Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 „Přejete si, pane?“ Ozval se ze sluchátka bílého hotelového telefonu příjemný hlas.

„Vodku.“ Promluvil jsem krátce a přehodil si nohu přes nohu.

„Sklenku, dvě?“

„Flašku.“ Položil jsem až možná příliš klidně telefon a zavřel oči. Ta žena... je zvláštní. Dany, proč zrovna ona? Nemohl jsi si vybrat někoho, koho by bylo jednodušší se zbavit?

Přistoupil jsem k velkému oknu se záclonami až po zem a vyhlédl ven. K mému velkému překvapení tam stála. Vážně jsem nevěděl, co tam dělá. Postávala přímo před hlavním vchodem do hotelu a někoho vyhlížela, že by?

„Mohu vstoupit?“ Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Jistě.“ Odklonil jsem raději hlavu k pinglovi, co přinesl pití. Nemám rád cizí lidi, nikdy jsem neměl. Trochu zmateně pohlédl na vysypané sklo ve stole, ale nekomentoval ho. Jednoduše položil láhev na jiný, uklonil se a zase odešel. Všichni tady věděli, že dýška nedávám. Přešel jsem ke stolku a do skleničky si nalil trochu průzračné tekutiny. Neměl jsem vodku zrovna v lásce, ale jak se říká... šlape. A přesně to jsem potřeboval. Znovu jsem přistoupil k oknu a pohlédl z něj, jestli tam Nensi pořád stojí. Stála... nebo spíš se opírala. Byl tam. On tam jen tak stál a zíral na hotel před ním. Zelenovlasá fůrie se na něj pověsila a pořád dokola ho líbala. Věšela se na něj zrovna tak, jako záclona, za kterou sem stál a díky ní mě Daniel nemohl vidět. Levná, visací záclona! Hlavou my běželo, co bych měl dělat. Měl bych tam jít, nebo si tu příležitost nechat ujít? Zítra budu muset tak jako tak odjet. Musím tam jít. Udělala to schválně, věděl jsem to. Chtěla, abych jespou viděl a třeba se vzdal. V očích se mi nebezpečně zablýsklo. Kopnul jsem do sebe panáka vodky a skleničku opatrně položil na noční stolek, vedle telefonu. Ten jsem využil a vyťukal číslo hotelového řidiče. Za chvilku mě bude venku čekat můj milovaný rolls royce. Nejsou to krásná auta? Čekalo mě doma ještě jedno. Měls jsem tak akorát čas ještě zpozorovat, jakým směrem se ti dva vydali.

Vybodnul jsem se na výtah a seběhnul schody. Měl jsem tak trochu klaustrofobii. Prostě mi vadili malé prostory. Co na tom, že za chvíli mám schůzku. Nebýt Danyho, vůbec bych v tomhle městě nebyl.

„Jeďte rovně!“ Obeznámil jsem řidiče, hned, co jsem dosedl na černou sedačku. Vnitřek velkého auta jsem musel trochu pozměnit. Dvě sedačky byly proti sobě, abych se mohl případnému spolujezdci dívat do očí. Vlastně to působilo jako limuzína. Teď se mi to perfektně hodilo. Když jsem spatřil dvě známé postavy, po tváři se mi rozlil samovolně úsměv. Přesednul jsem si na sedadlo v protisměru a přes zrcátko pohlédl na řidiče. Objasnil jsem mu své záměry. Mladý zaměstnanec byl z potencionálního únosu tak nadšený, že okamžitě souhlasil. Zatáhl jsem mezi námi přepážku a odemknul dveře. Jestli tohle nevyjde, tak už nic.

„Děje se něco?“ Pohlédl jsem na svou snoubenku, když jsme konečně vyrazili od toho hotelu. Nevěděl jsem co tam dělala, ani proč mě tak dlouho objímala, než jsme se rozešli. Vlastně když jsem se nad tím zamyslel, poslední dobou jsme spolu netrávili zrovna moc času, na to, že e máme brzo brát.

„Chtěla jsem tě vidět a být s tebou.“ Usmála se a víc mi stiskla ruku. Ale nebylo v tom jenom tohle, ona něco tajila, viděl jsem to na ní.

„To ti nevěřím. Něco se děje...“ Ulicí se mimo jinými auty prohnal i velký černý rolls royce. Miloval jsem tyhle auta, už od malinka jsem vždycky básnil, jak bych jednou takové chtěl. Jaké bylo mé překvapení, když zastavilo těsně u nás. Chtěl jsem něco říct, ale otevřely se dveře a já bych následně vytrhnut z Nensiiny dlaně a vtáhnut do auta, které se okamžitě rozjelo pryč. V panice jsem pohlédl na šokovanou zelenovlásku na chodníku a pokusil se dveře zase otevřít. No byly zamknuty.

„Co to...?“ Chtěl jsem se rozkřičet, když jsem pohledem zavadil o muže sedícího na sedadle naproti mně. Přišel jsem o hlas a veškerá bojovnost se vytratila. Seděl tam jako nějaký bůh s nohou přes nohu a roztaženýma rukama na opěradlech sedačky. Temně fialovýma přivřenýma očima mě probodával a rty měl pootevřené, jakoby chtěl něco říct, ale raději mlčel.

„Zbláznil jste se? Nemůžete přece unášet lidi, jak se vám zachce!“ Zachraptěl jsem, ale mohl si gratulovat, že se mi nezlomil hlas, čím sem si nebyl zase tak jistý, než jsem promluvil. Jeho dokonalé rysy ve tváři ztvrdli a ústa se mu protáhla do mračení. Na moment, jen krátkou chvíli mě napadlo, jaký by to byl zločin, kdybych mu s takovým obličejem vážně něco provedl.

„Já přece neunáším lidi, to jen tebe.“ Promluvil. Jeho hlas... Skoro už jsem na něj zapomněl. Tak krásný a smyslný.

„Okamžitě zastavte a pusťte mě!“ Pohlédl jsem raději jinam. Nechtěl jsem se na něj dívat.

„Danieli-“ Pokusil se něco říct, ale nenechal jsem ho.

„Ne, ať jste se vrátil za jakýmkoli účelem, mě vynechejte, nechci s vámi mít nic společného.“ Proč se mi to musí dít?

„Já si chci přec jenom promluvit.“ Obeznámil mě se svými záměry. Byl chladný a odměřený.

„Ale já ne.“ Auto zastavilo. Brean otevřel dveře a vylezl. To byla moje šance. Chtěl jsem se třeba pokusit utéct, nebo něco podobného, ale Brean mě pevně, ne však surově, chytl za zápěstí.

„Nic ti neudělám. Chci si vážně jen promluvit.“ Stisk jeho ruky měl na mě příšerný dopad, stejně jako jeho uhrančivý pohled. Zase se ho dotýkám a můžu být v jeho přítomnosti. Moje srdce se tetelilo radostí, i když hlava na mě křičela, abych okamžitě vypadl.

„D-dobře, myslím...“ nemohl jsem uhnout očima. Jeho rty se zvlnili do drobného úlevného úsměvu.

„Děkuju.“ pronesl a moje srdce vynechalo několik úderů. Jak je možné, aby na mě někdo takhle působil? Vytáhnul mě z auta, ale ruku nepustil. Nejspíš s bál, abych mu znovu neutekl. Poznal jsem tu budovu, kam mě vedl.

„Nensi tady byla?“

„Ano, chtěla vědět, co se tehdy stalo a já to teď hodlám říct tobě.“ Prošli jsme vyzdobenou halou a neunikl mi pátravý pohled mladé recepční určený Breanovi. Byl to dobrý pocit, moci s ním jít. Měl sem chuť nafackovat si a takové myšlenky. Zamířil k výtahu. Nejspíš chtěl být už co nejdřív hotelovém pokoji.

„Myslel jsem, že stísněné prostory ti nedělají dobře.“ Prohodil jsem jen tak, ale Brean se zastavil a ohromeně na mě pohlédl. Uvědomil jsem si, že jsem přešel na tikání. Musím přiznat, trochu paniky se u mě objevilo. Dolehla na mě situace. Jak jsem se tam ocitnul? „Dobře, kašleme na to.“ Zakroutil jsem nervózně hlavou a sám vběhnul do výtahu. Čím dřív to budu mít za sebou, tím dřív od něj budu moct pryč. Třeba když mi řekne, jak to všechno bylo, začnu ho nenávidět ještě víc a zapomenu konečně.

„V jakém patře bydlíte?“ Jakmile se za námi zavřely dveře, opřel se můj doprovod o zeď a zavřel oči. Každopádně pořád svíral moje zápěstí, teď ještě pevněji.

„Prosím, přestaň mi vykat, Dany.“ Vydechl. „Já vím že mě nenávidíš, jen...“ Bylo mu špatně, poznal jsem to. Opravdu byl ten výtah špatný nápad. Nechtěl jsem ho tak vidět. Udělal bych cokoliv, aby mu bylo líp. Pomalu jsem se mu vykroutil, i když dost těžce a uchopil ho za dlaň. Sklopil jsem hlavu k zemi, ale stejně cítil, jak mě propaluje fialkovým pohledem.

„Tak kam?“

„Dvanáct.“