Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 „Ale okamžitě vypadni z tohohle bytu, nebo tě z něj vykopu!“ Zakřičí Yuri z plna hrdla u mé postele.

„Co je to za svět, že se tu člověk nemůže ani v klidu litovat?!“ Odfrknu si a přetáhnu přes sebe peřinu. „Věřil bys tomu? Za pět let jsem se vůbec nezměnil!“

„No samozřejmě že ne, neumíš nic jiného než fňukat!“ Zavrčí a sprostě mi sebere přikrývku. Ale no tak, schovávám se tu sotva čtrnáct dní, co mu vadí?

„Starej se o svoje.“ Chňapnu po něm, ale uhne.

„Nemůžu, protože to budu já, kdo se o tebe bude starat, až budeš zase v hajzlu.“ Zlověstně se zasměje a švihne peřinou do rohu. „Nensi o tebe má strach, víš? Copak ji musíš pořád trápit?“

„Ale no tak, jenom se mi nikam nechce, neboj se. Už na tom nebudu jako dřív, slibuju.“ Zaculil jsem se a pověsil se mu na krk, jak jsem to dělal dřív.

„Tak půjdeme na oběd, dobře?“

„Eh... fajn, nemám nic proti.“

„Haló, Breane?“ Ozval se mi v telefonu ženský hlas.

„Ah Nensi, zdravím.“ Zívnul jsem. Už několik nocí jsem nespal. Jediný spánek, který je mi dopřán jsou občasné odpolední šlofíky.

„Breane já... můžeme se sejít?“ Promluvila potichu, jakoby se nemohla rozhodnout, má-li se zeptat nebo ne.“

„Za jakým účelem, smím-li se zeptat?“

„No, chtěla bych se tě něco zeptat.“

„Nensi, nemyslím, že by to bylo vhodné. Přece jen, spal jsem s tvým budoucím mužem, tak...“ Možná jsem byl trochu hnusný, ale málo spánku a ještě všechna ta situace kolem se na mně podepsaly.

„Prosím, Breane, právě proto. Chci, abys mi o tom řekl, prosím.“

„Proč to chceš vědět? Jsi jeho přítelkyně, proč mi nenadáváš? Proč mě nenenávidíš? Proč nekřičíš?“ Posadil jsem se do pohodlného křesla a promnul si spánek. Vážně tu ženu nechápu, o co jí jde?

„Prosím, mám o Danyho strach.“

Strach, proč? Co se děje? „Dobře. Můžeš dnes přijít?“

„Ano, ve tři?“ Její hlas jakoby zveselil. Co je to proboha za ženskou?

„Budu tě čekat.“ Zavěsil jsem.

S Danym se asi něco děje. Jak já se nenávidím. S povzdechem jsem se zvedl a přešel do koupelny. Pohlédl jsem do zrcadla a protáhnul obličej. Jsou to dva týdny, co jsem ho viděl. Je tak krásný, ještě hezčí než před tím. Pořád ho miluji, věděl jsem to a naším setkáním se mi to jenom potvrdilo.

Rozepnul jsem si knoflíky u košile a sundal si kalhoty. Jedním pohybem jsem otevřel dveře od sprchy a vklouzl dovnitř. Tohle jsem poslední dobou dělal často, jako by snad teplá vody mohla smít všechny moje starosti. Ale nemohla. Ramenem jsem se opřel o studené kachličky a zavřel oči. Chci ho. Chci ho moc! Ale nemůžu ho mít. Je to snad můj trest?

Přesně ve tři se mi opravdu ozval telefon, že mám dole návštěvu. „Pošlete ji nahoru.“ Povzdechnul jsem si a přišel ke dveřím. Když jsem otevřel, už se ozval zvonek výtahu a z něj vystoupila mladá krásná žena se zelenými vlasy.

„Pojď dál.“ Pokynul jsem jí a sám vešel dovnitř a usadil se v křesle.

„Je to tu hezké.“ Připustila a sedla si naproti mně.

„Co chceš vědět? Opravdu nemám náladu, to jistě chápeš.“ Zavrčel jsem a podepřel si dlaní bradu.

„Co se tehdy stalo? Chci to vědět.“ Přikývla rázně a položila si kabelku na zem.

„Dobře, tak já ti to povím. Pod jednou podmínkou, Danielovi to chci říct sám, ať se ti to líbí, nebo ne.“

„To chápu.“ Zavřela oči a nadechla se, pak je znovu otevřela.

Mám jí to říct? Klidně, ale pořád jsem ji nechápal. Já být ní, za Danyho bych se pral a nikdy bych ho nikomu nedal. Vím, že mi ho nedává, ale připadá mi, že by jí nějak extra nevadilo, kdybych se s ním sešel a všechno mu vysvětlil, copak je tohle normální chování přítelkyně? To je až tak hodná?

„Bylo mi osmnáct. Chodil jsem na střední tady ve městě. Na stejnou, kam chodil Daniel. Častokrát jsem ho vídával, jak se baví s ostatními. Jednou, když jsem šel do školy později, potkal jsem ho v parku, jak nemohl popadnout dech, když utíkal, aby nepřišel pozdě. Mluvil jsem s ním a rozumněli jsme si. Tam to začalo...“ Poslouchala mě pozorně. Během mého vyprávění se jí oči pořád rozšiřovaly pochopením.

„Tak takhle to bylo.“ Promluvila nakonec. „Takže jsi ho opravdu miloval.“

„Miluji ho!“ Obeznámil jsem ji rázně. Bylo mi jedno, že je to jeho snoubenka.

„Ale ublížil jsi mu! Ty nevíš, co se dělo, když jsi odešel. To já jsem s ním byla, já a Yuri. Ty na něj nemáš právo!“ Postavila se a zvýšila hlas.

Tak se konečně chová jako normální člověk. Ušklíbnul jsem se. „Udělal jsem chybu, ale copak nemůžu dostat druhou šanci zachovat se správně!?“

„Ne nemáš! Nemůžeš se tu ukázat po pěti letech a jen tak nám ho vzít! Mně! Skoro jsi ho zničil a teď to děláš zase. Já ho taky miluji. Pomohla jsem mu, když se shroutil. Kolik let se na nikoho ani neusmál a nepustil nikoho k sobě a to kvůli tobě. Nedovolím, aby se to stalo znovu.“ Vykřikla.

Vážně jsem mu až takhle ublížil? „Já už znovu nezklamu, chci to napravit!“ Postavil jsem se a práskl pěstí do skleněné tabule stolu, kde se objevila pavučina prasklin. „Jenom kvůli tomu jsem se vrátil a nevrátím se bez toho, abych to zkusil.“

„Tak to nepočítej s tím, že ti ho jen tak dám.“ Sebrala kabelku ze země a vypochodovala z pokoje.

„Nepočítám.“ Promluvil jsem, ještě než se za ní dveře zabouchly a znovu si sednul.

Chvilku jsem se pokusil uklidnit, ale nešlo to.

„Kurva!“ Zaklel jsem a znovu praštil do stolu. Sklo tentokrát nevydrželo a vysypalo se.