Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Brean:

Ten nucený proslov byl příšerný. Nesnáším tuhle stránku věci. Ano, je fajn, že vás zná celý svět a jste vůbec nejmladší takhle nadaný fyzik, ale ta přílišná pozornost je k zbláznění. Jak to asi zvládá takový Justin Bieber?

Z donucení jsem se ukázal ještě na nějakém večírku. Každý ke mně alespoň jednou přišel a vyptával se, někteří chodili dokonce víckrát. Bylo to ještě horší než v Evropě...

„ Pane Jarvisi? Mohu vám představit svou dceru, je to velmi okouzlující mladá dáma,“ přišel ke mně nějaký chlap a začal mi vnucovat nějakou holku.

Mile jsem se usmál a zdvořile pokývnul hlavou. Tak jsem to vlastně musel dělat vždycky, ať mě něco sebevíc štvalo. „Ale jistě, rád se s ní seznámím.“

Chlap se otočil a poklepal na rameno dívce, která stála za ním a vášnivě o něčem debatovala se starší ženou. Asi matka...

„Dobrý den, jmenuji se Nensi. Nensi Welly- oh, omlouvám se. Budu se co nevidět vdávat, a tak jsem si to příjmení cvičila, že ho už říkám automaticky,“ zasmála se. Welly!!!! Určitě náhoda... „Nensi Davies,“ napřáhla ke mně s úsměvem ruku.

Celkem sympatická holka. „ Brean Jarvis, velice mě těší,“ sehnul jsem se a políbil ji na zápěstí. Nečekala to, a tak se začala červenat jak o závod. Pousmál jsem se na vzpomínkou, jak se takhle nádherně červenal on, když jsem mu poprvé políbil ruku. Ne, ne. Musím na něho zahnat myšlenky, aspoň pro teď.

Nemohl jsem si však nevšimnout, jak sebou při vyslovení svého jména cukla.

„Vidíš, Nensi, to je pravý gentleman, ne jako ten tvůj budižkničemu-“

„Nech toho, tati, není to budižkničemu! Je to přece přírodovědec!“ začala se ta zelenovláska vztekat. „ Pane Jarvisi, také studuji fyziku,“ krásně svého otce hodila za hlavu, „byla bych moc ráda, kdybych si s vámi mohla někdy popovídat.“

„Možná je to bůhvíjaký vědec, ale není vůbec uznávaný,“ vedl si pořád svou ten šedovlasý nepříjemný muž, „navíc vypadá spíš jako ženská. Takový odstín hnědé jsem ještě nikdy na vlasech neviděl a k tomu zelené oči... prostě ženská, a navíc-“

„Tati, ztrapňuješ mne!“ utnula ho Nensi rázně. Bloudil jsem pohledem z jednoho na druhého, jak se měřili. „Přestaň jej pomlouvat, mám ho ráda. A je jedno, jestli je uznávaný, nebo ne. Navíc je mu teprve 20 a dělá svou práci dobře a to je hlavní. Mám pravdu, pane Jarvisi?“ Oba na mě obrátili tázavé pohledy.

„Ehm, můžete mi tykat,“ snažil jsem se nenápadně stočit rozhovor jinam. „A na jaký obor máte přesné zaměření?“

„Oh ano, biofyziku stejně jako vy – ehm, ty, nemýlím-li se?“ Skvěle na to skočila.

Začali jsme se bavit a celkem si i rozuměli. Přesně v ten moment, co se nám její otec pokoušel domluvit rande, jsme se vytratili s tím, že jsme si sice schůzku domluvili – to jsme ovšem tomu vydřiduchovi neřekli – ale spíše studijní, kde mi chtěla ukázat svou práci. Se všemi jsem se musel rozloučit, jako by nestačilo, že jsem už musel všechny přivítat. Loučení k mé smůle trvalo asi další hodinu a půl.

Když jsem konečně dorazil do svého hotelového pokoje, okamžitě jsem zamířil do sprchy a následně sebou švihl na postel. Po chvíli polohu na břichu vystřídalo ležení na zádech. Dal jsem si ruce za hlavu a začal přemýšlet nad dneškem. Honila se mi hlavou spousta věcí. Od patolízalů, kteří se mi snažili vetřít do přízně, až po arogantní idioty, co se na mě kvůli mému věku dívali ze shora. Sakra, je mi 24 let, to není zase tak málo! I když na moje postavení asi jo, ale kdo by se tak nezlepšil, kdyby měl takovou motivaci jako já?

Přehrával jsem si znova celou debatu s Nensi a jejím otcem. Přece není normální takhle rozebírat rodinné vztahy na veřejnosti. Přehrávalo se mi to rychle v hlavě, ale když se mi něco nezdálo, pustil jsem ten film ještě jednou a pomaleji. Začaly mi docházet podivné souvislosti. Ten její snoubenec...

Takže pan Welly je přírodovědec se zvláštním odstínem hnědé barvy vlasů a se zelenýma očima, je mu 20 a vypadá spíše jako žena... Ne, to je až moc náhod najednou! A bude se vdávat... Do hajzlu. Vystřelil jsem do sedu. Jestli mám pravdu, tak tomu musím zabránit, ale... vzal by si vůbec Dany holku? No jistě, než jsem ho poznal, tak byl na děvčata, ale přece! Jak ho jen najít? Ano, mám přece tu schůzku s Nensi. Musím z ní zkusit něco vytáhnout a přesvědčit se, že nemám pravdu a vážně se jedná jen o shodu náhod! Semkl jsem ruce a položil si na ně čelo. A jestli pravdu mám, tak to nesmím za žádnou cenu dopustit! Vždyť právě kvůli tomu jsem tady. Přece jenom... já byl vždycky sobec.

Dany(Minulost):

Ten den bylo krásné ráno. Jaro bylo vždycky moje nejoblíbenější roční období. V tu dobu zrovna odkvétaly třešně a jejich malé bílé okvětní lístky poletovaly všude kolem. Každý den přinášel spoustu nových radostí i alergií.

Bylo ještě poněkud chladněji. Když jsem utíkal rozkvetlým parkem, šála, kterou jsem měl ledabyle omotanou kolem krku, za mnou vlála a pohybovala se v podivném tanci. Ano, ač byl nádherný den, vstávat se mi nechtělo ani tak, a to zapříčinilo, že jsem šel pozdě do školy. Nepatřím zrovna mezi sportovce a díky běhu jsem sotva popadal dech.

Zastavil jsem se u jednoho stromu a ztěžka oddechoval. Musel jsem působit jako někdo s astmatickým záchvatem. Jednou rukou jsem se opíral o kolena a druhou měl přitisknutou na hrudi. Zaslechl jsem kroky a později zaregistroval boty – byl jsem pořád v předklonu.

„Jsi v přádku?“ Někdo na mě promluvil, zřejmě majitel oněch bot.

„J-jo... já jen... to...“ Ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem popadnout dech. Určitě jsem vypadal jako idiot.

Ozval se nádherný zvučný smích. Zvedl jsem hlavu a když jsem zahlédl onoho neznámého, zůstal jsem na něj zírat. Byl to vysoký – hodně vysoký – kluk. Měl perfektní postavu, což jsem poznal i přes školní uniformu, složenou z černých kalhot, košile bílé nebo černé barvy, on mě černou, a černého saka, které měl ovšem ten kluk přes rameno. Musel na sobě hodně makat...

Ale co mě nejvíc udivilo, byly jeho rovné fialové vlasy, střižené zhruba do půlky zad, a

 nádherné temně fialové oči. A když zafoukal vítr a začal si hrát s jeho vlasy, šel jsem málem do kolen. Tak krásného chlapa jsem ještě neviděl. Nechápejte mě špatně, mě se líbí holky, ale nad jeho krásou se snad musel pozastavit každý.

„Prošel sem??“ rozesmál se a napřáhl ke mně ruku, aby mi pomohl se pořádně postavit. Ano, muselo být zvláštní, jak sem na něho zíral.

„J-jo...teda ne...nebo asi...“ koktal jsem páté přes deváté.

„Taky se mi líbíš,“ zasmál se a vykročil pryč. Udělal sotva čtyři kroky a otočil se na mě. „Počítám, že jdeš jako já do školy.“

„Já víš, že chodím na stejnou školu jako ty?“ nedalo mi to. Řekl že se mu líbím... To je jedno!

„Už jsem tě tam viděl,“ mrkl, vrátil se zpátky ke mně a popadl mě za ruku. „Pojď, už tak jdeme pozdě.“ A vyběhl se mnou v závěsu směrem do školy.

 Jak je možné, že jsem si ho nikdy nevšiml?

Sotva jsem mu stačil. Když jsme doběhli na školní dvůr, nikdo už tam nebyl. Krátkým úsměvem a mávnutím se se mnou rozloučil a zmizel v budově pro starší ročníky. Takže je to buď třeťák, nebo čtvrťák.

Jako v mdlobách jsem se dobelhal do třídy a sesunul se do lavice, absolutně nevnímaje učitele, který na mě ječel, že jsem přišel pozdě. Od toho rána jsem měl v hlavě jenom jeho.