Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Nevěděl jsem, komu se mám svěřit se svými problémy. Za Yurim jsem jít nemohl. Nejspíš by mě hodil pod první náklaďák a ještě mě potom na silnici rozdupal. A kromě Nensi jsem nikoho jiného neměl a za tou jsem, z jistých velmi snadno pochopitelných důvodů zajít taky nemohl, že? Za jeden den, se toho tolik stalo. Kdyby mě ten rádoby přítel nevytáhnul z postele na oběd, s Breanem bych se nepotkal. Teda, myslím nepotkal v uvozovkách, ono to totiž nebylo zas tak náhodné, ale dejme tomu.

K bytu jsem se ploužil jako šnek. Tušil jsem, že by tam Nensi mohla čekat a jak jsem později zjistil, nebylo to jenom tušení. Vyklepaná seděla na barové stoličce a srkala kafe. Když mě uviděla, ze samé radosti převrhla hrníček a skočila na mě. Nečekal jsem to a tak mě povalila na zem, ale jí to nejspíš nevadilo.

„Tak strašně jsem se bála, coby ti mohl udělat! Byl to on, že ano? Volala jsem policii, ale řekli mi, že mám počkat, jestli se nevrátíš do dvaceti čtyř hodin, no rozumíš tomu?“ Mluvila překotně a trochu se zamotávala.

 „To je dobře, jinak by jsme jim přidělávali zbytečně práci.“ Pokusil jsem se o úsměv a šetrně ze sebe zelenovlásku shodil. Její dotyk mi už nebyl tak příjemný, jako dřív. Cítil jsem na sobě Breanův a nenáviděl jsem se za to.

„Mluvil jsi s ním? Co chtěl?“ Pomohl jsem jí si stoupnout a přešel do kuchyně. Nevěděl jsem, co jí říct. Pomalu jsem otevíral jednu skříňku za druhou, i když jsem moc dobře věděl, kde moje granko sídlí. Celou dobu mě zvědavě pozorovala a vyčkávala.

„Mluvil, ale to ty taky, jak jsem se dozvěděl.“ Připomenu jí.

Zatváří se trošku provinile. Nelíbilo se mi, že věděla, co se stalo dřív než já, i když jen o chvíli. Neměl jí to říkat, měl to říct jen mě! Ale kdyby tam nebyla a nezavolala mě, do teď nevím, co se tehdy stalo. „Tak trochu jsem ho donutila, aby mi to řekl, promiň. Ty teď víš….“ Nedořekla, co chtěla říct. Ale mně to vlastně bylo jasné. Nasypal jsem si do hrnku granko a zalil ho mlékem. Nebyl čas ho ohřívat, prostě jsem se napil studeného.

„V pořádku. Ano, vím jak to bylo.“ Pozorně jsem čekal na její reakci. Cukla sebou a sklopila hlavu.

„Takže…“

„Myslíš, že bych se k němu měl vrátit? Chce to.“ Mluvil jsem pomalu a rozvážně, až jsem nechápal, kde se to ve mně bere. Neodpověděla. Položil jsem hrnek na linku a přešel k ní. „Copak myslíš, že bych to udělal?“ zašeptám a obejmu ji. „Jestli mě pořád chceš, neopustím tě, nezasloužíš si to.“

„Opravdu?“ Usměje se a ovine ruce kolem mého pasu. Tvář mi zaboří do ramene, díky skoro stejné výšce to není problém.

„Zajisté.“ Bolelo mě to. Strašně moc. Věděl jsem, že takhle to být nemá, že sem nepatřím, že patřím do Breanovy náruče. Věřil jsem mu, že mě má při nejmenším rád a tušil jsem, že bych nelitoval, kdybych mu dal druhou šanci, ale nemohl jsem. Nemohl jsem tady Nensi nechat a odejít s ním. To nešlo.

Ležela jsem na Danyho posteli a sledovala ho. Spal, ale určitě ne klidně. Na čele měl

 zase tu vrásku, jako vždycky. Něco ho trápilo a já konečně věděla co. Řekl, že se mnou zůstane, ale věděla jsem, že to nedělá z lásky. Měl mě rád, to určitě a moc, ale nemiloval. Miloval toho muže a s tím jsem nemohla nic udělat. Srdce mi říkalo, abych se ho držela a nepouštěla, ale hlava namítala, že spolu stejně nebudeme nikdy šťastní. Já, protože budu vědět, že je se mnou z čirého vděku a on, protože nebude s tím, koho miluje a nutno dodat, že mně tam dole něco chybí, aby byl šťastný. Ještě jednou jsem si ho pořádně prohlédla, a pak se zvedla. Na zemi leželo moje a jeho oblečení dohromady. Potichu jsem sesbírala jednotlivé kusy, patřící do mojí garderoby a postupně je na sebe naházela.

Potom jsem urychleně opustila jeho byt a nezapomněla si vzít svoje klíče, které ležely na botníku. Vyšla jsem do slunného dne a nadechla se. Co teď budu dělat? Měla jsem před sebou rozhodnutí a nevěděla, co s ním. Bylo mi jasné, že Daniel by mě nenechal sám od sebe. Na to byl až moc hodný, ale chtěla bych s ním zůstat?