Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 V obrovské posteli se převaloval vysoký svalnatý muž, když zazvonil budík. Dlouhá ruka vystřelila zpod peřiny a zamáčkla ho. Simon byl hned na nohou a spěšně se připravoval do práce. Měl se konečně setkat s kapelou.

Již deset minut předem stepoval u velkého nahrávacího studia. Když dorazil i jeho šéf a ještě další muž, mohli se vydat dovnitř budovy. Šli dlouhou chodbou a míjeli spoustu dveří. Zastavili se až u posledních. Jeden z mužů zdvořile zaklepal a následně všichni tři vešli dovnitř. Objevili se v malé místnosti. Všude byly repráky a podobná udělátka. Před velkým sklem seděl muž. Na uších měl sluchátka a horlivě mačkal všelijaké čudlíky a posouval různými páčkami na velké elektronické desce.

 Simonův šéf se zaujatě vybavoval se svým společníkem a oba hleděli na to, co se dělo za sklem. Simon taky přistoupil blíž a konečně si mohl prohlédnout skupinu, která zrovna hrála. Spěšně pohlédl na velice krásnou zpěvačku, oblečenou v tílku a krátké sukni, jejíž vlnité vlasy jí spadaly po pas. Dalším členem  byl štíhlý, velmi přitažlivý basák s černými vlasy po ramena, obojkem kolem krku a tetováním na pravém spánku. Vzadu u bubnů seděl vysoký muž, určitě o dost starší než ostatní členové kapely, měl hnědé vlasy, na očích brýle s tenkými obroučky a byl jako jediný v obleku. V obličeji měl několik piercingů a celkově z něj šel trošičku strach.

Na posledního člena kapely Simon neviděl, a tak musel trochu popojít blíž. Když spatřil kluka, který hrál na kytaru, jeho srdce vynechalo pár úderů.

Byl to ten jeho modrovlásek. Kori se soustředěnou tváří hrál a vypadal úplně jinak než ten emocemi nabitý chlapec z předchozího dne. Simon se plácl do čela, že mu to nedošlo hned. Byl jím však tak okouzlený, že nemohl reálně uvažovat. Takové spojitosti a jeho to vůbec nenapadlo.

Přešel k muži, co seděl na židli, a pokynul mu, aby hudbu pustil i k nim. Doteď bylo v odzvučněné místnosti, kde se nacházel, ticho. Muž přikývl a pustil hudbu nahlas. Simon se zájmem poslouchal, ale ať se snažil, jak chtěl, vnímal hlavně kytaru.

V ten moment si uvědomil, že je ztracený.       

Když kapela dohrála, začali spolu zpěvačka a baskytarista o něčem debatovat. Bubeník si zapálil cigaretu a s paličkami v ruce si povoloval kravatu. Simonův šéf otevřel dveře do velké místnosti a vešel za nimi. Simon ho následoval a jen koutkem oka zahlédl, jak si Kori sundal popruh a svezl se podél zdi na zem. Začalo velké představování nového manažera a většina skupiny obrátila svou pozornost na ně, až na Koriho, který si nezaujatě pobrukoval, při čemž brnkal na kytaru a zapisoval si něco do bločku. Teprve až teď ho Simon mohl vidět pořádně a velice ho potěšilo, že si sponku ve vlasech nechal.

Postupně všichni z kapely se se Simonem seznámili, jen Kori pořád nevěnoval ničemu pozornost.

„Moc si to neberte, Kori se takhle chová vždycky,“ usmála se na něj zpěvačka povzbudivě. Simon jí úsměv opětoval. I přes první dojem působili všichni členové moc mile a sám strašidelný bubeník byl ze všech nejzdvořilejší. Byl vyučený právník, jak se později dozvěděl, jen si neuměl představit, že někdo takového vzezření by mohl obhajovat o soudu.

Nakonec se dostavil i samotný ředitel studia a jakmile vyčinil členům kapely, že ve studiu se nekouří, i se Simonovým šéfem se vypařil. Další muž o něčem mluvil se zvukařem za sklem a ostatní tři členové kapely rozhořčeně debatovali nad zákazem kouření. Simon se usmál a přidřepl si ke Korimu.