti ukazoval. U prvního stolu seděl basák Rey, to byl „ten přitažlivý“, a každého fanouška obdařil svůdným úsměvem a nějakou lichotkou, i když ve skutečnosti byl celkem plachý a samotářský. U druhého seděl bubeník Renji, nebo taky „ten dospělý“. On sám opravdu žádnou roli nehrál a byl sám sebou, vždy vyrovnaný a inteligentní slušný muž. Vedle byla zpěvačka Miyu, „ta roztomilá“. Na všechny se malinko usmívala a někdy si zatočila na prst pramínek svých vlasů. V normálu to byla pěkná dračice s prořízlou pusou a s každým byla hned hotová.

Poslední byl Kori alias „ten záhadný“. Jen nepřítomně mlčel s neutrálním výrazem a sem tam se jemně pousmál a pokýval. Všechny holky z něho se slovem „cool!“ šly do kolen. Kdyby tak věděly, že ve skutečnosti je to hyperaktivní usměvavý kluk! Tahle image tajemného kluka se velmi dobře prodávala a hlavně díky ní měla kapela takový úspěch.

Hned po autogramiádě odjela skupina na after-párty. Popravdě, chtělo se tam jenom Miyu, ale bylo to nezbytné uvedení do hudební společnosti. V klubu, kde se párty pořádala, bylo nespočet známých osobností. Od zpěváků a herců až po slavné návrháře.

Simon se celou dobu snažil Koriho někde odchytnout, ale ten se mu úspěšně vyhýbal. Když konečně svého modrovláska uviděl, seděl zrovna u baru. Simonovi se na tváři usadil úsměv a zamířil k němu. To ovšem měla v plánu i blonďatá začínající herečka a bohužel byla blíž. Přivlnila se ke Korimu a posadila se vedle na barovou stoličku. Simon se rozhodl chviličku je pozorovat – jestli se pokusí chlapec zase vypařit, prostě ho zastaví. Blondýna se ke Korimu naklonila a tak mu dala na obdiv svoje bujné poprsí v hlubokém výstřihu červených upnutých časů. Černovlasému muži, který to celé pozoroval, začala tepat žíla na čele. Nejraději by za tou slepicí šel a omlátil jí hlavu o bar. Za tu myšlenku měl chuť si nafackovat. Ale vypadala jako děvka, to musel přiznat každý!

Sledoval, jak se ta blbka rádoby svůdně usmívá a Kori na ni nezaujatě hledí s chladným výrazem. To Simona velice potěšilo; když s ním mluvil on, vždycky se příjemně usmíval. Když se ta peroxidka pošoupla na barové stoličce blíž k němu a začala se mu o ruku otírat svým vcelku vyvinutým hrudníkem – umělina jedna hnusná – viděl na Korim, že chudák neví, ze které do které. Panicky se rozhlížel kolem sebe a hledal záchranu.