Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Simon ho chytil za zápěstí a zase přitáhl k sobě. „Ne, to nevadí, už je tvoje. Navíc, Maka je ráda, že ji máš, má ráda vaše písničky,“ usmál se a chtěl sponečku připnout zpátky Korimu do vlasů, ten se mu ale prudce vyškubl. „Tak co se s tebou děje, hm? Prozradíš mi to?“

„Co by se mělo dít?“ odsekl naštvaně Kori a snažil se uniknout spalujícímu pohledu onyxových očí, avšak Simon měl pevný stisk.

„Nevím, ale něco jo! Poslední dobou se chováš jinak, odtažitě. Myslel jsem, že jsme přátelé, dobří přátelé. Rozumíme si, nebo ne?“ Nelíbilo se mu Koriho přehlížení, rád koukal do těch modrých studánek a pozoroval ten nepatrný úsměv, kterým ho dřív tak často obdarovával. „Víš, že mi můžeš říct všechno!“

„Ano, jsme přátelé,“ to slovo skoro až zasyčel, „ale tohle ti prostě říct nemůžu.“ Podařilo se mu přece jenom vyškubnout a už si plánoval útěk, nelíbilo se mu, kam to směřuje. „Je to hlavně jenom nervozita, to je vše,“ pronesl jakoby nezaujatě. Snažil se nasadit zpátky svoji chladnou masku, která byla součástí jeho role k veřejnosti, ale vedle něj se přetvařovat nešlo. Ty oči každému viděly až do žaludku.

„Lžeš,“ zaznělo ztichlou chodbou. Kori sebou nervózně ošil. „Řekni mi, co se děje, a já se ti pokusím pomoct, hm?“ Otočil si nervózního chlapce zase čelem k sobě a dlouhými štíhlými prsty mu začal odstraňovat vlasy z tváře. Každou chvíli měl potřebu se ho jakkoli dotknout.

„Baví tě to?“ odstrčil mu Kori ruku. Byla pravda, že díky Simonově přítomnosti dokázal lépe zvládat stres, ale když byl on sám příčinou nervů, to už na něj bylo moc.

Černovlasý muž na něj jen udiveně hleděl. „Co myslíš?“

„Takhle si se mnou hrát!“ rozhodil rukama. „Vždyť sám dobře víš, že mám problémy s nervy, proč mi to děláš?" Teď už skoro šeptal.

Simon se snažil něco říct, ale v ten moment do chodby vtrhl pomocník zvukaře.

„Kori, tady jsi, konečně jsem tě našel. Pospěš si na generálku!“ naznačil palcem za sebe. Modrovlasý chlapec by i šel, kdyby ho Simon pořád nedržel za zápěstí. Ten totiž doufal, že by se pomocníček mohl vytratit, ale mýlil se. „Tak jdeš? Už tak máme zpoždění.“

Simon neochotně stisk povolil a ta malá ručka hned zmizela. Pozoroval, jak jeho modrovlásek pospíchá na poslední zkoušku. Než zašel za roh, ještě se otočil. „Tvé ženě by se zajisté nelíbilo, jak  přátelsky se ke mně chováš.“ S těmi slovy zmizel.

Tak on si myslí, že mám ženu? Ale no jistě, musí si to myslet kvůli Mace. Měl chuť se plácnout do čela. Ale na tváři se mu rozlil potěšený úsměv. Tak maličký nám žárlil! Ten však zmizel hned, jak se hlava zvukařského pomocníka zase objevila.

„Jo a Simone? Ředitel řádí jako drak, hledá tě všude možně,“ zasmál se a zase se vypařil. Vysoký muž si s dlouhým povzdechem prohrábl své havraní vlasy a šel si pro smrt.