Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Nešel jsem to dospat. Udělal jsem si snídani a zasedl ke stolu. Ty sny mě opravdu trápily.

Asi dvě hodiny jsem tam jen tak seděl a uvažoval nad tím, jak se jich zbavit. Když mě zrovna napadla nějaká věštkyně, snářka nebo něco na ten způsob, zaklepal někdo na dveře. Jestli je to zase Yuri, tak ho zrovna vypakuju. Vždycky po jedné jeho návštěvě musím větrat jako debil, ten chlap kouří jak továrna. Klepání se ozvalo znovu. Aha, takže to není Yuri, ten už by ty dveře vyrazil. Líně jsem se zvedl a šel otevřít – tak mě napadlo, že bych si měl pořídit kukátko...

Otevřel jsem dveře a k mému překvapení tam stála Nensi.

„Nensi, co tady děláš?! Stalo se něco?“

„Co by se mělo stát? Nemůžu se přijít podívat za svým nastávajícím?“ usmála se v polibku, který mi věnovala, a vešla do bytu.

„No jo, ale...“  Šel jsem za ní.

 Seděla na gauči a koukala se na mě.  „Pojď  za mnou,“ usmála se sladce a poklepala na místo vedle sebe. Sotva jsem si k ní sedl, už sem ji měl na klíně. Obtočila mi ruce  kolem krku a začala šeptat do ucha: „Dany, miluju tě... víš?“

Zavřel jsem oči. „Já vím, Nensi, já vím.“ Pevně jsem ji objal. Slyšel jsem, jak začala tiše vzlykat.

„Dany, ty... ty mi to nikdy neřekneš, že?“ popotáhla, „totiž že mě miluješ.“

„Nensi, ne, neplač,“ políbil jsem ji do vlasů, „ty přece víš, že nemůžu, nedokážu to.  Časem se to naučím, slibuji!“

„Máme se brát,“  zelenovláska si  utřela slzy a podívala se mi do zelených očí, „co ke mně cítíš? Máš mě rád?“

„Samozřejmě,“ setřel jsem jí ukazováčkem slanou kapku z tváře, „mám tě strašně moc rád.“ Políbil jsem ji.

Usmála se a vyskočila na nohy. Zase to byla stará, energická Nensi.„Donutím tě to říct, za

 jakoukoli cenu!“ zaculila se a po pláči nezbyla ani stopa. „Ale teď ne... už týden jsem tě neviděla.“ Dala si ruce v bok a našpulila pusu.

„Ale to není moje vina, jsem to snad já, kdo shání svatební šaty... jakže? Domestos?“ Uvelebil jsem se na gauči.

„Ne a je to Demetrios,“ přiznala a nezapomněla mě opravit. „Tak pojď, vynahradíme si to.“  Popadla mě za ruku a začala tahat ke dveřím.

Přitáhl jsem si ji do náruče. „Víš, já bych byl raději doma,“ zavrněl jsem jí do ucha.

Chviličku nad tím uvažovala. Nakonec se zákeřně zazubila a odtáhla mě k jiným dveřím – do ložnice.

Přes zatažené závěsy nepronikalo do pokoje skoro žádné světlo. Podíval jsem se na spící Nensi – vždycky hned usne. Ukazováčkem jsem jí začal bloudit po zádech.  Je tak nádherná...

Brean byl hezčí – prolétlo mi hlavou. Stáhl jsem ruku a pevně zavřel oči. Debil jeden, tohle všechno je kvůli němu! Ležím v posteli s nádhernou dívkou a myslím na chlapa. Taky vedle tebe takhle ležel, hned po tom co... NE!! Protřel jsem si spánky. Ten parchant mě jenom využil pomocí lží... Velice příjemně, podotýkám.

Baka! Zvedl jsem se z postele a zamířil do kuchyně, že si udělám horké kakao. Já vím, já vím, ale nic jiného mi v takových stavech nepomáhá.

Když se tam tak seděl – nad třetím hrníčkem – a vedl sám se sebou hádku o Breanovi a svém dosavadním životě, objevila se ve dveřích Nensi zamotaná v dece a sedla si vedle mě na barovou stoličku. Rozpačitě pokukovala z barové desky na mě a zpátky. Něco měla na srdci, to jsem poznal. Přitáhl jsem si ji k sobě a povzbudivě se usmál.

„Víš, Dany, musím ti něco říct...“ ošila se.

„Co?“  Co hrozného to může být, že se jí do toho tak nechce?

„No, já... mluvila jsem s Yurim.“ Nelíbilo se mi, kam to směřuje. „Pověděl mi o... no... o Breanovi.“

„COŽE?!“  Strnul jsem a odtáhl se od ní.

„No, víš, já jsem za ním přišla s tím, že nevím, co se s tebou děje, a-a on mi to řekl. Prosím tě, Dany, nezlob se na mě, nevěděla jsem, co mám dělat, byl jsi strašně zamlklý a vůbec jsi se mnou nemluvil a-“ začala divoce gestikulovat rukama. Přerušil jsem ji přiložením prstu na ústa.

„Vadí ti to?“ zeptal jsem se vážně. Měl jsem opravdu strach, aby se třeba nenaštvala, přece jenom je Brean chlap a...

„Ne, vůbec. Byl si ještě dítě a Yuri mi vysvětlil, že tě jenom využil. Proto mi nechceš říct, že mě miluješ, že ano?“  Mluvila strašně rychle.

„Nensi, klid. Jsem moc rád, že ti to nevadí, nezlobím se na tebe.“ Pohladil jsem ji dlaní po vlasech a zvedl se k odchodu.

„Kam jdeš?“ otočila se na mě zmateně.

„Vyřídit si to s Yurim.“ Věnoval sem jí klidný úsměv. „Zůstaň, jak dlouho chceš.“

Na zádech jsem cítil její zmatený pohled.  Vyšel jsem z bytu a zamířil k domu svého přítele s jasnou myšlenkou – zabiju ho.

(Yuri)

Myslel jsem, že se ten den nedočkám odchodu z práce. Opravdu hrůza!

Doma jsem jako první skočil pod sprchu. Nemohl jsem vyhnat Danyho z hlavy. To, co říkal... sám sem měl poslední dobou špatný pocit.

Vzal jsem si nějaké papíry, co potřebuji na zítra dokončit do práce, a zasedl s nimi k televizi. Ani jsem nestihl dodělat první papír, když mě něco upoutalo v televizi. Zesílil sem zvuk. Nějaká autogramiáda nebo tak... A hele, je to u nás ve městě! Fyzik? Jaký fyzik! Jestli nevymyslel nesmrtelnost nebo něco podobného, tak mě to nezajímá.  Ale kdo to je, že se kolem něj tak nadělá? Pomyslel sem si

Konečně ho vyhlásili. Jarvis... Kde jsem to příjmení už slyšel? Asi už o něm mluvili nebo tak, ale...

 Dotyčný se zvedl ze židle a začal stoupat po schůdcích nahoru na pódium. Při pohledu na jeho fialovou kštici se mi zrychlil tep.  Své dlouhé, fialové, rovné vlasy těsně nad zadek měl elegantně sepnuté do copu. Přišel k pultu, převzal nějakou cenu a otočil se čelem k publiku, tudíž i ke kameře. Zacukalo mi v obočí, když jsem spatřil ten jeho arogantní, znuděný výraz a vynucený úsměv. Začal o něčem mluvit, ale to už, sem moc nevnímal. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo, že se to Dany nesmí dovědět.

Ostrý zvuk zvonku mě pěkně vylekal. Vypnul jsem televizi a šel otevřít tomu, kdo má tu nehoráznou drzost mě tak rušit. Sotva jsem otočil klíčem, rozletěly se dveře a já schytal pěstí. Zapotácel jsem se a spadl na zem. Kurva, ten má ale pravý hák! Promnul jsem si čelist.

„Parchante...“  Dany vypadal jako bůh pomsty a k mé smůle se ke mně začínal dost výhružně přibližovat. Čekal jsem, kdy mu to Nensi řekne...