Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 „Dobrý den, tak mě tu máte znova,“ usmál se na tu paní Simon a sundal si kabát. Měl na sobě černé rolákové tričko s dlouhým rukávem. Pak si sedl k jednomu stolku blíž u pultu.

„Dobrý den,“ pozdravil slušně Kori a posadil se na druhou židli k Simonovi. Taky si sundal bundu, takže zůstal jen v bílém tričku na krátký rukáv.

„Ách, Simone. Vždyť si před chvílí odešel,“ podivila se žena, ale na tváři jí hrál přívětivý úsměv. Simon tuhle cukrárnu navštěvoval pravidelně ráno a po práci už několik let.

Kori se na Simona zmateně podíval – myslel, že sem mířil! Černovlasý muž na něj s úsměvem mrkl a otočil se zpátky k pultu. „Já vím, ale tady můj přítel potřebuje rozveselit, a to se dá jenom tady,“ zalichotil ženě.

„Děkuji, to mě těší. Tak co to bude?“ začervenala se a vytáhla bloček. Měla už špatnou paměť.

„Co si dáš?“ obdařil Simon Koriho další milým úsměvem.

Za chviličku už před Korim stál obrovský zmrzlinový dort a před Simonem samotná káva. Dohodli se, že si budou tykat; nebo spíš Simon rozhodl, přece jen byl starší.

„Říkal jsi, že sem máš namířeno. Teď se cítím blbě,“ vrtal se modrovlásek lžičkou v naprosto výborné zmrzlině.

„Tak jsem šel odtud, není to jedno?“ pokrčil Simon rameny. „Nemusíš se cítit blbě, jsme tady, aby se ti zvedla nálada,“ mrkl na něj, ale pak se zamračil. „Tak? Řekneš mi, co se stalo, že jsi skončil na tak odporném místě?“

Kori zavrtal jak pohled, tak lžičku do zmrzliny a nepatrně se ošil. „To bylo... ujely mi nervy. Je toho na mě poslední dobou hodně a na takovém místě většinou nikdo není.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se naoko nezaujatě Simon, ale pravda byla, že ho ten kluk zaujal víc než dost.

„Hraju v jedné kapele. Nedávno jsme uzavřeli kontrakt s velkou společností a ta na nás má fůru požadavků, abychom mohli nahrát desku. K tomu všemu mě začalo pronásledovat hrozně moc lidí, kvůli autogramům a tak. Myslel jsem, že o kytaristu se zajímat nebudou, ale jsem na tom snad ještě hůř než naše zpěvačka. Nemůžu už pomalu vyjít na ulici, aby se kolem mě neseběhly houfy lidí. Ze začátku to bylo fajn, ale už na to nestačím. Je to hrozná honička ohledně alba a ještě k tomu nemám chvilku klidu. A to ještě ani nemáme žádnou desku,“ rozpovídal se chlapec s nebeskýma očima. „Promiň, že tě tím zatěžuju, musel jsem to ze sebe dostat,“ povzdechl si a pohodil hlavou, aby mu všechny vlasy lezly do tváře a zakrývaly mu obličej.

Simon se usmál. Byl rád, že z něj konečně něco dostal. „Nezatěžuješ mě tím, sám jsem to chtěl vědět.“ Vzal do ruky šálek s kávou. „Jestli říkáš pravdu, musí to být hodně těžké, navíc s ohledem na tvůj věk.“ Přiložil si šálek ke rtům. „Kolik je ti? Jestli se můžu zeptat.“ Trochu usrkl. Byla výtečná.

Kori přikývl. „Letos mi bude devatenáct.“ Simonovi zaskočil doušek a začal zběsile kašlat, jak ho Koriho odpověď vyvedla z míry. Modrovlásek vytřeštil oči.

„Jsi v pořádku? Simone!“ zvedl se a bouchl ho do zad.

„Promiň, jen... mě to překvapilo.“ Simon konečně popadl dech a přeměřil si chlapce, který před ním stál. Opravdu vypadal nejvíc na sedmnáct. „Vypadáš mladší,“ odtušil a měřil si znovu sedícího Koriho zkoumavým pohledem.

„Vím, to mi říká každý,“ usmál se. Poprvé za tu dobu se usmál. Přes ty otravné vlasy nebyl jeho nepatrný úsměv moc vidět, ale Simon ho i tak postřehl. „Kolik je tobě?“

„Mně? Bude mi pětadvacet,“ odpověděl Simon ledabyle a přemýšlel, jestli je v přítomnosti toho kluka bezpečné pokusit se tu kávu ještě dopít.

„To jsme o sebe nějakých šest let...“ konstatoval Kori.

„Nejspíš,“ přikývl Simon a přece jenom se rozhodl napít.

„To není zase tak moc, myslel jsem, že jsi starší. Proto se na nás ta ženská tak culí, nejspíš si myslí, že máme rande.“

Koriho úvaha měla za následek další Simonovo dušení. Kori opět vyskočil ze židle a bouchl ho do zad. Neměl moc síly, takže ho praštil ještě párkrát, než to Simon rozdýchal. Když se tak stalo, černovlásek se spěšně otočil na culící se babičku za pultem. Kori měl pravdu, nejspíš to tak opravdu vypadalo. Najednou vedle něj přistála židle a na ní následně Kori. Simon zaujatě pozoroval jeho počínání.

 „Sednu si vedle tebe, kdyby ses pokoušel po třetí udusit, abych to měl blíž.“ Naklonil hlavu tak, že mu vlasy spadly na jednu stranu a šel tak vidět jeho úsměv.