Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Po nějaké chvilce už stáli před luxusním obytným domem. Kori znovu poděkoval a rozloučil se. Když už strkal klíč do dveří, uslyšel prásknout dveře od auta. Otočil se a vyjeveně hleděl do Simonovy usměvavé tváře. Opíral se o auto a prostě se jen tak usmíval. Kori nechápal, co tím sleduje. Černovlasý muž se odpíchl od dveří a přišel až k němu.

„Ukážeš mi, kde bydlíš?“

Nevinnost sama, až měl modrovlásek chuť hledat ďábelské rohy a ocas – byl si jistý, že tam někde jsou! Tak teda jen malinko přikývl a pustil ho dovnitř.

Koriho byt byl velký a prostorný. Měl ho moc pěkně zařízený a i přes jeho velikost velice útulný.

„Máš to tady moc pěkné,“ odtušil Simon a dál se rozhlížel. Obývák a kuchyň byly propojené a velké skleněné schody vedly do prvního patra, kde byly dva pokoje – jeden pro hosty a druhý Koriho ložnice – a ještě druhá koupelna. První byla v přízemí.

„Díky,“ ošil se modrovlásek a pověsil svoji bundu a Simonův kabát na věšák.

„A... to jsi tu pořád sám?“

„Jo, ale už jsem si na to celkem zvykl,“ řekl a pokusil se o křečovitý úsměv.

Simonovi šmouly bylo toho líto. Viděl mu až do žaludku. „Co si objednat jídlo?“ navrhl raději a za ruku dovedl Koriho na gauč.

„Chceš... chceš tu zůstat?“ vykoktal trochu rozrušeně.

„Rád bych, mám hlad a ty určitě taky. Vadí ti snad, že tu jsem?“ naklonil se k němu a mile se usmál.

„Jo, teda ne...vlastně ne, budu rád, když zůstaneš.“ Kori si v duchu pořád opakoval, ať zůstane v klidu, že to nic není. Simon byl kamarád! Nad tím slovem se mimoděk ušklíbl.

„Proč se tak šklebíš? To ti snad tak vadím?“ vzal ho za tváře a začal je za ně tahat.

„Ááááá, nech toho!“ Oba se smáli.

Náš šmoula byl rád, že s ním může zase normálně mluvit, jako předtím, než si to uvědomil. Říkal si, že to bude zase v pořádku, prostě pohoda, když najednou ztuhl. Překvapeně otevřel oči a hleděl do onyxových, jenže byly až moc blízko.

On mě políbil! On mě... Pak už neuvažoval. Jen mu obtočil ruce kolem krku a zavřel očka. Nemusíte si nic představovat, žádné francouzáky. Prostě jen nevinné polibky. Ale když ho Simon chytil kolem pasu a chtěl si jej přitáhnout blíž k sobě, vytřeštil chudák modrovlásek oči a prudce se odtáhl. Simon na něj jen nechápavě koukal, nevěděl, proč si to tak najednou rozmyslel. Vždyť on mu přece nechtěl nic udělat!

Kori se hrozně styděl. Vždyť Simona doma čeká dcera a žena a on ho tady tak nestydatě líbá! Nechtěl mu rozvracet rodinu. Ale proč to dělá? Vždyť přece on ho políbil jako první!

Z té nepříjemné situace Koriho vysvobodil mobil, který se mu hlasitě rozezvonil v kapse. Rychle ho vylovil a hovor přijal, jen aby nemusel mluvit se Simonem.

„Proboha kde si? Najednou si se vypařil!“ začal mu vyčítat Rey.

„Promiň,“ zvedl se z gauče a odešel do jiné místnosti v patře. „Udělalo se mi zle. Simon mě zavezl domů,“ zasmál se nervózně a posadil se na postel, zády ke dveřím.

„Fakt?“ Kori moc nechápal tu náhlou změnu tónu. Proč byl najednou tak nadšený? „Tak ste se konečně rozhoupali? No konečně!“

„Cože? Co tím myslíš?“ nechápal chudák modrovlásek jediné slovo.

„Ale no ták, všichni sme si všimli, jak to mezi vámi jiskří. Měli byste to dát konečně dohromady. Moc dobře na tobě vidím, jak si z něj hotový,“ zasmál se od telefonu.

„Co to kecáš? Meleš blbosti!“ kroutil Kori hlavou a neuvědomil si, že až moc úpěnlivě se snaží to Reyovi vymluvit.

„Jo? Kori, přiznej si, že si se do toho chlapa zaláskoval. Neboj, mě to nevadí, vlastně nikomu. Už jsme se i vsadili, kdy si to konečně přiznáš.“ Zase ten jeho pobavený smích.

„Děláš si ze mě prdel? To snad nemyslíš vážně!“ začala Korimu tepat žíla na čele.

„Á jo, promiň, takhle jsme to nemysleli. Představ si, že Miyu už asi dva týdny spřádá plány, jak vás dát dohromady!“ uchechtl se, ale najednou se ozval bolestný křik a chvilku bylo ticho.

„Reyi? Reyi!“