Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Ten den, kdy to všechno začalo, byl právě podzim. Vysoký muž v dlouhém kabátu stejné barvy, jako jeho mírně vlnité havraní vlasy po ramena, se kterýma si zrovna pohrával mírný větřík, mířil na zastávku vlakového nádraží. Nebyl nadšený z toho, že měl svoje auto v servisu, ale dnešek mu nemohlo nic zkazit. Konečně byl přidělen k celkem nadějné a už poměrně známé hudební skupině. Po tak dlouhé době se dočkal a mohl dělat hudebního manažera a ne jenom vysedávat v karaoke barech a hledat nové talenty. Už nadcházející den se měl se začínající kapelou Explosion setkat. Nemohl se dočkat, byl jako malé dítě před Štědrým večerem.

Když procházel podchodem kolem veřejných záchodků, uslyšel tichý vzlykot. Bylo na denním pořádku, že tu každou chvíli někdo někoho zmlátil třeba do bezvědomí. Bez přemýšlení vešel dovnitř a rozhlédl se po tom odporném místě. Všude byly grafity, nálepky a další věci, nad kterými se mu zvedal žaludek. Napůl urvané umyvadlo bylo hned vedle dvou kabinek. Jedna z toho byla pootevřená. Opatrně přišel blíž, ale zjistil, že vzlyky se ozývají z té druhé, která byla zavřená. Zaklepal. Vzlyky na chviličku ustaly.

 „Jste v pořádku?“ zkusil tedy, když usoudil, že dotyčná osoba nejspíše sama nevyleze.

Po krátké odmlce se ozval tichý tenký hlas, zastřený pláčem: „Nechte mě být, už toho mám dost.“

Černovlasý muž se zarazil. Podle hlasu se domníval, že to je nějaký mladý chlapec, což ještě více podporovalo teorii, že mu někdo ublížil. „Prosím, snažím se vám jen pomoct. Ublížil vám někdo?“ Zatlačil malinko na dveře, ale ty v momentě, kdy se pohnuly, byly přiraženy zpátky.

„Nechte mě všichni na pokoji! Je toho na mě už moc, já...já...“ zavzlykal a znovu se rozbrečel. „Dejte mi všichni pokoj. Nechte mě být. Já už se tam nechci vrátit, nenuťte mě tam jít!“ Mluvil čím dál tím tišeji.

Muž na druhé straně dvířek se nemohl přimět odejít. Způsobovala to ta jeho povaha „kde můžu, pomůžu“.

„Do ničeho vás nutit nechci, jen bych byl rád, kdybych se mohl přesvědčit, že jste v pořádku,“ promluvil pomalu a rozhodně. Zase malinko zatlačil na dveře. Chvíli je ten uvnitř ještě držel, ale nakonec dovolil, aby byly otevřeny. Uvnitř kabinky seděl chlapec zhruba kolem šestnácti sedmnácti let. Do tváře mu nebylo vidět pod záplavou dlouhých namodralých vlasů. Jeho drobné tělo se chvělo na zemi, opřené o špinavou stěnu kabinky. Podle oblečení bylo znát, že to není žádný bezdomovec. Od značkových tenisek přes džíny až po jistě hodně drahou bundu.

Hudební manažer si k němu dřepl a zkusil s ním mluvit. „Jsi v pořádku? Co se ti stalo? Někdo ti ublížil?“ zasypával tu hromádku neštěstí otázkami.

Vypadalo to, že zmíněná hromádka mluvit nebude, ale nakonec se pohled onyxových očí střetl s pronikavě modrýma očima plnými smutku a zarudlýma od pláče. Byl to velice pohledný, drobný chlapec.

„Vy... vy nejste od nich?“ popotáhl a zahleděl se mu do obličeje.

„Jeden z nich? Koho tím myslíš?“ podivil se černovlasý muž. Nechápal, proč tak pěkný a zjevně dobře finančně zajištěný chlapec pláče a ještě k tomu na místě, jako bylo tam to.

Z chlapcových očí se pomalu přestávaly valit slzy. „Z agentury. Nejste tady, aby jste mě přivedl zpátky?“

Na mužových ústech se objevil úsměv. „Ne, jmenuji se Simon a ty?“ Pomohl mu vstát.

„Kori,“ pípl a sklonil pohled k zemi. Simon se musel usmát ještě víc. Ten kluk byl rozkošný. Kdyby byl trošku starší...

„Řekneš mi, co se ti stalo?“ zkusil ještě jednou, ale Kori nevypadal, že by mu chtěl cokoliv vysvětlovat. „Hm, na něco bych tě pozval, ale nechci vypadat jako uchyl,“ zasmál se a vysloužil si tak Koriho zmatený pohled. „Zrovna jsem mířil do cukrárny, která je tady blízko. Nechceš se přidat?“ Lhal, ale co? Ten kluk na tom byl špatně, chtěl mu nějak zvednout náladu.

Kori si Simona chviličku prohlížel a nakonec malinko přikývl.

„Tak jdeme“ popadl ho Simon za ruku a táhl někam ven. Vyběhli spolu – no, Kori za Simonem spíš vlál, než aby s ním běžel – ven z podchodu a zamířili do blízké cukrárny.

Za chviličku už stáli ve dveřích malé útulné cukrárny. Byly tam tři stolečky, u každého dvě žide, a pult, za kterým se zrovna objevila stará žena, kterou přilákal zvonek nad dveřmi. Všude byly vystavené spousty dortů a dalších cukrovinek. Možná jen shoda náhod, že Kori na sladkém ujížděl.