Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Až si myslel, že je z toho venku, přece jenom ho zastavil.

„Promiň,“ promluvil hlubokým hlasem, až Korimu naběhla husí kůže, „můžu se zeptat?“

Modrovlásek se pomalu otočil a sjel ho pohledem od hlavy až k patě. „Promiňte, ale s mafiány se nebavím,“ pokrčil rameny a chtěl zase odejít.

„Cože?“ nechápal ten chlap v kabátě. „Jen jsem chtěl vědět... už vlastně nic.“

To Koriho překvapilo, a tak se zmateně otočil zpátky. Najednou z blízkých dveří vyšla vysoká postava, začtená do nějakých papírů. Černé, mírně vlnité vlasy jí spadaly kolem obličeje, takže si nemohla všimnout mafiána u vchodových dveří, který znenadání promluvil vážným hlasem.

„Na to, že jsme se tak dlouho neviděli, jsi mě nechal pěkně dlouho čekat,“ založil si ruce na prsou a ležérně se opřel o zeď.

Simon zvedl překvapeně hlavu a po tváři se mu rozlil úsměv. „Paule! Měl jsi přiletět až zítra.“

„Já vím, ale chytil jsem dřívější let.“ Objali se.

Kori na ně hleděl jako na mimozemšťany. Co proboha dělá Simon s mafiánem? „Simone, ty znáš toho mafiána?“ visel na jmenovaném očima.

Simon ho až teď zaregistroval. I se svým mafiánským kamarádem se šíleně rozesmál. Chlapec je jen naštvaně pozoroval a netrpělivě poklepával nohou. Když se oba muži dostatečně vynasmáli, Simon se snažil udržet vážnou tvář, ale na rtech mu pořád pohrával pobavený úsměv.

„To není mafián, je to můj spolužák ze střední,“ obeznámil ho. „Jak jsi na to vůbec přišel?“ Pořád se nepatrně usmíval.

Kori se znovu zamyšleně podíval na Simonova spolužáka a potom na něj samotného. „Ještě se ptej.“

Na to se oba dva muži zase rozesmáli. Modrovláska už to nebavilo. Spěšně se s oběma rozloučil a vydal se pryč. Ještě zaslechl kousek jejich rozhovoru.

„A jak se má Maka?“ zeptal se hrubý hluboký hlas.

„Copak, stýskalo se ti?“ odvětil mu hřejivý a přívětivý.

„Jasně, je to super ženská, závidím ti ji, musím si taky takovou pořídit.“

„No já ti svoji nedám,“ zasmál se Simon uvolněně. Kori víc slyšet nechtěl. Rozběhl se temnými uličkami ke svému prázdnému studenému bytu. Ještěže bydlel blízko. Až po nějaké chvilce běhu si uvědomil, že mu tečou slzy.

Simon se ještě starostlivě podíval směrem, kterým zmizel Kori. Snad se mu nic nestane, pomyslel si a rozešel se se svým bývalým spolužákem domů.

Další den se konal koncert. Simon přišel do koncertní haly s malinkým zpožděním – dvě hodiny sem, dvě tam... Přiřítil se do zákulisí jako střela a málem se přerazil o chlapce, který seděl v chodbě u zdi na zemi. Na poslední chvilku si ho všiml, takže to neskončilo katastrofou. Překvapeně koukal na Koriho, který v prstech něčím točil.

„Kori,“ vydechl, „co tu děláš? Málem jsem se přizabil.“

Kori na něj stočil pohled a teprve teď si Simon všiml, že výhled na jeho pěknou tvář zase znemožňují ty protivné vlasy. Zamračil se a zvědavě pozoroval sponku, se kterou si Kori nezaujatě hrál.

„Čekám,“ pokrčil rameny a postavil se.

Stáli proti sobě čelem. Jeden koukal na druhého a ani jednomu to nebylo zrovna příjemné. Bylo mezi nimi podivné napětí.

„Na mě?“ podivil se vyšší muž.

Kori jen přikývl a přistoupil k němu blíž. Zahleděl se mu do tváře. Simonovi se velice líbila mladíkova přítomnost, ale ne výraz v jeho tváři. Rezervovaně si ho prohlížel. „Čípak je ta sponka?“ ukázal mu inkriminovaný předmět.

„Maky,“ odvětil popravdě.

„A kdo je Maka?“ Kori se jenom v duchu modlil, aby se mu nezlomil hlas. Bylo mu z celé téhle situace nanic, nehodlal se o Simona dělit s nějakou ženskou.

„Moje dcera,“ odpověděl Simon zase s naprostým klidem.

Balvan, který Korimu spadl ze srdce, byl obrovský. Musel to snad slyšet i sám Simon.

Ale počkat, když má Simon dceru, tak bude mít logicky taky ženu, že? Kdyby měl přítelkyni, ještě by se s tím něco dělat dalo, ale takhle? Do očí se mu začaly zase pozvolna vkrádat slzy. Ale přeci neměl snubní prsten...

„Tak to bys ji měl Mace vrátit!“ vrazil mu sponku do ruky a chystal se odejít.