Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 „Proč se neostříháš?“ vypadlo se Simona zničehonic. Kori na něj nechápavě pohlédl. „Chci říct, že ty vlasy ti hrozně zakrývají tvář. Máš pěkný obličej, tak proč ho schováváš?“ snažil se to Simon uvést na pravou míru, ale uvědomil si, co řekl, až příliš pozdě. Ano, Simon byl bisexuál, ale nepotřeboval, aby ho ten kluk obvinil ze sexuálního harašení. Nebo tak podobně.

„Myslíš?“ začervenal se malinko Kori a usmál se na něj.

Simon chvilku pozoroval ty přebytečné vlasy, které mu překážely ve výhledu na jeho hezkou tvář, a v tom ho něco napadlo. Obrátil se a začal prohledávat kapsy kabátu. Po chviličce se přitočil zpátky ke Korimu a vztáhl k němu ruku. V druhé měl malou červenou sponku, kterou si vložil mezi rty, aby mohl Korimu  zkrotit vlasy i s pomocí druhé ruky.

Chlapec se zatajeným dechem sledoval Simonovo počínání. Simon byl velice milý a sympatický. Líbil se mu a jeho dotyky mu byly velice příjemné. Takhle ještě nikdy nereagoval na žádnou dívku. Neznal ho pořádně ani dvě hodiny a už věděl, že se s tím mužem nechce jen tak rozloučit.

Černovlásek sepnul Korimu ofinu a zálibně si prohlédl své dílo. Konečně mu bylo pořádně vidět do obličeje. Byl opravdu moc hezký.

„Takhle ti to sluší víc,“ mrkl na něj.

Koriho polilo horko a raději sklopil zrak zpátky ke zmrzlině. Najednou se mu ale v kapse rozvibroval mobil. Vytáhl ho a nelibě si díval na blikající jméno svého parťáka z kapely na displeji. Nakonec se rozhodl hovor přece jenom vzít, díky Simonovi se už celkem uklidnil. Omluvně se na černovláska podíval a přiložil si telefon k uchu. Hned na něj jejich bubeník spustil, jak si to představuje a ať se okamžitě vrátí do studia. Se zavrčením něčeho neurčitého hovor ukončil a ač nechtěl, musel se rozloučit.

„Promiň. Musím už jít, utekl jsem totiž v půlce nahrávání,“ zasmál se a poškrábal se vzadu ve vlasech. Simon nad tím jen zakroutil hlavou a pousmál se. „Co jsem dlužný?“

„Nic, řekl jsem přece, že tě zvu,“ mávl nad tím Simon rukou a taky se zvedl. „Stejně už musím jít taky. Mám auto v servisu a za chvilku mi jede poslední vlak.“

Oba se oblékli a Simon zaplatil.

„Ještě jednou moc děkuji,“ opakoval už poněkolikáté Kori, když stáli nedaleko studia.

„To je v pohodě. Zvládneš to už sám?“

„Ano, neboj, je to hned tady,“ usmál se. „Tak se měj. Ahoj,“ zamával mu a vyrazil k velké

 budově, kde bylo poměrně hodně lidí. Když už byl nějaký kus od něj, ještě se zastavil. „A co ta sponka?“ zakřičel, díky čemuž si ho všimly dívky před studiem a zaměřily se na něj.

„To je dobré, nech si ji,“ mávl mu Simon a pozoroval, co se bude dít. Kori se otočil a v ten moment ho nejspíš všechny ty dívky poznaly. Rozječely se a s povykem k němu přiběhly. Kori se úplně ztratil, když se kolem něj utvořil hlouček. Simon se mohl přesvědčit, že o své slávě tedy opravdu nelhal. Chvilku přemýšlel, jestli by mu neměl jít pomoct, ale když viděl, že z budovy vyběhlo několik mužů a ti začali dívky rozhánět, oddechl si. Otočil se na patě a pospíchal k nádraží.

Kori dostal pěkně vyčiněno za to, že se najednou tak ztratil, a kázání o tom, co by se všechno mohlo stát, kdyby ho někdo poznal. Když byl konečně sám v šatně a měl několik minut na převléknutí, sundal si sponku z vlasů. Podíval se na ni, přiložil si ji k ústům a zavřel oči. Nepřímý polibek! Po chvilce uvažování si ji přece jenom dal zpátky do vlasů.