3.Část
Byl to sice hezký plán, ale sotva co vejdeme do dveří, obtočí se mi kolem nohy to chlupaté zvířátko a začne se dožadovat pozornosti. Při pohledu na něj se nedá neusmát. Hned položím tašku ke dveřím a vezmu svého nového spolubydlícího do náruče. Úplně bych na největšího idola školy, který zrovna stál u MÝCH vchodových dveřích jako kůl v plotě, zapomněla. Začnu se nervózně smát a škrábat se na hlavě. To byl zase trapas, no nevadí... Přeneseme se přes to a prostě budu dělat jakoby nic.
„Jej, úplně jsem na tebe zapomněla, jsi takový nevýrazný a-“ Jeho nadzvednuté obočí mě ujistí, že bych se měla dát na kariéru profesionální hubičky divé zvěře. Třeba by mě něco sežralo... „Tak jsem to nemyslela, já... zapomeň na to,“ raději jen zvednu ruku a odplahočím se do kuchyně.
„Ty máš kočku?“ přijde zvědavě za mnou a s podezřívavým výrazem ve tváři si začne moji chlupatou kuličku prohlížet.
„No, vlastně jsem ji našla. Není rozkošná?“ natáhnu ruce s koťátkem blíž k němu, aby si ji mohl pohladit.
„Co na té opelichané kouli vidíš?“ vylekaně od kocourka odskočí a nezapomene si odfrknout.
Koukám na něj jako zjara. To myslí vážně? „Sám jsi-“
,opelichaný!´
„Heh?“ začnu se vynervovaně chechtat nejspíš jako kobyla a raději se zase zdekuju do jiného pokoje. „Zase melu kraviny, já prostě když jsem nervózní, tak... áhahaha!“ Přestaň se smát ty trubko!
Přejde ke mně a pohladí mě po tváři „Nemusíš být nervózní, je to v pořádku.“ Začne se nebezpečně přibližovat. K mému údivu mi ani nezačne tlouct srdce, a to jsem si vždycky představovala, že až potkám lásku, bude šílet. Ale tady se jaksi nic moc asi dít nehodlá, jen jsem nervózní. Zavřu oči. Možná... možná až se mě dotkne, tak se něco stane.
Ale! Tohle slovíčko mě v mém životě provází už dlouho a ani teď na sebe nenechá čekat. Akihiko sykne a odskočí jako spálený. Nechápavě otevřu oči a vůbec mi nedochází, proč se ten kluk drží za ruku a nadává, jak zákon káže. Za pár minut mi dojde, že za to nejspíše může ta věc, co se hrdě nazývá kočka.
„Ta potvora mě kousla!“ strčí postiženou ruku do mého zorného pole a tváří se jako účastník výbuchu atomové elektrárny.
„Eh, jo, promiň.“ Není to žádná potvora! Sehnu se, abych položila zvířátko na zem, ale to se brání zuby nehty, jak mě nechce pustit. Nakonec ho setřesu a vrátím se k návštěvě. „To nechápu, je velice hodný. Vůbec to k němu nesedí...“ snažím se svůj malý poklad ospravedlnit, ale Akihiko se pořád mračí a dělají se mu na čele škaredé vrásky. Už nic neříkám a raději mu malou ranku vydezinfikuji a zalepím náplastí. V momentě, kdy mi poděkuje a snaží se zase o polibek, objeví se ten ďáblík jako blesk z čistého nebe a skočí mi na klín. Přijde mi to hrozně směšné, ale jakmile uvidím černovláskův naštvaný výraz, raději dělám, bůh ví jak mě to nepohoršilo a kočičce naoko vynadám.
Ještě chvilku mám snahu se s ním bavit, ale Akihiko stejně celou dobu mluví o penězích a o tom, jak hrozně malý mám byt. Přestanu se namáhat a raději se zvednu, že vrazíme teda ven. Když už jsme u dveří, přiřítí se ke mně kocourek a začne se mi sápat po nadkolenkách. I přes Akihikovu nelibost vezmu toho drobka do náruče a vyjdu i s ním z bytu. Neuškodí mu, když se provětrá.
Akihiko si chce jít sednou do baru, ale to není nic pro mě, navíc s-
Sakra! Vždyť já sem té kuličce ještě nevymyslela jméno!
Nakonec se jdeme prostě projít po parku. To se samozřejmě černovláskovi opět nelíbí, ale nakonec mám taky vlastní vůli a jestli doteď každá holka skákala, jak on píská, tak to já teda dělat nebudu, ať už jsem do něho zabouchnutá sebevíc!
„Akihiko? Co myslíš? Jak by se mohla jmenovat?“ Tím myslím samozřejmě kočku. „Co třeba Aki?“
„Děláš si srandu? Ta obluda nebude nosit zdrobnělinu mého jména!“ postaví se do nadřazeného postoje.
„Myslela jsem, že je to hezké jméno.“ Ty blbe! Co si o sobě myslíš?
Podívá se na mě pohledem, který jsem už schopna za tu dobu strávenou s ním rozeznat. „Ty si hezká!“ vezme mě za ruku a prstem druhé mě pohladí po líčku. Vlastně si uvědomím, že tohle dělá celkem často. Protentokrát raději už teď naštvaného kocourka stáhnu z dosahu a nechám se jím políbit. Ten očekávaný pocit, rozbušené srdce a prostě cokoliv, se ale nějak nedostavuje. Ano, je to hezký pocit, ale...v momentě, kdy se pokusí mi nacpat jazyk do krku, uhnu. To už ani není hezké!
Zamračí se na mě.
„Zlobíš se?“ zkusím opatrně.
„Ne,“ odsekne a posadí se na lavičku.
No jasně, vůbec se nezlobí! Posadím se vedle něj, sice na druhý konec, ale hned mám jeho ruku kolem pasu a sedím na něj namáčklá. V hlavě se mi ozve tichounký hlásek. Takhle sis to rande nepředstavovala, co? Pochodovat po krásném, romantickém parku a celou dobu poslouchat jeho nářky, jak ho to nebaví, nebo ještě líp, jak mluví o penězích... Jó, prachy udělají s člověkem svoje. Copak tohle chceš? Jenže když já jsem o tomhle klukovi snila už tak dlouho a teď ho mám na dosah ruky! Vždyť se můžu trošku přemoct, ne? Jasně že můžu. Ale ne dneska, ještě chviličku to snad počká. Vzala jsem Akihika za ruku a usmála se. „Doprovodíš mě domů?“
„Eh, jasně, mám tam tašku,“ pokrčí rameny a vytáhne mě z lavičky.
„To bys mě jinak nedoprovodil?“ Já ho praštím! Vážně ho praštím!
Koukne na mě a tak nějak pokřiví rty. Nucený úsměv? „To víš, že jo, nenechal bych tě jít samotnou!“
Zrovna společně procházíme kolem jednoho křoví, když z něj vykoukne blonďatá hlava. „Navio? Navio!“ křičí na všechny strany a je nejspíš zaneprázdněný tak, že si nás ani nevšimne.
Navio? To je hezké jméno. Usměju se sama pro sebe a pohlédnu na ospalé klubko v mé náruči. Budeš Navio, myslím, že se to k tobě hodí. Podrbu koťátko za ouškem.
Když později ležím v posteli, přehrávám si celý den znova. Prostě chtě nechtě musím uznat, že to „rande“ byla katastrofa. Ale navíc se mi v hlavě zrodí ještě další věc. Navia musí někdo hledat, určitě se ztratil. Je dobře živený a určitě hodně opečovávaný, nezdá se mi, že by to bylo kotě z nechtěného vrhu. Ach bože, ta moje dobrosrdečná povaha. Povzdechnu si a víc se přitulím ke koťátku, které se mi zase nacpalo do postele. To tě opravdu musím vrátit...?
Parada
Karin, 11. 7. 2012 22:24