Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 „Vylekal si mě!“ rozhněval se naoko Kori a domyl poslední mysku, kterou položil na odkapávač a utřel si ruce do utěrky.

„Promiň, nechtěl jsem.“ Usmál se zákeřně Simon a otočil si Koriho čelem k sobě. „Dobré ráno.“ Políbil ho.

„Dobré ráno.“ Neubránil se modrovlásek úsměvu. Ucítil, že se mu začaly drát slzy do očí, tak raději obmotal ruce kolem Simonova pasu a přitisknul tvář na jeho hruď.

„Šmoulo, co se děje?“ pohladil ho Simon po vlasech.

„Já...ještě nikdy jsem tohle nezažil. Připadá mi... jako bych sem k vám patřil, to je blbost, co? Pro mě je to jako malý zázrak.“ zasmál se smutně.

Simon zvedl smutnému chlapci hlavu pohladil ho „Ale já chci, abys k nám patřil.“ Usmál se. Korimu se z očí spustily další slzy a raději zase schoval tvář. „Nevěděl jsem, že umíš vařit.“

„No jo, co myslíš, že doma jím jen hotovky?“ usmál se, už zase naprosto v pořádku. „Dětský domov, v kterém jsem vyrůstal by dost drsný, musel si se naučit o sebe postarat sám.“ Oznámilí jakoby mimochodem a obrátil se pro skleničky.

„Cože?“ přitáhl si ho šokovaný Simon zase zpátky „Vyrůstal si v dětském domově? Jak to, že to nevím?!“

„Nemám to na svém veřejném profilu, nerad na to vzpomínám.“ Pokrčil rameny. „Víš, dostal jsem se tam, už když jsem byl batole. Nemám žádnou rodinu. Byl to chudý domov, kde musely děti pracovat a byly týrané. Mnohdy se stalo, že najednou někdo zmizel. Možná proto tak špatně snáším stres, nevím.“

„Proč si mi to neřekl?“ přitáhl si ho Simon do náruče a objal.

„Není to nic, čím bych se chlubil.“ Zakroutil Kori hlavou. „To je taky důvod, proč jsem se dal do show businessu, prakticky jsem neměl na výběr, jinak bych to neudělal. Nejsem vyučený a na nějakou hrubou mužskou práci bych prostě neměl. Nezvládl bych být dělník, nebo podobně, to ti musí být jasné.“ Uchechtl se. „Mám nějaký ten talent, tak jsem se přidal ke středoškolské kapele, když jsem se dostal z toho příšerného místa. Rey a Miyu mi hrozně pomohli, nechali mě u sebe bydlet na koleji na černo a to mě skoro neznali.“ Usmál se „Hrozně jim toho dlužím.“ Ujistil ho.

„Od teď máš mě, dobře? Zapamatuj si to!“ políbil ho Simon. Nechtěl ho litovat, viděl na něm, že to nepotřebuje. Kori potřeboval oporu a lásku, která se mu nikdy nedostala. A Simon byl odhodlaný mu ji dát.

„Dobře.“ Usmál se šťastně Kori a nandal snídani zrovna přicházející rozespalé holčičce. Konečně cítil to, co mu celou to dobu chybělo. Láska, rodina... teď to všechno měl na dosah a nehodlal se toho jen tak vzdát!

Když se najedli, všichni tři vyrazili na procházku. Kori se vyřádil v připravování Maky. Měla růžovou sukýnku, bílý huňatý kabátek-který bude podle Simona prát Kori, až ho ta malá ušpiní- a černé lesklé botičky. Vlásky měla spletené do dvou copánků s bílými mašličkami a na nich růžovou čepičku s velkou beruškou přišitou na boku. Krásně se na ni dívalo, když běžela po lesní cestě a chytala padající listí.  Simon se jenom usmál a vzal Koriho za ruku. Ten mu opětoval stisk a nechal se jím vézt do světlejší budoucnosti, kde už nebude muset být pořád sám.