Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 „Není moc zdvořilé ani nepozdravit,“ odtušil Simon.

Kori přestal brnkat na kytaru a pomalu, jako by se bál, že při prudkém pohybu ten přívětivý hlas zmizí, zvedl hlavu a němě zíral na usměvavého Simona. Po chvilce se rozhlédl a pak se zase vrátil pohledem k němu. „Ty jsi náš nový manažer?“ ukázal na něj prstem.

„Neukazuj, není to slušné,“ zasmál se černovlasý muž „Ano, jsem. Vadí to?“ naklonil pobaveně hlavu.

„Ne, teda jo, vlastně vůbec, jsem moc rád, myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím,“ jeho rty se roztáhly v úsměv a Kori nečekaně skočil Simonovi kolem krku. Černovlasý muž trošku vykolejeně obtočil ruce kolem štíhlého těla a usmál se, tak moc mu byla jeho blízkost příjemná.

Když si Kori uvědomil, co udělal, zrudl až po kořínky modrých vlasů a rychle se od Simona odtáhl. „Kazíš mi reputaci,“ zašeptal a raději se sehnul ke svému bločku.

 Simon se jenom pousmál. „To ty si mě objal,“ pokrčil rameny.

„Byl jsem překvapený, to se nepočítá,“ zakroutil rozhodně hlavou a zvedl se.

„Co to píšeš?“ koukl mu Simon do ruky, ve které svíral tužku a papíry.

„Ále, jen takové pokusy,“ usmál se Kori. Postupem času se Simon dozvěděl, že je to právě Kori, kdo skupině skládá hudbu.

Už po několika měsících vydala skupina první desku, která měla takový úspěch, že se připravoval první koncert. Mezi Simonem a Korim to pořádně jiskřilo. Co Simon dělal jejich kapele manažera, nepřepadávala Koriho úzkost, jakou pociťoval předtím. S ním mohl tomu tlaku a požadavkům společnosti lépe čelit, měl v něm oporu. Neustále se jakoby omylem dotýkali, o přestávkách si spolu povídali a každou chvilku si měnili usměvavé pohledy. Někdy dokonce společně zašli do cukrárny, kam se vydali hned po svém setkání.

Kori ve vlasech pořád nosil Simonovu sponečku. Hlídal ji jako oko v hlavě. Ze začátku si nechtěl přiznat, že by se mu Simon mohl líbit, ale postupem času si uvědomoval, že se mu víc než líbí a chtě nechtě musel i uznat, že se do černovlasého muže zamiloval. Jen nevěděl, jak je na tom samotný Simon. Až příliš se bál odmítnutí. Ale čím častěji nad tím přemýšlel, tím víc mu docházelo, že o něm vlastně nic neví. Co když má přítelkyni? Nebo, nedej bože, ženu? V těchhle myšlenkách se utápěl víc než často. Nemohl se soustředit na hudbu, nemohl skládat... Ostatní to brali jako skladatelský blok a modlili se, aby to co nejrychleji přešlo.

Jen Simon si o Koriho dělal starosti. Už se na něj neusmíval jako dřív, spíše se jeho pohledu vyhýbal a už si s ním ani nepovídal. To se mu nelíbilo. Vždy, když opouštěli studio, žárlivě sledoval, jak se kolem jeho modrovláska všemožně točí holky a sem tam i kluci. Měl chuť jim za to urvat hlavy, a to všem bez výjimky.

Pomalu, ale jistě se blížil první koncert. Kapela zkoušela každý den mnohdy až do noci.

Jednou, když se zkouška zrovna tak protáhla, potkal Kori u dveří do studia vysokého muže s blonďatým hárem stáhnutým do culíku. I když bylo už poměrně šero, měl na očích sluneční brýle a celkově vzato, ještě s dlouhým kabátem, vypadal jako mafián.

Kori zůstal stát za rohem a nenápadně po něm pokukoval. Už mnohokrát ho varovali, aby si dal pozor. Byl slavný a to přinášelo spoustu nebezpečí. Ale vždyť on by se takového individua bál, i kdyby známý nebyl, nebudeme si nic nalhávat.

Přemýšlel, jak dlouho tam asi ještě bude stát, nevěděl, jestli to má risknout a pokusit se kolem něj projít. Zrovna dneska měl jeho každodenní odvoz volno. To je toho, že jeho žena rodí... No jistě, kdyby něco, mohl by ho vzít kytarou, kterou měl na zádech po hlavě, ale to by nemuselo vyjít a přece jenom mu jeho milovaného nástroje bylo líto. Nakonec přece jenom opustil svůj úkryt a suverénně si to štrádoval k tomu chlapovi.