Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 „Kdyby se něco stalo, hned mi zavolej! Na ten papír jsem ti napsal všechna čísla! Je tam na moje rodiče i Nensiny!“ naléhal vysoký hnědovlásek s dvouletou holčičkou v náručí.

„Yuri, tvoji rodiče bydlí v Japonsku, bylo by trochu k ničemu volat jim, kdyby se něco stalo a Danielin druhý dědeček by mě shodil pod autobus, kdybych mu volal,“ ujistil ho Daniel a natáhnul ruce k děvčátku, které se hned usmálo a chtělo jít k němu. „Je to jen víkend, pro krista!“

„Já vím,“ protáhnul Yuri obličej a přitisknul si dítě k sobě. „Tatínek se co nejdřív vrátí, slibuju,“ zakňučel a neochotně vložil Danielu do rukou svého přítele.

„Neboj se, nic se jí nestane,“ odpřísáhnul Dany a přešel ke dveřím, kterými se chystal Yuri odejít. Sice do toho s Nensi praštili ani ne půl roku, co spolu začali chodit, ale Yuri k malé Daniele tak přilnul, že nejspíš ani neodejde. Dany se divil, že mu ji svěřil, i když jen na dva dny, co se rozhodli odjet s Nensi, která už čekala v autě, na dovolenou. „Když už jsi ji přivezl až sem, můžeš v pohodě odjet.“

„To jo, protože nám odsud letí letadlo! Jestli přijedu a bude mít jeden vlásek zkřivený, zabiju tě a jeho taky!“ zavrčel, ještě jednou se rozloučil s dceruškou a zmizel.

„A je to. Teď se o tebe bude starat strýček Dany,“ zvednul usmívající se děvčátko do vzduchu a zatočil se s ní. Potom se rozhlédl po velkém domě. Byl ještě cítit novotou. Jeho nový domov, který se doufal už nezmění. Když se sem stěhoval, spolu s Breanem, byl tak šťastný. Jenže v poslední době jeho duši halý temný stín. Zakroutil hlavu a nadhodil si děvčátko v růžových šatičkách se zvedavým pohledem, který kroužil od obývacího pokoje až ke kuchyni na druhé straně.

Asi čtvrt hodiny, co oba rodiče odjeli, se otevřely dveře, ve kterých stanul muž v černém obleku. Přehodil si dlouhý ohon fialových vlasů přes rameno a rozhlédnul se po velkém domě. „Jsem doma,“ zakřičel a nemusel dlouho čekat na odpověď. Z pokoje v prvním patře vyběhnul Daniel s dítětem v náručí a láskyplně se usmíval, když scházel schody.

„Vítej,“ přišel až k němu a krátce ho políbil. Brean naklonil hlavu a prohlédnul si svého milence, jak drží holčičku a představil si, že takhle asi vypadá pravá rodina. Velice se mu ten pohled líbil.

„Tak už je tu,“ sklonil se, aby byl blíž a pohladil děvčátko po červené tvářičce. „Ty jsi zase vyrostla,“ usmál se, když se mu kolem prstu obtočily malé prstíky.

„Báen,“ vyžblebtla Daniela nadšeně a hned se mu uvelebila v náručí. Tak si to vždycky přál. Daniela u sebe doma, aby ho přivítal, když přijde z práce. A teď, když měli hlídání se idylka skutečné rodiny ještě posílila. Byl šťastný jako nikdy dřív.

„Jak bylo v práci?“ zeptal se Dany, když stavěl na kávu. Po očku sledoval Breana, jak si ještě v obleku sedá na huňatý koberec k hračkám a hraje si s malou Danielkou. Slušelo mu to u ní. Dany se zachmuřil a raději vypnul konvici dřív, než začne pískat.

„Jako obvykle. Myslel jsem, že být vedoucí tak velké společnosti bude větší pohoda,“ povzdechnul si a promnul si trapézové svaly.

„Běž si odpočinout, já se o ni postarám,“ vtiskl mu do rukou hrnek a sednul si k nim.

„Ne, chci si tu opičku užít, dokud tu je!“ zasmál se Brean a přitáhnul si dítě, které se snažilo uprchnout z koberce, za nožku zpět. Nemohl uvěřit, že už tak vyrostla. Bude to už tři a půl roku, co se k němu Dany přistěhoval. Tak to letělo a on k němu pořád cítil to co na začátku, možná ještě víc než to. Byl si jistý, že kdyby s ním tenkrát neodjel, určitě by ho to zabilo. „Dany, chtěl bych se vykoupat.“

„Dobře, půjdu ti napustit vanu, chceš?“ naklonil Daniel hlavu a chtěl se zvednout, když si ho Brean strhnul na sebe.

„Tak jsem to nemyslel,“ pousmál se bezelstně a hladově se přisál na jeho rty.

„Breane… Daniela…“ vydechnul Dany a starostlivě kouknul na dítě, které je pozorovalo.

„Je to pořád jen batole, lásko,“ vzal ji ze země a přehodil do jedné ruky. Druhou pomohl vstát Danymu. „Já se chci jít vykoupat s vámi,“ zašeptal mu do ucha tiše. Musel se zasmát nad tím, jak krásně uměl jeho milenec zrudnout i po třech letech.

„Dany, netahej mě za vlasy,“ smál se Daniel, když seděl ve velké vaně spolu s děvčátkem v náručí a Breanem. „Dívej, chce, abys ji podržel,“ upozornil na Danielino natahování ruček po Breanovi. Opravdu ho měla ráda, i když její otec moc ne. Brean si ji vzal do náručí, aby se dítko neutopilo, což by ještě scházelo k jeho vztahu s Yurim. „Jsi hodná holka, Danielko,“ pohladil ji Dany po vláskách.

„Byl bys pěkná manželka,“ zasmál se fialovovlásek při pozorování Danyho starostlivého výrazu.

„Co?“ zrudnul Daniel a sledoval, jak se Daniela snaží vyšplhat na Breanovu hlavu a nespíš mu co nejvíc zacuchat vlasy. Ten ji vzal a zvednul nad sebe do výšky. Tak by to asi vypadalo, kdyby měl Brean děti. Ale Dany nebude schopný mu je někdy dát. Sklopil hlavu.

Brean si ho všimnul a přitáhnul si ho k sobě. „Zase se zaobíráš zbytečnostmi?“ přitáhnul si jeho hlavu a políbil ho. Dany to neuměl vysvětlit, ale cítil, jak moc mu na něm Breanovi záleží. Byl tak rád, že mohl být s ním.

„Už spí,“ vešel do pokoje pořád pouze v županu a sušil si hnědé krátké vlasy. Stále ho strašila ta skutečnost, že nebude schopný Breanovi poskytnout tu pravou rodinu, jakou vždycky chtěl, i když to nahlas neřekl. Prostě to na něm viděl. Najednou se mu kolem pasu ovinuly ruce.

„Miluju tě, Dany, víš to, že?“ promluvil Brean po chvilce do ticha a stáhnul mu ručník z hlavy. Uměl vycítit jeho myšlenky, tak jako teď.

„Ano, vím,“ pousmál se a objal ho kolem krku. Všimnul si, že už je převlečený do pyžamových kalhot, ve kterých stejně moc nespával.

Brean mu pomalu rozvázal ledabylý suk na přepásání u županu. Políbil ho na krk a rukama vklouzl pod něj, aby se mohl dotýkat jeho kůže. „Tak nad čím přemýšlíš?“

„Když tě vidím s Danielou, uvědomuji si, jak dobrý bys byl otec a kvůli mně nebudeš moci,“ přiznal nakonec hnědovlásek zkroušeně a s velkým zapálením začal zkoumat vlákna u koberce v jejich ložnici. Tohle přesně nesnášel i miloval. Ten jeho pohled, který uměl okamžitě odhalit cokoliv ho trápilo.

„Dany, nikdo lepší než ty pro mě neexistuje, vždyť to víš. Tak nepřemýšlej nad takovými věcmi,“ vpil se do jeho rtů a víc si přitiskl jeho skoro nahé tělo k sobě.

„Ale...“ chtěl něco namítnout, když mu Brean vyrazil dech.

„Vezmi si mě!“ zašeptal mu do rtů. Nevěděl co říct. Stál tam zcela zkoprněle a hleděl na svoji ruku v Breanově dlani. Ani si nevšimnul, kdy mu na prsteníček navlékl stříbrný prstýnek. Z očí se mu spustily slzy.

„T-to...“ zakryl si druhou dlaní ústa a zadíval se pátravě do tváře s něžnýma, tmavě fialovýma očima.

„Chci, abys byl už napořád jen můj. Chci s tebou zestárnout a mít rodinu. Chci si s tebou adoptovat syna nebo dceru a už napořád zůstat po tvém boku. Už dlouho jsem se tě chtěl zeptat, a když jsem tě dnes viděl s Danielou, už jsem to nemohl odkládat. Každý den se do tebe zamilovávám znovu a pokaždé ještě víc než před tím, tak prosím, vezmeš si mě?“ usmíval se Brean láskyplně a čekal na Danyho odpověď.

„Já... já to všechno taky chci,“ plakal Daniel a sledoval, jak se Breanův úsměv rozšiřuje.

„Ano, ano vezmu,“ přikývnul a nechal se vyzvednout do výšky a zatočit sebou. Vášnivě si ukradl jeho rty a s rukama na jeho tvářích se do nich vpil. Teď už se nemusí takovými věcmi trápit, protože teď může být s Breanem opravdová rodina.