Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 K mému velkému překvapení jsem měl odemčený byt. Trochu váhavě jsem vešel dovnitř a čekal nejhorší. Třeba mě vykradli… nebo tam na mě čeká nějaký vrah. Třeba se mi bůh mstí za všechno zlé, co jsem udělal a že toho bylo, třeba zrovna včera!

Ale nikdo mě nevykradl. Hned, jakmile jsem vstoupil do kuchyně, naskytl se mi pohled na Nensi, která seděla u židle a vedle sebe měla velkou sportovní tašku, jak jsem předpokládal, plnou jejích věcí.

„Nensi?“ Vyřknul jsem vyjeveně její jméno.

„Dany, já myslím, že je čas to celé ukončit.“ Usmála se a stoupla si.

„Jak to myslíš?“ nechápal jsem nejprve, i když jsem měl představu, kam tím mířila.

„Vím, že sám bys mě nikdy neopustil, ale jenom z dobroty srdce a vděku. Nechci, abychom byli oba celý život nešťastní. Je mi naprosto jasné, že ty miluješ jeho a ne mě. Nepřerušuj mě, vím, že mě máš rád, ale to nestačí.“ Přišla až ke mně a políbila mě na tvář. „Doufám, že ti to vyjde. Miluju tě.“ Usmála se a vzala svoji tašku. Na stůl položila její klíč od mého bytu a zavřela za sebou dveře.

Svezl jsem se po zdi na zem a schoval obličej v dlaních. Několik hodin jsem tam jen tak seděl. Ani mi to nepřišlo, ale když se mi v kapse rozvibroval mobil, zjistil jsem že je něco po desáté. Na display svítilo neznámé číslo. S hlavou opřenou o kolena jsem hovor přijal.

„Dobrý den, mluvím s Danielem?“ ozval se dívčí hlas. Neidentifikovatelným zvukem jsem jí dal najevo, že opravdu mluvila, s kým chtěla. „Vy mě neznáte. Jmenuji se Aleta a jsem sestřenice Breana. Respektuji vaše rozhodnutí, ale chci, aby jste si vyslechl i mě. Všechno mi právě před chvílí řekl do telefonu. Víte, vím, že jste se musel hodně trápit a podle jeho slov, taky trápil, ale nevíte, jak na tom byl on. Hned, jakmile se přestěhoval do domu mých rodičů, jsem poznala, že s ním není něco v pořádku. Vlastně se pár měsíců na to zhroutil a ležel v nemocnici. Troufám si říct, že to měl ještě horší než vy, protože tady neměl nikoho. Asi po třech letech, co u nás bydlel, jsem ho donutila, pokusit se na vás zapomenout, ale nemohl. Pracoval celé ty roky tak usilovně. Vím, že mi do toho nic není, ale rozmyslete si prosím své rozhodnutí znova. Nechci ho vidět jako tenkrát a vím, že nenajdete člověka, který vás bude milovat víc než on.“ Celou dobu jsem ji bedlivě poslouchal. To mi neřekl, vlastně nic z toho. Takže on se zhroutil stejně jako já, ale musel se z toho dostat sám, nepomohl mu nejlepší kamarád. „Odlétá v jedenáct hodin, kdyby jste se přece jenom rozmyslel.“  Řekla nakonec a hovor položila. Měl jsem jasno. Kouknul jsem na hodiny a po zjištění, že mám zhruba tři čtvrtě hodiny, abych se dostal na letiště, jsem vyběhnul jako blesk do ložnice a po telefonu si objednal taxík. V rychlosti jsem se převlíknul a nasedl do žlutého vozidla. Musím ho stihnout, protože jestli ne…

Na letiště jsem doběhl za deset jedenáct. Zaplatil jsem mnohonásobně vyšší částku, než bylo potřeba a vyběhnul do letištní haly. Kolem mě procházelo strašně moc lidí. Díky malé výšce, jsem nic neviděl, jenom míhající se těla kolem. Vylezl jsem na lavičku a znovu se pořádně rozhlédl. Bylo možné, že už je dávno v letadle a přece jenom nejsem v romantické knížce, aby se Brean rozhodl nechat si uletět letadlo a čekat na mě. Když jsem ale u jedné z přepážek zahlédl fialové vlasy stažené do copu, srdce mi poskočilo radostí. Seskočil jsem z lavičky a snažil se co nejdřív dostat k té zpropadené přepážce, ale bohužel, než jsem tam doběhl, Brean byl pryč a jediný, kdo tam stál byl namakaný chlap, který si mě dost nevybíravě změřil a požadoval letenku.

„To mě tu zase necháš?!“ zakřičel jsem z plna hrdla do spojovacího tunelu, kde Brean s největší pravděpodobností zmizel. Po pár minutách, když se nic nedělo, jsem už chtěl odejít. Nejspíš mě přes letištní hluk neslyšel. Ale než jsem se stačil otočit a omluvit tomu gentlemanovi, co na mě koukal jako na blázna, vynořila se z tunelu vysoká postava s nevěřícným výrazem.

„Vždyť to ty jsi mě odmítl!“ zakřičel na zpět a nedbal na letuščino tahání za jeho rukáv. Nejspíš už měl odletět.

„A budu si to vyčítat celý život.“ Smutně jsem se usmál a přešlápnul z nohy na nohu. Brean dost nevybíravým způsobem ze sebe shodil letušku a vyběhnul ke mně. Dobře, možná jsem to s tím románem ještě přehodnotil. Ale jestli je to pravda, autorka musí mít slabost pro sladké konce s velkým gestem. Nechal jsem se sevřít v náručí a za hlasitého smíchu políbit. Teď už nikdy nechci zmizet z toho pevného stisku, ze kterého jsem cítil tolik lásky.

A jak můj osobní dramatický román dopadl? Přestěhoval jsem se do zahraničí za Breanem a spolu s ním zažívám každý den plný štěstí, hádek, nervů a hlavně lásky. Vozí si mě úplně všude sebou, nejspíš se bojí, abych mu zase nezmizel, jak sám jednou řekl a pořád, když to jen malinko jde, mě drží za ruku. Nevadí mi to, sám to vždycky uvítám. Taky jsem se seznámil s Aletou a několikrát za sebou jí děkoval. Je to fajn holka.

A Nensi? Tak ta podle mě skončila mnohem líp, než kdyby zůstala se mnou. Asi rok co jsem odjel, jí vyznal lásku vysoký, hnědovlasý Japonec, který se shodou okolností pořád chválí titulem mého nejlepšího přítele s menší averzí na mého milence a zrovna se jim narodila krásná holčička jménem Daniela. Neptejte se, snažil jsem se jim to vymluvit.

Všechno to byl asi osud

.