7.Kapitola
„Mě se ta nechce jít,“ zanaříkal jsem dětinsky a sesunul se do křesla. Vážně se mi tam nechtělo. Párty pro bohaté a namyšlené lidi. Unudím se tam k smrti.
„Nech toho! Bez tebe nemám doprovod a navíc ti pozvánka přišla taky, takže tam půjdeš!“ Nensi vyšla z koupelny jen s ručníkem kolem těla.
„Prosím tě, co tam budu dělat? Nesnáším ty lidi. Proč se pořádají takové dobročinné akce? Bylo by jednoduší ty peníze vybrat a dát je chudým rovnou.“
„Seznámíš se s někým, kdo ti bude vyhovovat. Vždyť s námi jde i Yuri, tak to přece nebude tak hrozné,“ upozornila na mého přítele, kterého jsem tam donutil jít jen díky noži u jeho krku. Pořád mám ten ostrý předmět u sebe, kdyby ho napadlo se z toho inteligentně vykroutit.
„Pochybuji, že se tam najde někdo, kdo mě bude byť jen malinko zajímat.“ Opravdu, takovým akcím se nevyhýbám pro nic za nic. Nikdy jsem je neměl rád, už co jsem byl na škole.
„Možná ano, chci ti někoho představit,“ usmála se Nensi a začala si fénovat vlasy.
„Koho myslíš?“ zeptal jsem se ne příliš zaujatě a podezřívavě pokukoval po zelené kravatě, kterou mi Nensi přichystala.
„Velmi váženého člověka. Párkrát jsem se s ním sešla a je velmi milý.“
„Nemám zájem setkat se se senilním vědcem, který bude celý večer žvanit o molekulární struktuře čehokoli.“
„Není senilní! Je to mladý hezký muž,“ zamračila se Nensi a dál si pročesávala a sušila vlasy.
„Vážně chceš přede mnou mluvit o mladých hezkých mužích, se kterými se setkáváš, moje budoucí manželko?“ zvedl jsem obočí a raději už ten večírek nekomentoval.
„Promiň, ale myslím, že by se ti mohl líbit, budete si určitě rozumět-“
„O tom nepochybuji.“ Nestihla doříct, co chtěla, protože se ve dveřích objevil Yuri. „A s kým že?“
„Okamžitě típni tu cigaretu!“ zavrčela Nensi a odebrala se do jiného pokoje. Přece jenom byla velmi stroze oblečená.
„Máš klíče pro nutné případy. Když tu jsem, tak klepej.“ Promnul jsem si kořen nosu.
„Nějaký přecitlivělý. Nezapomeň, že jsem to byl já, kdo viděl Nensi jen v ručníku dřív.“ Nezapomněl mi předhodit, že se s Nensi párkrát na střední vyspal, ještě než jsem se s ní seznámil. „Vážně tam chceš jít?“
„Ano, Nensi by byla naštvaná,“ povzdechl jsem si hlasitě.
„Ale proč do toho taháš mě?“ Posadil se do druhého křesla.
„Mám vytáhnout ten nůž?“ Já se o tom nezmínil? To s tím nožem nebyla metafora!
„Nemusíš, už jsem přece slíbil, že tam půjdu. Ale chtít se mi nemusí.“
„A kdybych přidal ještě ruční pilku?“
Chvilku se zamyslel, ale nakonec zakroutil hlavou. „Ne, to ti nepomůže. Klidně mě rozřež, ale nenajdeš jediný kousek ze mě, kterému by se tam chtělo!“
„Ale kdybychom se rozkouskovali, zase bychom tam nemuseli,“ navrhl jsem mu velice lákavou nabídku.
„Ono by úplně stačilo vyskočit z okna, bydlíš celkem vysoko.“ Stočil pohled k oknu.
„Víš, že to není vůbec špatný nápad?“
„Nechte už toho! Nebude to zase tak příšerné.“ Nensi vešla do dveří v zelenkavých šatech
a s vlasy vyčesanými nahoru. Slušelo jí to, moc jí to slušelo.
„Jsi krásná, sluší ti to.“ Vzal jsem ji kolem pasu a políbil.
„Ještě nejsem hotová,“ usmála se.
„V tom případě tě nikam nepustím. Mám tě snad nechat jít mezi všechny ty zoufalce ještě hezčí než teď? Yuri, přestaň na ni tak hledět, buď tak hodný!“ šlehl jsem po kamarádovi v křesle pohledem. Vůbec se mi nelíbilo, jak na ni koukal.
„Ale nepřeháněj,“ čepýřila se moje zelenovláska a uvázala mi kolem krku kravatu.
„Pořád je šance zdrhnout!“ pošeptal jsem Yurimu nepozorovaně do ucha, když jsme vcházeli do velkého sálu plného lidí.
„Mají tu zadní vchod?“ oplatil mi stejně a začal se rozhlížet.
Obrovský sál byl osvícen lehkým světlem, vycházejícím hlavně z až příliš honosného křišťálového lustru. Všude postávali muži a ženy všeho věku, popíjeli ze sklenek šampaňské a mluvili nejspíš o hrozně důležitých tématech, ku příkladu jak zastavit globální oteplování, znečišťování planety nebo výrobu samoutíracích toaletních papírů.
„Nensi, je tu i tvůj ctěný otec?“ naklonil jsem se ke své drahé polovičce.
„Není-“
„Díky bohu!“ Nenechal jsem ji ani domluvit a oddechl si. Nevedeme s panem Daviesem vřelé vztahy.
Postupem večera se moje nálada zhoršovala víc a víc. Byl jsem nucen poslouchat výzkum snad každého, kdo na mě promluvil. Jako kdybych sám neměl svoji práci. Ubíjelo to tam jen mě, nebo i další?
„Pane Jarvisi? Kde jste? Musíte jít na ten banket. Už tak pojedeme pozdě!“ zakřičel na mě do telefonu můj společník. Společník... Spíš na mě měl dát pozor, že opravdu dorazím.
„Nechce se mi tam! Copak nestačil ten jeden, kde jsem se málem uhryzal nudou?“ zavrčel jsem do sluchátka.
„Ne, to nestačil! Takže se, prosím vás, oblékněte, limuzína čeká venku a čeká už třicet minut!“
„Dobře, hned tam budu.“ Kapitulace.
Nechápu, k čemu jsou tyhle dobročinné bankety dobré? Proč prostě nevyberou peníze a nedají je těm potřebným hned? Bylo by to jednodušší a já bych nikam nemusel! Takové večírky ze srdce nenávidím.
A ještě k tomu mám plnou hlavu jiných věcí. Jak se k němu mám dostat? Před Nensi? Nebo je už příliš pozdě? Vím, počítal jsem s něčím takovým, ale nechtěl jsem si to připustit. Je to moje vina, neměl jsem ho takhle opustit. Moje pitomá hrdost mi nedovolila předstoupit před něho jako vyděděný bezdomovec...
Ne, na tohle jsem nesměl myslet. Musel jsem vymyslet plán, jak se za pomoci té hezké dámy dostanu k Danymu. Musel jsem se o to aspoň pokusit. Dnes tam Nensi bude, takže bych mohl mít nějakou šanci. Nezbývá mi už moc času.
V rychlosti jsem na sebe hodil oblek a sčesal si vlasy dozadu. Kdybych na tom neměl osobní zájem, ani bych tam nešel, ale co už.
Černá limuzína mě zavezla na místo té snobské akce. Už jsem se těšil, až se mě všichni budou tázat na můj opravdový věk a koukat na mě tím zkoumavým pohledem. Nevím, jestli v mé úspěšnosti má prsty můj talent, jak už hodně lidí řeklo, ale hlavně je to díky tomu, že jsem se potřeboval vyšplhat na vrchol co nejdřív, a i tak je už pozdě.
Znechuceně jsem se opřel do koženého polstrování a měl chuť zakřičet na řidiče, aby se rozjel zase pryč. Po menší soukromé hádce v hlavě jsem přece jenom vystoupil, teď už otevřenými dveřmi, a nahodil zářivý úsměv. Během těch pár vteřin se ke mně stačilo připojit několik žen, z čehož jsem znal sotva jednu. Před velkými dveřmi přišel poslední nádech, než se zpoza nich na mě vyvalilo světlo a pohroma mohla začít v plné parádě.
Komentáře
Přehled komentářů
Jse zvědava na reakci obou až se potkají.
Muhehe
Frux, 15. 4. 2012 18:32
..pěkný díl Rin. :)
Jsem zvědavá, co se stane, až se potkají 8)
jupí!!!
Haki, 1. 11. 2011 13:55
Veľké vďaka za tento diel, vieš písať super poviedky to vážne. Chcem tu vidieť
aj ďalší diel v blízkej budúcnosti !
...
samba, 28. 10. 2011 9:26Teď to začne ! Doufám ,že to s chudinkou nesekne až ho tak nečekaně uvidí.Hezké ,dobře se mi povídka čte.
)
ada, 27. 10. 2011 18:45
Dočkala som sa. ďakujem
To ho opustil lebo nechcel byť vydedený bezdomovec? Veď ak má skutočne talent tak tak by to mal dokázať aj bez otca, možno by to bolo o čosi ťažšie ale bol by to zvládol
Re: )
Rin, 27. 10. 2011 18:59Ada, děkuju za pochvalu a děkuju že si vydržela =) Ale věř, že ten pravý důvod ještě není úplně odhalený, tohle je spíš jen tak okrajově =) A už tam myslím, že si to špatně pochopila, neopustil ho proto, že by se bál být bez peněz =) Neboj, všechno to bude ještě pořádně vysvětlené =D
Parada
Karin, 14. 7. 2012 11:14