6.Kapitola
Musím si pohnout! Běželo mi hlavou, když jsem utíkal chodbou do školní knihovny. Chodil jsem tam každý den. Ano, sice jsem velmi rád četl, ale to nebyl ten důvod. Ten důvod byl on.
Nemohl jsem na něj přestat myslet. Pravidelně po vyučování sedával na poslední židli vzadu a četl knihu. Sám.
Od toho rána, co jsme se potkali, jsem s ním nemluvil, jen ho tajně sledoval při čtení, a to schovaný za regálem. Někdy jsem si připadal jako úchyl. Ale moje touha vidět jeho dokonalou tvář a ty krásné fialové dlouhé vlasy, se kterými si pokaždé pohrával větřík z otevřeného okna, byla prostě silnější než zdravý rozum a svědomí.
Bylo to pošetilé a nesmyslné. Neznal jsem ani jeho jméno. Mockrát jsem si plánoval vypůjčit si knihu, kterou četl a dozvědět se, jak se jmenuje, ale nějak mi chyběla odvaha. Mnohdy jsem už knihu držel v ruce, ale nemohl se přinutit ji otevřít na výpůjčním seznamu.
Kdyby si mě všiml, nejspíš by mi vymlátil duši z těla za to, že ho sleduji, ale mě to
k němu tak táhlo, že všechno ostatní šlo stranou. Ten jeho nádherný jemný úsměv, který zdobil pokaždé tu dokonalou tvář, když četl. Dokonce i můj nejlepší kamarád Yuri, který se o mě bál, věděl, že chodím sledovat toho nádherného fialovovlasého kluka. Taky jsem o něm několikrát básnil. Snažil se mi to vymluvit mnohokrát, byť pokaždé neúspěšně.
Chtěl jsem o tom milém neznámém vědět víc, leč jediné, co jsem zjistil, bylo, že byl čtvrťák. Jak? To se neptejte, ještě teď mi mamka opravuje roztrhnutou uniformu! Nikdy jsem ho neviděl v knihovně s někým sedět. Vždycky byl sám, úplně vzadu. Sem tam mi ho bylo líto, ale nemohl jsem se přinutit jít za ním a jednoduše ho pozdravit.
Ten den jsem musel po vyučování pomáhat učiteli, tudíž jsem šel hodně pozdě. Obavy, že ho už nestihnu, byly příšerné. Celé dny jsem čekal, až nastane ten krásný čas a já ho budu moci vidět sedět na staré židličce se zamyšleným výrazem a neodmyslitelným lehkým úsměvem. Nic jiného pro mě neexistovalo.
Spěšně jsem zahnul za roh a běžel ke dveřím knihovny. Doufal jsem, že tam ještě bude. Jak jsem tak pospíchal, nedíval jsem se kolem sebe. Bylo tedy samozřejmé, že osoby zrovna vycházející ze dveří, do kterých jsem měl namířeno, jsem si nevšiml. Plnou rychlostí jsem vrazil do něčího těla, které mě ještě stačilo pohotově zachytit a zachránit tak před pádem. Visel jsem na dlouhých pažích celou svou muší vahou. V ten moment mě napadlo, kdo to tak může být, když se pod mým nárazem sotva zapotácel. A že to byla pořádná pecka.
„Moc se omlouvám, nedíval jsem se na cestu,“ pokusil jsem se o omluvu.
„To jsi ty!“ zasmála se ta postava velice známým smíchem.
Automaticky jsem zvedl hlavu a jako na povel zrudl. To se může stát jenom mě, že narazím zrovna do něj! Nafackoval bych si, ale to by bylo krajně nevhodné.
„Ahoj,“ pípl jsem a s mrazením si uvědomil, že jsem pořád v jeho pevném náručí.
„Kde jsi byl? Čekal jsem na tebe. Je divné číst, když mě nepozoruješ,“ pronesl vážně.
Vytřeštil jsem oči dokořán a přísahám, že kdyby mě nedržel, šel bych do kolen. Celý můj obličej nabral rudou barvu
„To-to... já tě ne... tak to není, já-“ zachvátila mě panika třetího stupně. On o mně celou dobu věděl!
„To je v pohodě, uklidni se. Jsi celý rudý, neomdli mi tady, jo? První pomoc mi nikdy moc nešla!“ vykulil strachem oči.
„Tys o mě věděl!“ pronesl jsem naprosto odevzdaně v tom prozření.
„Jo, celkem jsem si to užíval, byl to příjemný pocit,“ usmál se.
„Pane bože, pane BOŽE!“ schoval jsem si obličej do dlaní. „Moc se omlouvám, promiň. Nevím-“
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se těsně u mého ucha.
„D-Daniel,“ vykoktaly automaticky moje ústa. Znatelně jsem se třásl. Jak z šoku, tak z jeho blízké přítomnosti.
„Dobře.“ Pustil mě a poodstoupil. „Zítra přijď, Dany,“ usmál se, a když zacházel za roh, ještě zvedl ruku na rozloučenou a zmizel. Sesunul jsem se na kolena s ještě pořád rudou tváří. V ten moment mi něco došlo.
JÁ SE HO NEZEPTAL NA JMÉNO!
Komentáře
Přehled komentářů
No to je teda blbec, že se nezeptal :D
A jak o něm celů dobu věděl..no nemožu z toho..
úžasné:))
užasny
kača, 19. 10. 2011 16:02
tento cyklus se mi opravdu hodne libi, jen škoda že musim tak dlouha čekat na dalši dil.
tak prosim rychle dalši dil
Vďaka
Haki , 29. 9. 2011 20:21Vďaka že si pridala ďalší diel,je to jedna z mála poviedok čo ma naozaj zaujali.; )
:)
ada, 29. 9. 2011 16:00No konečne, ale to trvalo kým si niečo pridala. Ale Hlavne ,že sme sa dočkali, krása
Hmm
Hachi, 28. 9. 2011 1:57Tak romantika v knihovně.... Pěkné, moc pěkné, už aby tu byl další díl :)
...............
Rhea, 27. 9. 2011 22:26Skvělá kapča. To jejich seznámení se mi moc líbí. :-)
..
Frux, 11. 4. 2012 17:51