Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Vystoupili jsme na dvanáctém poschodí. Jakmile se dveře výtahu otevřely, chtěl jsem mu ruku pustit, ale nedovolil mi to. Vedl mě chodbou až k jeho pokoji, který kartou otevřel a vešel se mnou v závěsu dovnitř. Teprve tam mou ruku, i když se zdálo že neochotně, pustil.

„Chceš něco k pití?“ nejspíše jen otázka ze slušnosti. Napětí by se dalo krájet. Zakroutil jsem hlavou a pořád postával uprostřed obrovského pokoje, nebo spíše části celé místnosti.

„Posaď se.“ Pokynul k sedacím soupravám. Sám si sednul na křeslo. Popošel jsem tedy

 s plánem být silný až ke gauči a všimnul si stolku s vysypanou výplní. „Nevšímej si toho, prosím.“  Pokusil se usmát. Byl to sice smutný úsměv, ale i tak krásný. Všechno co udělal, bylo dokonalé. Stůl se musel rozbít nedávno, když to ještě nikdo neuklidil. Že by, když tady byla Nensi?

Sednul jsem si na úplný kraj sedačky, co nejdál od Breana. Nechtěl jsem tam být, nechtěl jsem to poslouchat ani se na něj dívat. Proč mi chtěl otevírat staré rány a povídat o tom, jak odjel a neměl potřebu mi cokoliv říct?

„Chtěl bych ti všechno vysvětlit.“ Promluvil po dlouhých minutách ticha. Koukal jsem jinam, jen ne na něj. Byl až moc krásný. Vím, nesluší se to od někoho, koho venku hledá nejspíš naprosto vyděšená snoubenka.

„Nechci to slyšet. Nezajímají mě tvé myšlenkové pochody, proč jsi to udělal, proč jsi mě opustil. Je to už za mnou. Jak jsem řekl, nechci s tebou mít už nikdy nic společného.“ Mluvil jsem až příliš rychle, určitě si toho všimnul. Srdce mi divoce bušilo a chtělo se mi brečet, ale nesměl jsem. Byl jsem přece dospělý chlap a ten nebrečí kvůli dalšímu chlapovi.

„S tím jsem jistě počítal, jen mě to prosím nech vysvětlit. O nic jiného tě nežádám. Vím, že nemám právo, ale přesto tě žádám.“ Nevěděl jsem, jestli byl vždycky tak chladný, jako když tam seděl a mluvil na mě jako na cizího. Vlastně jsme cizí byli.

„Proč bych ti to měl dovolit? Už to znovu nechci, nechci na to vzpomínat.“

„Vím, co jsem ti udělal. Netušil bych, že by tě to mohlo až tak... nevím jak se ti omluvit, proto ti chci aspoň všechno říct.“ To bylo snad poprvé, co se zasekl a nevěděl dál.

„Takže víš, že jsem se zhroutil? Jen ať to vědí všichni, byl jsem mladý, zasněný a zamilovaný puberťák. Z ničeho tě neviním, takže nemusíš mít výčitky svědomí, nebo co tě to vlastně vede k tomu mi to objasnit.“ Vinil jsem ho. Opustil mě. Vyspal se se mnou a na druhý den zmizel, jak bych ho mohl nevinit?       

„Ne, je to všechno moje vina. Nechej mě to vysvětlit, prosím. Pak tě klidně nechám jít.“

„Proč jsi sem přijel?“ Postavil jsem se. Hodlal jsem odejít. Nechtěl jsem tam být a jestli to nechápe...

„Kvůli tobě. Abych ti to vysvětlil a prosil o odpuštění.“ Oznámil mi to jen tak, jako by nic. Nevěřícně jsem na něj pohlédl.

„Máš tu přece práci, nemohl jsi sem přijet jenom kvůli mně!“ zvýšil jsem hlas. On mi tu lže do očí.

„Ta se objevila, až jsem prohlásil, že mířím sem. Mám dovolenou.“

Pořád tam tak seděl na tom křesle a sledoval mě. Ale vím jistě, že kdybych se pokusil jakkoli utéct, ihned by reagoval.

„Mám už jen pár dní, co tu budu...“

Posadil jsem se. Možná mě obměkčila jeho slova, ale najednou jsem cítil, že v tom možná bylo něco víc. Že třeba měl důvod odjet, i když mi tak moc ublížil.

„Pamatuješ si, jak jsme se loučili před mým domem, než jsem odjel?“ Podložil si hlavu rukou.

„Samozřejmě.“ Přikývnul jsem a pohlédl na svoje kolena. Srdce mě bolelo a to sotva začal.

„Měl jsi pravdu. Vážně nás někdo viděl.“

„Ty nechceš, aby o mně někdo věděl?“ Ležel jsem na jeho posteli a nechal se jím objímat a sem tam políbit. Tohle dělal často, vždycky když jsme spolu někdy byli sami, přitáhl si mě k sobě. Nejspíš byl osamělý, i když to tak nevypadalo.

„Víš, moje matka... ona není moc tolerantní a nechci, aby se něco stalo, co by mi znemožnilo být s tebou, cokoliv.“ Usmál se a víc mě k sobě přitiskl.

„Bylo by ti po mně smutno?“Zasmál jsem se. Vlastně to měl být spíš vtip.

„Myslím, že bych musel zemřít.“ Zašeptal těsně u mého ucha. Chtěl jsem mu říct, aby nevykládal

 takové blbosti, ale nestihnul jsem to. Políbil mě. Miloval jsem ty polibky. Vypadalo to, že už si nechce dál povídat. Hravě mě zatahal zuby za spodní ret. Díky bohu, že jsme byli na posteli, jinak bych to neustál. Celý rudý jsem zavíral oči před polibky, které dopadaly na mou bradu a následně i na krk. Zatáhl za zip napůl rozepnuté mikiny a vysvlékl mi ji úplně. Ani nevím jak, měl jsem dole i tričko a byl jsem položen na postel. Brean mi motýlími polibky zasypal hruď i bříško. Z pusy se mi vydral okamžitě sten. Dlaní jsem si zakryl pusu a zrudl snad všude, kde to jen trošku šlo. Ale Brean se pousmál a ruku mi stáhl zase dolů. Rozkošnicky mě políbil.

„Chci tě slyšet.“ Zašeptal. Neviděl jsem nic, kromě jeho krásné tváře a dlouhých fialových vlasů, které byly všude kolem nás. Z otevřeného okna k nám doléhalo měsíční světlo a jediné na co jsem myslel bylo, že by si ty vlasy nikdy neměl ostříhat.

„Vždycky tě budu milovat. Od teď a napořád, chci být jenom s tebou.“

„Miluju tě Dany,“ sladce mě políbil „vždycky budu s tebou.“

„Někdo nás může vidět...“  zčervenám, tahle slova mě vždycky dostanou.

„Tak ať, nevzdám se tě!!“ prohlásil neoblomně.

„Tak teda zítra??“ usměji se do tváře, kterou tak nade všechno miluju.

Kývne „Zítra...“ Nechá větu vyznít do tiché noci a zmizí v obrovském domě.

„Zítra...“ Zopakuji si šeptem a vydám se domů, netrpělivě očekávat zítřek.