Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Tu neděli jsem na nohou již brzy ráno. Ani to nijak neplánuji, prostě nemůžu dospat. Z nějakého nepochopitelného důvodu se na Naokiho telefonát nehorázně těším.

Počkat, co když nezavolá? Možná si ze mě jenom utahoval! Třeba se těším úplně zbytečně!

Z nervózního pochodování po pokoji mne vyruší telefon. Leknu se tak, že chvilku na to zvažuji hledat svoje srdce, které mi nejspíš vyskočilo z hrudi, někde pod gaučem. Pomaličku se připlížím k té hlučné věci a kouknu na monitor. Z něj se na mě kření vysmátý Naoki. Hned si vzpomenu, jak jsem si s ním včera vyměňovala číslo a on se aktivně vyfotil – prý abych nezapomněla, jak vypadá, a ještě k tomu si vyfotil mě do svého. Roztřesenými prsty zmáčknu zelené tlačítko a přiložím si mobil k uchu.

„Ano?“ zkusím potichu.

„Ahoj, to jsem já, Naoki,“ uslyším z druhého konce. „Ale to´s poznala podle mojí úchvatné fotky, že?“

„Jo, poznala. Byl skvělý nápad si tě vyfotit.“ Věřte mi, když s ním mluvíte, musíte se aspoň malinko usmát.

„Že jo? Já mám vždycky skvělé nápady!“ pochválí se. „Máš dneska čas?“

„Jo, mám!“ vyhrknu až příliš rychle. „Ehm, tedy, jo... dneska zrovna jo.“

„Vážně? To je super!“ zaraduje se. „Takže se můžeme dneska sejít? Po obědě?“

Páni, nedělal si srandu! „Určitě. Třeba ve dvě v parku?“ nervózně si skousnu ret.

„Ano, to je perfektní.“ Skoro uslyším, jak zatleská. „Takže ve dvě, už se moc těším,“ zdůrazní a rozloučí se.

Začnu šťastně tancovat po pokoji s mobilem na hrudi. Zvědavý Navio přijde blíž a pohlédne na mě, skoro jako by říkal „Co to ten magor zase dělá?“

„Navio, úžasná zpráva! Mám schůzku – teda MY máme schůzku s Naokim!“ nasadím důležitý výraz. „Těšíš se?“ Kočka se jenom divně zatváří a nezúčastněně si začne lízat packu. „Já hrozně!“ zase vyskočím a roztočím se dokola.

Celou dobu si hlasitě pobrukuji nějakou veselou písničku. Nepřestanu ani v obchodě, kde nakoupím něco na oběd a oranžovou sametovou mašli.

Udělám jídlo, kompletně se připravím, a to samozřejmě i s Naviem, kterého pořádně vydrbu ve vodě a vyfénuju mu kožíšek. Ještě mu kolem krku uvážu stužku a postavím ho před zrcadlo. Párkrát se projde a nakonec vystrčí hlavičku nahoru jako modelka. Vypadá spokojeně.

Přesně v půl druhé vyběhnu z domu. S přetrvávajícím úsměvem na tváři doběhnu do parku k lavičce, na které jsem seděla včera. Trošku nervózně se rozhlédnu, když Naokiho nikde nevidím.

Nakonec ho přeci jen zahlédnu. Sedí nedaleko pod stromem a ve tváři má zamyšlený výraz. Takový jsem u něj ještě neviděla. Přiběhnu k němu a usměju se. Jakmile si mě všimne, na tváři se mu vykouzlí ten příjemný úsměv.

„Ostříhal ses?“ poukážu na jeho zkrácené vlasy. Páni, sluší mu to snad ještě víc než předtím!

„No, jo...nelíbím se ti?“ našpulí rty.

„Ne, to ne! Moc ti to sluší,“ ujistím ho zbrkle.

Přivře oči. „Děkuju.“

Pak už to jde ráz na ráz. První se jen tak procházíme a povídáme si. V jeho přítomnosti nejsem nervózní... no možná jen trošku, ale tak nějak příjemně, rozumíte mi? Je neskutečně pozorný. Nechápu ty pocity, které mě přemáhají, když jsem s ním. Takové teplé a milé. Ani nevím, jak bych to všechno popsala. Třeba když mi na rtech zůstane šlehačka od horké čokolády a on mi ji s příjemným úsměvem slízne, mám pocit, jako bych měla vybouchnout.

ALE! Tohle slovo my vytane na mysl, kdykoliv se na něj podívám. Co bude s Akihikem? Připadám si hrozně, když jsem venku s jiným klukem a on to neví. Nebýt tohohle, byl by dnešek nádherný se vším všudy.

Nakonec si prostě sedneme na lavičku.

„Keiko... já vím, že tě sotva znám, ale připadá mi, jako bych tě znal už dlouho. Víš, jak to myslím?“ upře na mě svoje zářící oči.

Samozřejmě že vím, cítím to úplně stejně! „Naoki?“

„Za tu krátkou dobu jsem tě začal mít strašně rád,“ usměje se a proplete si se mnou prsty jedné ruky. „Můžu tě ještě někdy vidět?“

„Myslíš to vážně?“ Nemůžu tomu uvěřit.

Jeho pohled zněžní. Volnou rukou mě vezme za tvář a přitáhne si mě blíž k sobě. „Smrtelně!“ Jeden jeho polibek chutná milionkrát lépe než Akihikův. Jenom tak malinko zatahá za můj vrchní ret a pak se zase odtáhne.

„Ehm...“ odkašle si někdo za námi. Vylekaně se otočím tím směrem a uvidím vysokého chlapa v černých džínách a bílé košili, který si dlouhými prsty vjede do kratších hnědých vlasů. „Věřte mi, opravdu nerad vás ruším, ale máte moji kočku,“ stočí pohled na bílé klubíčko, které se hned, když muže uvidí, pokusí zdrhnout. Naoki hbitě zareaguje a kotě chytí.

„To je vaše kočka?“ podivím se, stále ještě trošičku vyvedená z míry. Kotě se blonďáčkovi vyškubne a zaleze mezi nás na lavičku.

„Ano,“ připustí. Vidím na něm, že je mu tahle situace stejně nepříjemná jako nám dvěma. „Reme, okamžitě vylez, nebo uvidíš ty facky,“ úplně změní tón hlasu z příjemného na výhružný a zabodne pohled do bílé hromádky.

Světe, div se, kočka vážně zareaguje, ale nějak jinak, než bych čekala. Najednou se ozve šustivý zvuk, jak se mu rozvázala mašle, a mezi námi se místo kotěte objeví drobný kluk. S hlasitým výkřikem vyskočím z lávky a padnu na zadek. Naoki hned vystřelí a přiskočí ke mně.

„Co to sakra je?“ vytřeští Naoki na kluka oči. Já, neschopna slov, jen střílím pohledem z kluka s kočičíma ušima na chlapa s vražedným výrazem v obličeji.

„Reme, chceš je zabít? Dívej, jak jsi tu chudinku vyděsil. Já tě vážně přetrhnu!“ zaběduje chlap a přejde ke klukovi, kterého následně popadne za paži.

„Moc se vám omlouvám. Děkuji, že jste se o mě tak krásně starali, jsme vám nesmírně vděční,“ uculí se kluk.

„Strašně nás to mrzí, už několikrát jsem mu vtloukal do hlavy, že nemá utíkat. Neradi jsme vám způsobili tyhle potíže. Jmenuji se Mark a tohle je Rem,“ ukáže na kočičího kluka. „Samozřejmě vám vrátíme všechny finance, které jste do toho idiota investovali,“ pokloní se. kajícně

„Héj, náhodou jsem jim oběma pomohl. Vidíš, beze mě by se nepotkali!“ pochlubí se.

„Nebuď drzý, Reme!“ dá mu Mark pohlavek.

„Ne, vlastně má pravdu,“ připustím a pokukuji po podezřele vrtící se věci za Removými zády.

„Ano, já jsem to říkal!“ zaraduje se Rem a přiběhne k nám. „Právě proto jsem si tě vybral, jsi tak roztomilá. Navíc jsi vypadala tak sklesle, chtěl jsem ti pomoct,“ uculí se znovu. Tentokrát mu úsměv opětuji. Ocas! Je to ocas, teď jsem to poznala. Ježíši, ať se mi to sebevíc nelíbí, je tak rozkošný, až to není hezké.

„Fajn, ale proč jsi byl první u mě?“ podiví se Naoki a ukáže palcem na sebe.

Rem nasadí svůdný výraz a přitiskne se na něj. Naokimu jenom vyletí oči. „No, protože se mi moc líbíš.  Jsi tak krásný,“ odtuší a začne příst.

„Reme!“ zavrčí Mark a za ucho vytáhne Rema na nohy.

Něco si uvědomím. „Ty,ty... tys mě viděl, když jsem... já byla...!“ vzpomněla jsem si, jak jsem se koupala, když byl se mnou v koupelně.

„Ách, neboj, mě se líbí kluci, víš. To Naoki mě do koupelny nikdy nepustil,“ postěžuje si.

„Reme, nech toho! Je to neslušné!“ drcne do něj Mark. Ještě několikrát se nám oba omluví, než odejdou. Vyměníme si taky adresy, abychom se mohli ještě někdy vidět. Oba dva byli opravdu zajímavá dvojka. Když od nás byli trošku dál, Mark začal Rema pohlavkovat a ten mu plačtivým hlasem přísahal, že už neuteče.

„To bylo divný,“ připustí Naoki. Jen se na sebe podíváme a hlasitě se rozesmějeme. No co jsme měli udělat?

Naoki mě doprovodí domů. Když se s ním chci rozloučit, zastaví mně. „Doufám, že se budeme vídat i bez Navia/Rema,“ podívá se mi do očí.

„No to doufám. Víš, taky tě mám moc ráda, jen musím něco vyřešit a pak se můžeme zase sejít. Souhlasíš?“ kouknu na něj zpod řas.

„Samozřejmě, to je úžasné!“ zvedne mě do náruče a zatočí se.

Tak a teď ještě musíme dořešit Akihika a všechno bude v pořádku!