Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

Moc dobře si pamatuji, že jsem té kočce dala pelíšek vedle své postele, a ještě jasněji si pamatuji, že jsem toho proradného kocoura do pelechu pokládala a prosila ho, aby tam laskavě zůstal.

Tak proč mě sakra probudilo kýchnutí, způsobené šimráním bílých fousků na nose? Namáhavě otevřu oči. U obličeje mi spokojeně oddechuje již zmíněný tvoreček a svoji hlavičku má natlačenou na mé tváři. Plánovala jsem výbuch následovaný celodenní ignorací, aby se ta chlupatá koule poučila, když se mi do zorného pole dostane budík, položený na nočním stolku. Nejprve jen tak nezúčastněně koukám na čtyři blikající číslice na oválném displayi a rovnám si myšlenky. Budík ukazuje osm hodin a třicet tři minut.

„Sakra, jdu hrozně pozdě!“ zavýsknu a při pokusu se vymotat z přikrývky sletím na zem. Začnu se kroutit jako žížala a tím docílím pouze toho, že se zamotám ještě víc. Když už se mi podaří aspoň dostat ven hlavu, všimnu si té potvory, jak na mě kouká se smíchem v očích z postele. Ale bylo na ní i něco jiného. Dostanu se z přikrývkové pasti a po čtyřech se k ní doplazím a prohlédnu si ji pozorněji.

„Ty máš zrzavé ouška a ocásek, miláčku!“ smála jsem se a vzala ji do náruče. Spokojeně se tam uvelebila a začala potichoučku příst. Vykašlu se se na školu, je jedno, jestli přijdu pozdě o hodinu, nebo o dvě.

Stejně by mě zajímalo, jak se s tou špatnou nohou vydrápala na postel...

Prohledám celou ledničku, ale žádné ryby nenajdu. S myšlenkou, že ještě dnes hned po škole musím koupit nějaké pravé žrádlo pro kočky, mu natrhám rohlík do mléka a sama si dám kakao.

Ještě si rychle skočím ke svému doktorovi pro omluvenku. Jenom on ví, jak to se mnou a s rodiči je, a tak je k mému občasnému zaspání tolerantní a kryje mě.

Do školy dorazím v půlce třetí hodiny – to není tak strašné, zmeškala jsem jenom matiku a angličtinu, ani jedno z toho mi nejde.

I když jsem přišla pozdě, mám pocit, že se tenhle den neuvěřitelně vleče. Je teprve po páté hodině a mě připadá, jako bych tu už byla věčnost. Někdo se opře o mou lavici. Vzhlédnu a koukám do Akihikova úžasně dokonalého obličeje. Je to můj spolužák z vedlejší třídy, do kterého jsem se zabouchla už v prváku. Uvědomím si, že na mě Akihiko s největší pravděpodobností mluví, protože by asi jenom tak neotevíral a zavíral pusu.

„Ehm, cože?“ Debile, debile, debile! Zanadávám si a kdyby tam nebyl, mlátila bych se u toho do hlavy.

„Ptal jsem se, co děláš po škole,“ usměje se.

Chvilku jen tak sedím s pokleslou bradou a přemýšlím o případném přeslechu. Tak si vezměme, že Akihiko – kluk, po kterém blázní i třeťačky, sem tam i nějaký třeťák – zve zrovna MĚ na rande.

Znovu nahodí ten svůj úsměv a jedním prstem mi zavře pusu. Počkat! Možná nechce jít na rande. Třeba chce něco doučit... Ano, to bude ono. Francouzština mi celkem jde, ale naopak on v ní plave(vůbec ho nesleduji!). Jo, bude chtít určitě poradit.

„Ehm, ne, nic.“ Žrádlo se koupí potom.

„Fajn, co si někam zajít sednout?“ nakloní se a opře lokty o moji lavici, takže má obličej kousek od toho mého. Zrychlí se mi dech.

„Do-dobře,“ nejistě pokývnu hlavou. Jde o fráninu, jde o fráninu, opakovala jsem si pořád dokola, abych se aspoň trošku uklidnila. Nepomohlo to.

„Super, tak máme rande,“ nakloní hlavu, přičemž mu spadnou jeho černé vlasy na stranu.

COŽE?!

„Počkám na tebe po škole, jo?“ dá mi pusu na tvář a odejde. Hned se ke mně přiřítí Hotaru a začne vyzvídat, co chtěl. Po pravdě jí to vylíčím a s mrazíkem na zádech sleduji Aneko, jak mě zabíjí pohledem z druhé strany třídy. O co jí zase sakra jde?

Po škole na mě opravdu čeká Akihiko u školní brány. Sotva mě zahlédne, hned mě políbí na tvář a suverénně vyrazí pryč. Déme si tašky k nám- mám to blíž- s úmyslem si vyrazit někam sednout.