Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 „Víš, tohle... tohle je dobře! Myslím, že takhle je to správně.“ Vtáhl jsem čerství vzduch do plic a vydechnul. Cítil se báječně. Dlouho jsem nikde nebyl s Yurim sám a ten oběd mi udělal jen dobře.

„Co to kecáš za blbosti?“ Potáhl Yuri naposled z cigarety a típnul si ji o podrážku boty.

„Nech mě být, je mi fajn.“ Dlouho jsem se nesmál od srdce, až teď. Až mě to samo překvapilo. Co to způsobilo? Spíš bych čekal další emocionální zhroucení, ale jako by se mi spíš ta část mě, co se kdysi ztratila zase vrátila. Zvláštní, ale příjemné. Vlastně to bolelo a moc, ale byla to jiná trýzeň než když Brean zmizel, neumím to popsat. Spíš jakoby mi chybělo něco, co mám na dosah a stejně to nemůžu mít. Ale vztek tu byl pořád, to zase jo. Měl jsem chuť rozbít mu tu dokonalou držku a při nejmenším mu zlomit noc, nebo něco podobně devastujícího, co by se na jeho obličeji podepsalo napořád.

Každopádně jsem se zařekl, že se budu oddávat jen pozitivnímu myšlení a ničemu jinému!

„Chceš o tom mluvit?“ Prohodil po chvilce mlčení, jakoby snad mimochodem, Yuri. Oba jsme věděli o čem je řeč. Vlastně, ani nevím, jestli jsem o tom chtěl, nebo nechtěl mluvit. Z jedné strany jo, ale zase mi nepřipadal Yuri ten pravý.

„Myslím, že ne. Ale budeš první, koho budu informovat, kdyby se něco změnilo.“

„To je úděl nejlepšího přítele takového vola jako si ty.“

„To nebylo vůbec hezké. Si ten nejhorší nejlepší kamarád jaký může existovat, víš?“

„Díky, trochu jsem na tom zapracoval a myslím, že mi to de, ne?“

„Trénuješ si to před zrcadlem?“

„Jistě že, pořídil jsem si na chodbu přes celou zeď a každé ráno si opakuju jaký to sebestředný hajzl to já sem.“ Přiznal hrdě.

„Vlastně jsem si to myslel, vždycky...“ V kapse se mi rozvibroval telefon. „Vydrž. Slyším...“ Bez toho, abych se podíval na číslo volajícího, jsem hovor přijal. Kdo by mi tak asi mohl volat, že? „No, byl jsem s Yurim na obědě a-“ Vážně nesnáším, když mě někdo nedovolí domluvit a teď se mi to stalo dvakrát v jedné minutě! „Můžu. Kde si?“ Špatně jsem rozumněl slovům, které se na mě linuli z mobilu. Zvuk ulice a aut, to tam rušilo. „Přijdu tam, počkej, nejsem daleko.“ Položil jsem hovor. Jeden pohled na Yuriho mi stačil, abych věděl, co se mu honí v hlavě. Je slušnost se nevyptávat a ctít lidské soukromí, ale vážně chtěl vědět, s kým jsem to mluvil. Pravda, na takové věci jako je etiketa sme si s Yurim nikdy moc nehráli.

„To byla nensi, chce se se mnou sejít, znělo to naléhavě.“ Našpulil jsem rty. Co po mě může chtít? „Budu vás muset nyní opustit, můžete mi slíbit, že se dostanete v pořádku domů?“ Nasadil jsem na oko vážný a důležitý tón. Častokrát jsme spolu takhle blbli, až to ostatním připadalo trochu debilní.

„Jste velmi starostlivý mladý muž. Nebojte, jistě najdu někoho, kdo mě doprovodí a ponese mi knihy.“ Udělal Yuri pukrle. Díky jeho výšce to vyznělo ještě komičtěji, než u chlapa co šaškuje uprostřed ulice.  Otočil se a z kapsy vytáhnul další cigaretu. Měl jich plno a každou na jiném místě. Za uchem, v botě... Každopádně ji snad vždycky vytáhnul od jinud.

„Doufám, že z toho brzo zdechneš!“ Zakřičel jsem ještě na něj.

„Vy mladí a ta vaše hip hopová hatmatilka... tomu já nerozumím.“ Zakroutil hlavou a zvedl ruku do vzduchu na rozloučení. „Zatím se opatruj.“

„Vždyť mě znáš.“

„Právě.“ Prohodil a zmizel za rohem.

Otočil jsem se na patě a rozběhnul se k místu, kde by měla být Nensi. Hotel World. Věděl jsem kde to je, jen co tam dělala? Třeba mě podvádí...

„Breane, kam mě to vedeš?“ Usmál jsem se a zálibně si prohlížel naše spojené ruce. Někam mě táhnul a já se klidně nechal. Byli jsme spolu už několik měsíců, to bylo neuvěřitelné. Až po uši jsem se do něj zamiloval.

„Ke mně. Ještě si tam nebyl a to se mi vůbec nelíbí.“ Natočil hlavu a usmál se, nýbrž v chůzi pokračoval dál. Zastavil se až před obrovským sídlem, které jsem z venku už moc dobře znal. Brean patřil k velmi vlivné a bohaté rodině, takže jsem si ani neuměl představit, jaký bude dům uvnitř.

Můj přítel, jestli to tak můžu říct, prošel otevřenou bránou a zastavil se u velkých dveří. Nevytáhl klíče, ani nic podobného. Vztáhl ruku na zvonek a zazvonil. Chviličku, opravdu jen krátce jsem tam s ním v tichosti stál a čekal. Nevěděl jsem ani na co, když se dveře otevřely a v nich se objevila žena s krátkými vlasy a brýlemi na nose.

„Vítejte doma, pane Breane.“ Pronesla naučeně.

„Zdravím.“ Prošel Brean dveřmi a pustil mi ruku.

„Dobrý den.“ Snažil jsem se znít co možná nejslušněji.  Nic takového jsem ještě nezažil a první zkušenost byl vážně zarážející. Nečekaná, i když mě to mohlo napadnout.

Neobtěžovali jsme se s vyzouváním bot. Hned co jsme překročili práh, už jsem byl vyzván, abych ho následoval do schodů. Hala byla obrovská s mnoha drahými obrazy, které vysely i na chodbě, kterou jsme šli. Nechtěl jsem raději vědět, kolik všechno tohle stálo.

„Ty musíš být opravdu velmi bohatý.“ Vydechnul jsem, když se za námi zaklaply dveře od jeho pokoje. Co pokoje. Byl to spíš takový malý byt... byla tam i kuchyň s koupelnou! Já měl čtyři stěny, postel, skříň a stůl se židlí.

„Myslíš?“ Pustil mě a přešel k oknu, kde roztáhl závěsy, aby dovnitř proudilo víc světla. „To se mi na tobě taky líbilo, nevěděl jsi to a přesto si mě měl rád.“ Zvlnil ústa do svůdného úsměvu, do takového, jaký uměl jen on.

„Samozřejmě! Co si myslíš, že sem zač.“ Ohradil jsem se.

„Tak jsem to nemyslel. Akorát, že hodně lidí se mnou sou jen kvůli penězům mé rodiny.“ Přišel ke mně a sklonil se k mému obličeji, aby mi mohl darovat jeden z jeho sladkých polibků.

„V tom případě jsou to všichni idioti.“ Zhodnotil jsem situaci prostě. Za ten čas, už jsem si tak nějak zvykl na jeho doteky, ale pořád mi to dělalo menší problém. Třeba samovolné podlamování kolem, nebo něco podobného. Každopádně Breanovi to bylo k smíchu a někdy mi to prováděl schválně.