Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Probudila mne příšerná bolest hlavy. Namáhavě jsem se vyhrabal z peřina koukl na budík. 15:09!

 Cože? Jak to?!  Vyskočil jsem z postele jen proto, abych se tam hned zase svalil jako padlý voják. Hlava se mi neskutečně připomínala. Jak? Bolela jako střep...

Neohrabaně jsem se postavil na nohy, teď už pomaleji, a šnečím tempem se vydal do koupelny. Vůbec jsem si nepamatoval, co se stalo. Byl jsem u Yuriho, on vytáhl flašku a... aha, už jsme doma. Cítil jsem se, jako by mě přejel parní válec a to nemluvím o té pachuti v puse. Asi další půl hodinu jsem si čistil zuby a do úst si vymáčkl snad celou pastu.

Když jsem se namáhavě dobelhal do kuchyně, na stole byl vzkaz:

 Dany, moc ráda bych tu s tebou zůstala a postarala se o tebe, ale mám dnes důležitou schůzku, o které jsem ti ani nestihla říct. Takže propříště si nech svoje opilecké orgie na víkend, dobře? ^^

Miluju tě

Ach... já si ji snad ani nezasloužím. Papír se 

vzkazem jsem položil zpátky na stůl a

 zamířil – směr Ibalgin. Kdybych se chtěl otrávit, vysypal bych si do krku celou tu tabulku. Takhle to přehnat, jako puberťák. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si mám brát nějaké jídlo, ale to můj žaludek už jen při té myšlence zavrhl, takže jsem si udělal kakao a zahrabal se do dek u televize.

Věděl jsem, že tu noc před tím se ve mně něco zlomilo a já si uvědomil velmi důležitou věc. No, myslím, že jsem ji věděl už dávno předtím, jen jsem si to nechtěl přiznat. Tak to zůstalo i to odpoledne. Vlastně jsem neměl v plánu si to vůbec někdy připouštět. Měl jsem krásnou ženu, velký byt a měl jsem se ženit. Copak jsem to všechno měl zahodit a zničit?

Celé ráno jsem štrádoval přes pokoj tam a zpátky, až si nějací ubytovaní v pokoji pode mnou chodili stěžovat. Ale když já se cítil jako lev v kleci. Pořád jsem na něj musel myslet. Argh, mám z toho nervy v kýblu!

Když jsem seděl u malého stolku v obýváku a bubnoval do něj prsty tak, že bych se nedivil, kdyby to sklo prasklo, ozval se telefon. Pomalu jsem se zvedl a snažil se přesvědčit, jak moc jsem klidný. Zvedl jsem sluchátko. „Ano, slyším.“

„Dobrý den, máte na recepci návštěvu,“ ozvala se recepční. Neměl jsem ji rád, pokaždé, když jsem se objevil v hale, začala se mnou okatě flirtovat. Kdyby tak věděla...

„Jistě, moc děkuji,“ zavěsil jsem a vzal si kabát. Sotva jsem vstoupil do haly, nejraději bych se na patě otočil a vycouval. Ta prsatá blbka za recepčním stolem na mě hned začala mrkat a rádoby svůdně se ksichtit. Běhal mi z ní mráz po zádech.

„Dobré odpoledne, Nensi,“ přišel jsem k drobné zelenovlasé dívce a demonstrativně jí před recepční políbil ruku. Tak si pohrdavě odfrkla a zmizela někde vzadu. Musel jsem se sám pro sebe usmát.

„Ah, Breane,“ zase dostala do tváří nádech červené. „Dobré,“ usmála se.

„Půjdeme?“ Odpovědí mi bylo malé přikývnutí. Důvod, proč ona „vyzvedla“ mě, byl následující. Nedaleko tady byla akademie, kde měla všechnu svoji práci.

Ano, musím uznat, že Nensi byla velmi příjemná a sympatická dáma, jenže já jsem se vedle ní prostě nemohl cítit dobře. Ne vedle někoho, kdo mi bral moji lásku, i když jsem si za to mohl sám. Nervózně jsem s ní diskutoval nad naší prací a odpočítával minuty, jak dlouho jsem byl v přítomnosti někoho, kdo mohl mít to jediné, co já sám nejvíc na světě chci. Už jsem to nevydržel, už jsem se nemohl dívat na její rty, které... prostě jsem musel znát pravdu o tom, že se určitě mýlím.

„A Nensi, proč jsi s sebou nevzala taky svého sn –“ zalkl jsem se, „přítele?“ Spolkl jsem knedlík, který se mi začal dělat v krku, a jakoby nenuceně se usmál.

„Oh,“ poklepala si prstem na spodní ret. To vždycky dělal Dany, když přemýšlel. Nad tím gestem jsem nevědomky povytáhl obočí. Zarazila se a pak se zasmála. „Promiň, to jsem chytila od něj, vždycky to dělá, když nad něčím přemýšlí. Nevzala jsem ho, protože... no, jak to říct? Nebylo mu zrovna nejlépe.“

Snažil jsem se dělat, jako by mi na tom vůbec nezáleželo, ale nemohl jsem ignorovat třas v rukou, který se pomalu rozléval po celém mém těle. Zatnul jsem raději ruce v pěst a chápavě se usmál. „To je škoda, rád bych ho poznal.“

Její tvář se rozzářila. „Ano? Daniel by tě určitě také rád poznal.“

Smekla se mi ruka, kterou jsem se opíral o stolek. Když jsem se snažil najít zase rovnováhu, shodil jsem na sebe několik zkumavek a podobného skla, takže jsem způsobil nemalou škodu. Ale ještě teď si pamatuji, jak to mnou otřáslo. Seděl jsem na zemi a uvažoval, co budu dělat. Teď už nebyl pochyb o tom, že tahleta fyzička je snoubenka Danyho, mého Danyho!

„Proboha, Breane, jsi v pořádku?“ doléhalo ke mně jakoby zdaleka, jak jsem byl ponořený hluboko do myšlenek. „Ach ne, jsi zraněný.“

Dostal jsem se zpátky do reality a uvědomoval si tupou bolest v dlani. Koukl jsem se na ni a zjistil, že jsem se nejspíš pořezal o to sklo. „To je dobré, nic to není,“ postavil jsem se a chtěl střepy posbírat, ale až příliš mi tekla krev.

„V žádném případě, musí se to ošetřit,“ stála si ta zelenooká dívka na svém a přinesla lékárničku. Nezbylo mi nic jiného než si sednout a nechat se ošetřit.

„Myslím, že do nemocnice nemusíš,“ usmála se na mě a pinzetou vytáhla poslední střípek. „Jen to vydezinfikuji a obvážu.“ A jak řekla, udělala. Musím přiznat, že se Danymu nedivím, ta holka je vážně úžasný člověk.

„Děkuji ti,“ usmál jsem se. Zase se začala červenat. Ne, nedivím se mu. Ona je ještě ke všemu krásná.

Později jsem ji doprovodil domů. „Tady bydlíš?“ zastavili jsme se před velkým panelovým domem v celkem dobré čtvrti.

„Ne, tady bydlí Daniel. Nebyl mu dobře, chci ho ještě zkontrolovat,“ usmála se, „Představila bych vás, ale není na tom zrovna nejlíp. Děkuji že jsi mě doprovodil. Předpokládám, že se ještě uvidíme na sobotním banketu.“

„Ano, jsem pozvaný,“ přitakal jsem.

„Tak tedy na viděnou,“ nepřestávala se usmívat a zmizela ve vchodových dveřích.

Ano, na viděnou. Usmál jsem se sám pro sebe. Věděl jsem, kde bydlí. To je dobře.