Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Ráno Koriho probudili sluneční paprsky, které se přes špatně zatažené závěsy draly dovnitř, proč je asi někdo nezatáhl pořádně? Rozespale koukl na budík a zjistil, že vstal tak akorát, aby stíhal doběhnout do studia. Ale hned jak se pohnul, zpozoroval, že mu něco brání v opuštění postele. Podíval se teda níž na onu překážku. Byla to dlouhá svalnatá paže, která ho majetnicky objímala kolem pasu. Ke svému zděšení také přišel na to, že se k někomu dost úzce tiskne zády. V první sekundě ho napadlo, že se v tom baru opil a přitáhl si někoho, jenže kdyby to tak bylo, nebyla by s ním ženská? Znovu pohlédl na tu velkou ruku-ne, to určitě není holka. A hned nato si vzpomněl na předchozí večer/noc/ráno, není si přesně jistý, kolik bylo hodin. Opatrně se obrátil. Spočinul tváří v úrovni Simonovi hrudě. Chviličku studoval tu dokonalou hladkou kůži, pod kterou se rýsovaly svaly. Pomalinku si začal vzpomínat, jak se jí včera dotýkal a...k jeho nechuti nabral nachový odstín. Hlavou se mu začali honit různé myšlenky a scénáře, jak to včera probíhalo. Vyspali jsme se spolu? Ne, nevyspali-díky bohu. Kori měl na sobě boxerky a Simon dokonce rifle v kterých včera přišel, jak modrovlásek později zjistil. Malinko se zavrtěl a zvedl hlavu, aby se mohl podívat do té krásné tváře. Simon něco zamumlal a rukou, kterou měl před Koriho přehozenou si ho přitáhl ještě blíž k sobě. Teď mohl mladší v nich, bez problému studovat tvář svého společníka. Když spí, je ještě hezčí...proběhlo mu mimoděk hlavou. „Jestli na mě budeš ještě chvilku takhle koukat, začnu se červenat.“ Poznamenaly Simonovi napůl spící rty a roztáhli se do mírného úsměvu. V tu chvíli byl Kori rád, že oči má Simon pořád zavřené, jinak by si všiml Koriho přistiženeckého výrazu a znovu rudých tváří. „To vždycky vstáváš tak brzo?“

„N-není brzo,“ zakoktal nervózní modrovlásek „Mu-musíme do studia!“

Simon rozespale zamžoural na budík, kterého si všiml včera a zase zavřel oči. „Ještě je čas, mám tu auto.“

„Ale-“ Kori chtěl ještě něco namítat, když mu dlouhé prsty vjely do vlasů a začali se jimi proplétat.

„Prostě ještě chvilku takhle lež, ano?“ Modrovlásek raději přestal odporovat a položil si hlavu na Simonovu ruku, která se tak hezky nabízela. „Štveš mě!“

„Proč?“ znejistěl Kori a raději hlavu zase zvedl.

Simon se zasmál a dal mu ji zpátky „To ne. Jen jsem tě chtěl vidět, jak vypadáš, když spíš. Nechápu, jak někdo může vstávat takhle brzo, ještě po včerejším výkonu. Mimochodem ten koncert byl úžasný, úplně si zářil.  Řekl bych ti to už včera, kdyby ses mi nevyhýbal jako čert kříži.“ Poznamenal ledabyle.

„Promiň.“ Pípl tiše Kori a zavrtal si tvář do Simonovi hrudi.

„V pořádku. To jsem mohl taky od takového šmouly jako si ty čekat.“ Tichému zavrčení se jenom zasmál. „Všiml si, kolik lidí tě tam napodobovalo? Byla to celkem zajímavá podívaná.“

Korimu, ale vrtalo hlavou něco jiného. „Simone?“

Jmenovaný se tázavě podíval na to klubíčko co měl v náruči. „Hm?“

„Jak-“ Selhal chlapci hlas a musel spolknout velký knedlík. „Jak to teď bude?“

„Co přesně myslíš?“ nechápal dotazovaný.

„S námi.“ upřesnil šmoula a byl rád, že může schovávat svůj rudý obličej.

„Nó...“ zauvažoval Simon „A jak by sis to představoval ty?“ rozhodl se ho malinko potrápit.

„Já...já...Jestli nechceš, nikomu to neřeknu. Můžeš se chovat jako do teď, já to pochopím.“ Skoro zakňučel Kori.

„Ty si vážně trdlo.“ Usmál se Simon a sklonil se těsně k malému oušku, z poloviny zakrytému modrými vlasy. „Bude to následovně: Nenechám nikoho, aby se tě byť jen dotknul, rozumíš? Mě se teď už jen tak nezbavíš.“

Kori zvedl překvapeně hlavu „Opravdu?“

Simon se usmál a vzal chlapce za tvář. „Dobré ráno.“ Naklonil se a vtiskl mu hřejivý polibek na rty.

„Dobré ráno.“ Vydechl omámeně Kori a nechal se políbit znova.