Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Dany:

„Dany, uklidni se!“ S nataženýma rukama před sebou se zvedl. „Byla na dně, snažil jsem se jí jenom pomoct,“

„Proč se do nás vůbec motáš? Neměl´s vůbec žádné právo jí to říct!“ znovu jsem se napřáhl, ale tentokrát mi Yuri pevně chytl předloktí a škubnutím mě shodil pod sebe na zem. Jednou rukou mi přidržel tvář na plovoučce a druhou mě pevně chytl za obě zápěstí, které mi přitiskl na záda.

Nikdy jsem na něj neměl, ani teď, i když skoro každý den makám v posilovně, abych aspoň tak trochu schoval svůj zevnějšek, tak nápadně se podobající ženě – což mi taky pořád někdo předhazuje.

„Jasně že měl! Nensi hlavně měla právo to vědět! Uvědomuješ si, že za to můžeš ty?! Chováš se jako idiot, měla o tebe strach a nebyla sama, ze zoufalství přišla ke mně se slzami v očích s tím, že neví, co se s tebou děje, bála se, že ji nemáš rád! Přestaň se proboha chovat jako úplný kretén. Vím, že je to kvůli němu, vím, že ses přes to pořád nepřenesl, ale už je toho dost! Pět let! Pět let, co tě tady bez jediného slova nechal, jen tak. Pamatuješ si, jak to bolelo? Víš ještě vůbec, jak ses sesypal, nebo jsi zapomněl? To chceš, aby na tom byla Nensi stejně?!“

„Sklapni!“ pokusil jsem se ho shodit, ale bez účinku. „Nic nevíš! To je kravina, nenávidím ho, proč bych na něj měl myslet?! Tak se mi o něm zdá, to je toho!“

„Když na něj nemyslíš, proč tak reaguješ, když se o něm zmíním? Právě jsem ti řekl, že se chováš jako debil a tvoje budoucí žena je z toho špatná, ale nad tím ses ani nepozastavil! Tak mi to, prosím, vysvětli!“ Stále nepovoloval stisk.

Měl pravdu. „Pusť mě už.“ Poznal, že jsem se uklidnil, tak ze mě slezl. Posadil jsem se na zem a promnul si zápěstí, za které mě až příliš pevně držel. On se zase na oplátku držel za tvář.

Chvilku jsme se měřili pohledem, až nakonec promluvil. „Ta posilovna ti dělá dobře, konečně umíš dát pěstí jako chlap. Ale jestli tam budu mít monokl, tak ti ho co nejdřív oplatím.“ Zvedl se ze země a napřáhl ke mně ruku, aby mi pomohl. Nepřijal jsem ji a postavil se sám.

„Chováš se jako malý,“ konstatoval a zamířil do kuchyně, kde vytáhl vodku, jeho nejmilejší pití.

„Možná, ale  ty zase jako alkoholik. Jestli s tím nepřestaneš, skončíš na léčení,“ zakroutil jsem hlavou nad jeho počínáním.

„Z těch pár panáků jednou za čas nemůžu být závislý. Navíc v nich sem tam utápím svou neopětovanou lásku.“ Zahleděl se do skleničky.

Už jsem se chystal zase vyletět. „Zase na něco narážíš?!“ zavrčel jsem.

„Ne, teď kupodivu ne.“ Nalil mi taky a přes bar ke mně onen omamný prostředek poslal.

„O tom slyším poprvé. Ty ses do někoho zamiloval?“  Vypil jsem obsah na ex a nalil si další, stejně jako on.

„Nezdá se ti to jako blbost?“ Naléval sobě i mě pořád dál.

„Jo, u tebe trochu jo...“

Pak už si nic nepamatuji.

Nensi:

Vůbec jsem se nevyspala. Kdo by taky byl schopný spát, když musí ve tři hodiny ráno vyzvedávat svého namol opilého snoubence. Už v telefonu jsem poznala, že Yuri je taky pod obraz. Dnes ho v práci asi neuvidí. A to ještě když mám po tom večírku...

Ve zpětném zrcátku jsem koukla na spícího Danyho. No jo, to se tak někomu chrápe! Popadla jsem plechovku od kafe, co ležela na sedačce spolujezdce – musela jsem se nějak probrat – a mrskla mu po hlavě. Nesouhlasně zamručel a začal si třít postižené místo. To nemá cenu, když je takhle, tak ho nevzbudím. Ach bože...

S Danym to bylo vždycky těžké, ale mám pocit, že teď se mi ztrácí víc a víc. Pamatuji si na tu dobu, kdy jsme se potkali. Bylo to před třemi lety. Poznala jsem ho na jedné akci, kam ho Yuri vytáhl. Dany seděl na barové stoličce a vypadal duchem mimo. Mě samozřejmě nenapadlo nic jiného, než ho trochu rozveselit... Už hodně 

lidí mi řeklo, že na tuhle moji povahu „kde můžu, pomůžu“ jednou dojedu, ale nemohla jsem ho tam nechat jen tak sedět. Dali jsme se do řeči. Oba jsme studovali vědy, já geofyziku a on přírodní. Rozuměli jsme si tak, že jsme si domluvili schůzku. Později jsme spolu začali chodit. Po ten rok, co jsme se vídali, mohl každý na Danym vidět, jak se mění. Těšilo mě, že za to můžu já. Když jsme poprvé mluvili, byl to znuděný, smutný chlap, kterého nic nezajímalo a prakticky nikdy se od srdce nezasmál, ale co jsme byli spolu, tak se měnil před očima. Znovu našel svoje já, jak mi to Yuri řekl. Začal se smát, chodit do společnosti a žít. Po roce a půl mě požádal o ruku. Řekl, že jsem jediná, která mu dokázala pomoct od toho všeho a ukázala mu znovu smysl života a chtěl by se mnou být napořád. Bez rozmyšlení jsem přijala. Moc jsem se do něj zamilovala, nevadil mi ani fakt, že Dany mi nikdy svoje city nevyjádřil jasně a vždycky vykličkoval. Prostě jsem doufala v čas. Doufala jsem, že jednou přijde a řekne mi „Miluji tě“.

Teď vážně pochybuji, že se tohle někdy nastane. Mám strach, aby se nedostal zase tam, odkud se musel vyhrabat. Proto sem se tak zajímala o jeho minulost, ale nikdo mi nechtěl nic říct. Když začal po nocích vykřikovat jméno Brean, zašla jsem se na toho

 Breana zeptat Yuriho. Bylo mi jasné že z Danyho nic nedostanu. Jeho kamarád z toho 

nebyl nadšený, ale nakonec mi řekl aspoň něco. Pode Yuriho

 slov to byl někdo, koho Dany potkal na střední a bláznivě se do něj zamiloval. Když vyšlo najevo, že to není zas tak platonické, jak si myslel, žil prakticky jenom pro něj. Byli pořád spolu. Jednoho dne však Brean zmizel. Nikdo o něm nic nevěděl, zmizel bez jediného slova. Dany se zhroutil. Půl roku nebyl schopný vůbec vyjít ven mezi lidi. Yuri ho chodil domů doučovat. Když se Dany konečně ukázal ve škole, byl jako vyměněný. S nikým se nebavil. Bál se někoho pustit si k tělu. Jediný, s kým tak nějak komunikoval, byl Yuri. Ten ho tahal všude možně a snažil se mu pomoct, ale podle něj jsem mu pomohla až já.

Jenže teď se zase začíná zavírat do sebe a toho se děsím. Musím pro něho něco udělat, ať už to bude cokoliv, už jenom kvůli své lásce k němu! Prostě musím!

Zbytek rána Dany prozvracel. Asi kolem desáté hodiny jsem ho našla sedět v kuchyni u kakaa. Nechápu, jak to může pořád pít. Využila jsem jeho ještě dosud při doznívajícím alkoholu otupělou mysl a zeptala se ho, co se s ním děje. Věděla jsem, že nejspíš bude další den naštvaný, že mi to řekl, ale měla jsem si nechat ujít tuhle příležitost?

„Dany,“ zkusila jsem opatrně, „co se s tebou děje?“

Zvedl ke mně své unavené oči. „Já... já ho pořád mám rád.“ Začaly mu z očí téct slzy a kutálet se po jeho tvářích na desku linky.