Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Jediné, co mi v tu chvíli běželo hlavou, bylo, aby to proboha nebyla pravda. Prosil jsem boha, aby si ze mě jen někdo střílel. Nebylo by to zrovna super, ale bylo by to lepší.

Byl pořád stejný, vůbec se nezměnil. A jestli jo, tak byl ještě hezčí, než jak jsem si ho pamatoval. Jeho dlouhá štíhlá postava v upnutých černých kalhotách a černé košili skvěle vynikala. Taky vlasy měl pořád dlouhé. Fialová barva krásně zářila ve světle lustru a na kráse jí neubíral ani fakt, že je měl stažené do copu.

Koukal jsem na něj jako ve snech. Jen vzdáleně jsem vnímal, jak mi Yuri třepe ramenem. A že na mě Nensi mluvila, to mi bylo jedno úplně. Probudila mě až pořádná facka, kterou jsem dostal od někoho, kdo se neprávem nazýval mým nejlepším přítelem.

„Dany, sakra, pojď pryč!“ Bouchl mě do ramene a snažil se mě otočit k východu.

„Ne...“ zašeptal jsem ještě trochu mimo. „Ne!“ prohlásil jsem po chvilce už rázněji. Co tady ten parchant sakra dělá?!

„Danieli, nech to být. Kašli na to, jdeme ven!“ pokusil se mi Yuri domluvit.  Já toho však nedbal. Bylo mi srdečně jedno, že stojím uprostřed přeplněné místnosti. A že mezi lidmi je sem tam i nějaký novinář s foťákem. Na to jsem nemyslel. Byl jsem tam jen já a ten parchant.

„Yuri, nech mě být!“ Odstrčil jsem jeho ruku a vyrazil dopředu. Vím, myslel to dobře, jenže v té chvíli jsem nebyl schopen to ocenit.

„Breane!“ zakřičel jsem jeho směrem.

Překvapeně se na mě otočil a ztuhl v půlce pohybu. Pootevřel rty a řekl něco jako: „Dany?“

„Ty hajzle!“ Přišel jsem až k němu a vrazil mu, jak nejlíp jsem byl schopen. V momentě, co se Brean skácel k zemi, to zvedlo obrovskou vlnu rozruchu. „Co tu chceš?!“ Vztek ve mně jen vřel. Pěsti jsem měl pořád zaťaté a fakt, že jedna z nich mě příšerně bolela, mi nějak obzvlášť nevadil.

Byl bych se na něj i vrhl znova, kdyby mě zezadu nepopadl Yuri a nestrhl k sobě. Brean pořád ležel omámeně na zemi a koukal na mě jako vyoraná myš. Zřejmě nečekal, že mě tu potká.

„Danieli, co to proboha děláš?“ Přiskočila ke mně Nensi a popadla mě za rudé tváře. Věnovala mi dlouhý zmatený pohled do očí.

Díky tomu jsem byl schopný se vrátit do reality. Odtrhl jsem pohled od muže ležícího na zemi, kolem kterého se začali shlukovat lidi, a zaměřil se na tvář své snoubenky. Ten pohled v jejích očích nezapomenu snad nikdy. Koukala na mě rozzlobeně, překvapeně a nechápavě zároveň. Už vím, jak se asi musejí cítit blázni, když na ně koukají zdraví lidé. „Dany, co se stalo?“

Porozhlédl jsem se po okolí. Z každého kouta na mě pohoršeně zírali hosté a pár jich pomáhalo Breanovi – nebo se o to aspoň snažilo. Zakroutil jsem hlavou a podíval se na Yuriho s prosbou v očích. Pochopil a povolil stisk, kterým mě pevně držel na místě. Sebral jsem se a raději rychle vyběhl ven v doprovodu několika desítek párů očí. Co jsem v té chvíli měl dělat? No řekněte!

„Dany!“ Probudil jsem se z právě prožitého šoku, zrovna když se Dany vytrhl vysokému chlapovi a vyběhl ven.

„Breane, jste v pořádku?“ Stálo kolem mě několik lidí a snažilo se mi pomoct na nohy.

„Ano, to je v pořádku. Znám ho.“ Pokusil jsem se o úsměv i přes natržený koutek úst a vstal.

„Bylo by lepší, kdyby ne,“ promluvil ten chlap, který před chvílí držel Danyho, hlubokým hlasem. Měl jsem pocit, že ho znám, ale nebyl jsem si jistý, kdo to je. Přišel až ke mně a pohlédl mi zpříma do očí, což díky skoro stejné výšce nebylo težké. „Kdyby tady nebylo tolik lidí, spolehni se, že bych ti rozbil držku i já. A to přinejmenším. Radím ti dobře, nepřibližuj se k němu. Užil si toho díky tobě už dost. Opovaž se ještě někdy ukázat tam, kde on!“ prohlásil výhružně a rozběhl se ven, nejspíš za Danym.

„Yuri!“ vykřikla nechápavě Nensi. „Já se moc omlouvám, nevím, co to do nich vjelo,“ omluvila se mi zcela neopodstatněně a následovala příkladu těch dvou.

Yuri... ano, už vím. Danyho kamarád.

„Pane Jarvisi, musíte jet k doktorovi. Budete si přát podat žalobu?“ Sklonil se ke mně jeden chlap v kvádru.

„Ne! Ježiši ne, já jsem ho znal. Zasloužil jsem si to. Moc se omlouvám za rozruch,“ kroutil jsem hlavou a raději rychle vypadl. Venku na mě už čekala limuzína. Nejraději bych se rozjel za Danym, ale to jaksi nebylo možné, že?

Hotelový doktor mi zkontroloval zranění. Byl to jen natržený ret. Aspoň mi nezlomil nos, i když by to bylo asi na místě. Pane jo, má celkem ránu!

S náplastí na rtu jsem vlezl pod sprchu a hned skončil v posteli. Pravda je, že jsem samozřejmě čekal, že bude zuřit, ale tohle vážně ne. Změnil se, hodně. Musel na sobě pracovat.

Když jsem ho tam viděl, nebyl jsem schopný cokoliv udělat. Nečekal jsem ho a to byla málem moje smrt. Pět let jsem po něm toužil a snil a teď stál přede mnou. Rudý vzteky se zaťatými pěstmi, nutno podotknout.

Obrátil jsem se na bok a přitiskl si pěsti na oči. I když se změnil, pořád to byl ten starý Dany. Ten Dany, kterého jsem miloval. Když jsem zahlédl kravatu na jeho krku, ladící s šaty Nensi, napadlo mě, jak moc bych chtěl, aby ladil se mnou. Abych tam mohl být jako jeho partner a doprovod.

Nikdy v životě si neodpustím, že jsem odjel.