Tak, jak to mělo být-Bonus
22. 2. 2012
Na ostrově Lendor bylo lépe než dřív. Slunce svítilo a nebe bylo bez mraků, když ho najednou protrhl, jako blesk, černý drak, který mířil střemhlav k zemi. Když přistál na nádvoří, seskočil z něj drobný muž se stříbrnými vlasy a začal se vztekat.
„Cedriku, sakra... musíš to pořád dělat?“ Zakřičel rozezleně.
Drak popošel za jednu zeď. Neměl rád, když ho někdo pozoroval. Za nějakou chvíli vyšel vysoký muž, oblečený v černém obleku. Dlouhé havraní vlasy mu vlály ve větru. Ústa měl roztažená do úsměvu a ukazoval tak velké, bělostně bílé zuby.
„Ale Arvel, když ty si tak krásný, když se vztekáš.“ Objal ho konejšivě. Arvel se prvně nechtěl dát, ale nakonec se usmál a bouchl Cedrika do hrudi.
„Už to nedělej!“ Nechal se políbit.
Najednou vedle nich přistál trochu o něco menší drak se zlatými šupinami. Zopakoval to samé co Cedrik a zpoza zdi vyšel stejně tak krásný a vysoký muž, tentokrát s vlasy, staženými do vysokého ohonu. Na sobě měl podobnou kombinézu jako Cedrik, akorát méně honosnější.
„Přestaňte s tím.“ Zavrčel a začal si rozepínat knoflíčky u vrchní části obleku. Neměl rád, když musel mít na sobě úplé oblečení. Rozepnul si knoflíky až k pasu a odhalil tak perfektně svalnatou hruď a břicho.
„Ale no tak, Francisko. Měl by sis konečně taky najít jezdce.“ Poukázal Arvel na přihlížející mladé chlapce, kteří zrovna trénovali na jezdce. Když se dva národy spojily, drakobijci už nebyli potřeba, tak se místo nich začali vyučovat takzvaní jezdci, kteří budou létat na dracích. „Každý z nich by dal nevím co, kdyby mohl létat na tobě.“
„Nechci.“ Zakroutil hlavou Francisko, poslední dobou byl podrážděný.
Osoba, která to celé sledovala z balkonu, se zamračila a pohodila vlasy barvy platiny. Na to se dívat nehodlal. To on měl Arvela rád. A ten drak... Rozkopl dveře od velkého sálu, kde dřív trénoval. Pořád tam byly všemožné zbraně. Od štítů až po meče. Ze stolu sebral několik dýk a postavil se proti terči. Zhluboka se nadechl a hodil dýkou, která minula střed, jako by už tak nebyl Alen dost vytočený. Sebral další nůž a znovu s ním hodil. Jenže tentokrát se noži nechtělo trefit ani samotný terč a zabodl se do zdi, na které byl vyobrazený drak.
„Au.“ Ozvalo se za ním. S trhnutím se otočil a zůstal zírat na Franciska, který si pohazoval s jednou Alenovou dýkou.
„Vrať mi ji.“ Nařídil Alen, ale než stačil natáhnout ruku, dýka proletěla kolem jeho hlavy. Pohlédl na terč. Ten drak trefil přesný střed. „Jak jsi to udělal?“ Nechápal. Dřív by ho taky trefil, ale poslední dobou jako by nebyl ve své kůži.
„Myslíš, že jsem se v naší zemi učil jenom létat a chrlit oheň?“ Usmál se Francisko a přistoupil k Alenovi blíž, ale ten od něj ustoupil. Vyšší z mužů si povzdechl. Bylo to jako obvykle.
„Tak nějak.“ Pokýval Alen hlavou a odešel vytáhnout dýky z terče a ze zdi.
„Alene... vím, že si myslíš, že jsem krvelačná zrůda, co se tě při první příležitosti pokusí zabít, ale není to tak.“ Opřel se Francisko o dřevěná futra dveří. Měl Alena už tak dlouho rád, ale nevěděl, jak se k němu dostat. Pozoroval ho, ještě když spolu bojovali. A teď, když má šanci tak ho k sobě ten nádherný velitel stejně nepustí.
„To si přece vůbec nemyslím!“ Obhájil se Alen, možná až trochu zhurta.
„Tak co si myslíš?“ Pousmál se trochu Francisko.
„Já- nech mě být.“ Položil Alen dýky zpátky na stůl a chtěl odejít, když ho Francisko zastavil.
„Vím, že jsi byl zamilovaný do tvého bratrance. Krále Arvela.“ Využil Francisko Alenovy ztuhlosti a víc se k němu přiblížil. „Ale jeho také miluje můj král. A radím ti, abys Cedrika nedráždil, nebyl by to dobrý nápad.“ Položil mu ruku na rameno. „Copak, já bych ti nestačil?“ Odhrnul mu krátké vlasy a šeptal mu do ucha.
Alen cítil, jak pod dotyky Franciska taje. Ale to nemůže, nesmí. „Pusť mě!“ Zakřičel a odskočil od něj. „Jak jen bys mě mohl mít rád?“
„Proč bych nemohl?“ Oponoval mu Francisko. „Copak nevidíš, jak se o tebe snažím? Pozoroval jsem tě už dřív.“
„Já vím, poznal jsem tě. Ty si ten drak, který si ze mě dělal pořád legraci.“ Odtušil naštvaně Alen.
„Jak to myslíš?“ Zeptal se naprosto nevině Francisko, i když moc dobře věděl, o čem Alen mluví.
„Nedělej, že nevíš. Vždycky sis se mnou jen hrál. Nikdy jsi na mě doopravdy neútočil!“ Založil si ruce na prsa Alen.
„Nevím, o čem to mluvíš.“ Pousmál se Francisko a nejdůležitější, co měl na práci, bylo prohlížení svých ostrých nehtů.
„Nech toho!“ Zasmál se Alen uvolněně. Po pravdě? Všiml si Franciskova nadbíhání. Ale vždyť, on s ním přece nemůže být, nebylo by to správné.
Černovlásek se opět chytil příležitosti a za ruku stáhl Alena k sobě. Jednou rukou mu vjel do vlasů a druhou si ho přidržel u sebe.
„Nechtěl jsem, aby tě někdo zabil. Proto jsem si tě dřív nebo později vždycky našel.“ Připustil Francisko.
„Ale proč jsi to dělal? Já... já tě chtěl zabít. Zabil jsem spousty draků.“ Pohlédl bokem. Nemohl říct, že by mu s Franciskem nebylo dobře, ale jak by s ním mohl být? Byl to drak.
„To bylo před tím. Nesmíš na to myslet takhle.“ Pohladil ho Francisko po tváři.
„Jak bych na to mohl nemyslet? Každou noc mě budí hrozné noční můry, co jsem se to o vás dozvěděl.“ Zachmuřil se Alen a zavřel oči. Franciskova blízkost se mu líbila.
„Tady je ten problém?“ Usmál se Francisko. To je poprvé, co ho nechá Alen, aby se tak přiblížil.
„Proč nám nechceš dát šanci?“
„Tak to není. Ne!“ Kroutil hlavou Alen.
„Tak co se děje? Proč nechceš být jezdec?“
„A proč ty nechceš, aby na tobě někdo létal?“ Oplatil mu.
„Protože bych to nedovolil nikomu jinému než tobě.“ Odpověděl po pravdě Francisko. Alen se na něj nevěřícně podíval, když ho od sebe odstrčil a odešel. Nemohl si nechat poplést hlavu.
Vyběhl po schodech a zavřel se u sebe v komnatě. Musel být sám. Jinak to nešlo. Věci, které spáchal, se nedají jen tak odpustit. Věděl to.
Najednou se ozvalo klepání na dveře. Když Alen nereagoval, pootevřely se a v nich se objevila stříbrovlasá hlava. „Alene?“
„Arvele, jdi pryč, nemám náladu.“ Zavrčel Alen a zabořil hlavu do polštáře.
„Co se to s tebou poslední dobou děje?“ Posadil se Arvel na postel.
„Nic.“
„Víš, Francisko se taky trápí. Myslím, že bys mu mohl dát šanci, on je opravdu hodný a má tě už dlouho rád.“ Pokusil se přimluvit Arvel. Už ho nebavilo sledovat, jak se ti dva navzájem ničí.
„Já nemůžu.“ Bouchl pěstí do postele.
„Proč ne?“ Nechápal chlapec.
„Copak jste se všichni zbláznili?“ Posadil se Alen. „Byl jsem nejlepší drakobijec v zemi, zabíjel jsem draky, jak bych teď mohl s jedním být, nebo na něm létat?!“
„Alene, věděl jsi, že tví studenti budou mít zítra první let? Dnes se seznámili s draky. Víš, oni se po tobě ptali. Byli by rádi, kdyby jsi se na ně přišel podívat.“ Usmál se Arvel. „Ráno v sedm, promysli to, dobře?“ Zvedl se a přešel ke dveřím. „Dobrou noc.“
Alen ležel na posteli a přemýšlel. Kdykoliv za ním přišel Arvel do pokoje, snažil se ho tam udržet co nejdéle, přece jen ho měl rád... Před očima se mu objevil Francisko, jak se opírá v napůl rozepnuté košili o futra dveří a usmívá se tím svým úsměvem. Ne! Vždyť přece nemůže mít rád Franciska.
„Veliteli!“ Zakřičel chlapec a rozeběhnul se k Alenovi, když přišel na cvičiště. Nemohl si pomoct, měl ty kluky rád a pro ně byl jejich první let asi velká událost.
„Tak co, Laysi? Jak ti to jde?“ Pohladil blonďatého chlapce po hlavě.
„Skvěle, chcete poznat mého partnera?“ Dřív, než stačil Alen něco říct, zamával Lays na chlapce s černými vlasy po pás, který stál nedaleko. Ten se usmál a přišel k nim.
„Zdravím.“
„Doufám, že vám to spolu půjde.“ Usmál se od srdce Alen a šel se podívat na další kluky, kteří ho s radostí uvítali.
Bylo to neuvěřitelné. Všichni černovlasí chlapci se proměnili v draky, na jejich věk už vcelku velké, což Alena i trochu překvapilo, a světlovlasí chlapci i dívky na každého z nich zcela přirozeně s úsměvem nasedli. Když už byli všichni připraveni, objevil se před nimi Arvel s obrovským černým drakem po boku, na kterého si vylezl a láskyplně ho pohladil do hlavě. Na to se Alen nedokázal dívat, obrátil se a narazil do pevné hrudi Franciska.
„Je to hezké, že?“ Usmál se.
„Ano, to je.“ Souhlasil Alen s úsměvem a podíval se na všechny páry, jak se vznesly k obloze.
„Taky bys to mohl zkusit, jsem ti plně k dispozici.“ Vzal ho za ruku, ale Alen se mu vysmekl.
„Ne dík, nemám rád výšky.“
„Garantuji ti, že se ti to bude líbit, jen to jednou zkus.“ Vzal ho za rameno a obrátil k sobě. „Slibuji, že jestli nebudeš spokojený, už na tebe nikdy nepromluvím!“ Podíval se mu do očí.
„Francisko, já nemůžu...“
„Poprvé jsi mi řekl jménem.“ Usmál se černovlasý muž.
„Ty jsi neskutečný.“ Zasmál se Alen.
„Vidíš, ještě si budeme rozumět.“ Pohladil ho Francisko po tváři. „Jenom ti chci ukázat naši zem a jinak než s křídly se tam nedostaneš.“
„Já nevím, to nejde.“
„Proč?“ Naléhal pořád. Chtěl ho tam vzít, chtěl mu ukázat, že je stejný jako on.
„Dobře, nikdy jsem nebyl k drakovi blíž, než na délku meče!“ Přiznal nakonec pod nátlakem.
„Vidíš? A proto by jsme to měli napravit.“ Popadl ho za ruku a rozběhl se s ním.
„Francisko, počkej!“ Křičel Alen, až se za nimi několik lidí otočilo. Doběhli až na louku v lese, kde byl klid a místo.
„Jenom si na mě vylezeš.“ Prohlásil Francisko, jako by to nic nebylo a začal si zapínat knoflíky u černého obleku.
„Ne, to nevylezu! Nemůžu.“ Kroutil Alen hlavou. „Bojím se výšek!“
„Lžeš.“ Zasmál se Francisko a utáhl si řemínek obleku u krku.
„Jak...?“ nechápal Alen. Jak mohl vědět, že lže? Kdy se stalo, že si ho ten drak tak přečetl?
„Poznám to na tobě.“ Odpověděl po pravdě a protáhl si ramena.
„Budeš se proměňovat tady?“ Vytřeštil oči Alen.
„Stejně jsi mě už viděl, ne?“ Mrkl Francisko a přikrčil se. Jeho tělo se škubnutím napnulo a zvětšilo. Celé se pokrylo zlatem a ze zad mu vyrostla velká křídla. Stál před ním obrovský zlatý drak s černýma očima.
Alenovi škublo v pravé ruce, kterou vždycky tasil meč. Jednu chvíli měl chuť utéct, ale zastavily ho drakovy oči. Stejné, jako měl Francisko. Zhluboka se nadechnul a popošel k drakovi blíž. Nejistě natáhl ruku k jeho hlavě. Francisko mu vyšel vstříc a sám se mu opřel hlavou do dlaně.
Zavřel oči a chvilku si jeho dotek vychutnával.
Alen na všechno vytřeštěně hleděl. Dotýkal se hladkých miniaturních šupinek, do kterých dřív bodal a sekal. Z očí mu steklo pár slz, ale když uviděl Franciskův pátravý pohled, usmál se a zakroutil hlavou, že je to dobré. Popravdě si pořád nebyl jistý, když Franciska obešel a vyskočil si na něj. Drak pod ním hlasitě zařval a rozběhl se. Alen se pevně chytil a zavřel oči. Poznal, že vzletěli. Až po dlouhé době se přinutil a oči otevřel. Bylo to úžasné, krajina jako by pod nimi utíkala.
„Francisko, měl jsi pravdu.“ Zakřičel a víc se k němu přitiskl, přece jenom nechtěl spadnout. Po chvilkovém okružním letu, začali stoupat výš a výš. Přistáli až v dračím království.
„Tak?“ Zeptal se Francisko.
„Dobře, přiznávám, bylo to úžasné.“ Usmál se Alen.
„To je dobře, protože já bych na tebe stejně nepřestal mluvit.“ Pokrčil Francisko rameny a zastrčil si pramen dlouhých černých vlasů za špičaté ucho. Alen si ho zvědavě prohlížel.
„Alene, až na pár maličkostí jsem stejný jako ty.“ Povzdechl si Francisko.
„Na jaké, například?“ Zkusil Alen. Vlastně, mimo Franciska a občasných pár slov se Cedrikem ještě s žádným drakem nemluvil, ani si ho neprohlížel.
„Uši, nehty,“ zvedl ruku a poukázal na dlouhé špičaté nehty. „…zuby...“ Usmál se a nechal tak Alena prohlédnout si velké a jistě ostré zuby. Přišel k němu a obešel ho, aby mohl stát za jeho zády. „No a možná ještě jazyk.“ Zasmál se mu do ucha a oblízl ho. Alen se zachvěl a raději odskočil.
„Jazyk? Jak to myslíš?“ Nechápal. Francisko se usmál a vyplázl nelidsky dlouhý jazyk.
„Byl bys překvapený, co všechno s ním dovedu.“ Zlověstně se pousmál a přišel zase blíž, když mu Alen uhnul a rozešel se pryč.
„Tak, ukaž mi tvoji zem.“ Zavelel Alen a suverénně kráčel do lesa. Z Franciskovy přítomnosti mu bylo zvláštně. Uvnitř cítil horko a srdce mu zběsile tlouklo. Nic takového nezažil ani dřív u Arvela.
Francisko k němu popoběhl a usmál se. Byl šťastný, konečně ho k sobě Alen pustil. Ukázal mu celé město pod zámkem. Alenovi zářily oči, nemohl pochopit, jak to, že si jsou oba lidy tak podobné a ještě nedávno se na smrt nenáviděly. Francisko mu povídal, jak to u nich se vším chodí a tak. Když procházeli kolem jednoho obchodu, vyběhl z něj malý chlapeček s černými vlásky a skočil Franciskovi do náruče. Černovlasý muž se usmál a pohladil ho po vláskách. Chvilku si s ním povídal, než mu ukázal Alena a pošeptal mu něco. Chlapec se chápavě usmál a seskočil na zem. Alen popošel a podíval se do obchodu. Byla tam mladá krásná žena, která se zrovna bavila s tím chlapečkem, asi jejím synem. Ten si něco řekl a žena se s úsměvem podívala na Alena a Franciska a zamávala jim. Francisko ji napodobil a vzal Alena za ruku.
„Čas se vrátit, nemyslíš?“
„Kde mají otce?“ Zeptal se Alen a ještě jednou se ohlédl na obchod.
„Byl zabit v jedné bitvě.“ Odpověděl stručně Francisko. Alen se s trhnutím zastavil.
„Takže jsem ho mohl zabít klidně já?“ Odtušil.
„Přestaň, mohl ho zabít kdokoliv.“ Uzavřel to Francisko. „Když zemřel, pomáhal jsem jim a ten malý skrček si na mě nějak zvyknul.“ Zasmál se.
Zbytek cesty mlčeli. V lese, na stejném místě jako přiletěli, se Francisko bez jediného slova proměnil. Alen na něj ještě trochu rozklepaně vylezl a přitiskl se k hladkým šupinám. Nechal se odnést na Lendor. Přistáli, když se začalo stmívat.
„Děkuju, že jsi mě tam vzal.“ Usmál se smutně Alen a chtěl odejít. Pořád musel myslet na toho chlapce. Bylo klidně možné, že to on mu vzal otce. A jestli ne jemu, tak spoustě dalším určitě.
„Alene, už jsem ti říkal, že na to nesmíš takhle myslet. Nevěděl jsi, co jsme zač. Hlavní je, že už se to nesmí nikdy opakovat.“ Promluvil Francisko a otočil si Alena k sobě. Ten se mu vyškubl.
„Nech toho, ty nevíš, jaké to je!“ Zakřičel Alen, ale hned co to řekl, ho začalo mrzet, že tak zvýšil hlas. Francisko se k němu chová hezky i přes všechno co udělal.
„Nevím? Já sám jsem taky zabil určitě hodně otců a bratrů, synů... Tak neříkej, že nevím jaké to je! Vím to, ale umím odpouštět a taky odpuštění přijímat.“ Máchl rukou ve vzduchu a začal si rozepínat knoflíky u obleku. Když byly rozepnuté všechny, shodil ze sebe vršek a otočil se od Alena. Ten vytřeštil oči. Franciskovi se přes celá záda táhla obrovská jizva. „Víš, kdo mi ji udělal? Ty.“ Obeznámil ho chladně a sebral ze země vršek kombinézy, kterou si hodil na ramena a znovu si ji začal oblékat. „Bylo to poprvé, co jsem tě uviděl. Byl jsem tebou tak uchvácen, že jsem nedával pozor.“
„Mrzí mě to.“ Vydechl šokovaně Alen. Teď mu bylo ještě hůř. Udělal něco takového Franciskovi!
„Ale já jsem ti odpustil. A ty bys měl udělat se sebou to samé.“ Znovu si, jako dnes už po několikáté utáhl řemínek u krku a rozešel se pryč. Alenovi bylo jasné, že hodlá odletět. Jinak by si nechal oblek rozepnutý.
Otočil se a vydal se k hradu. Pořád měl před sebou Franciskova zjizvená záda. Nejraději by sobě udělal to samé. Nejhorší na tom bylo, že Francisko ho nenenávidí. On za ním chodil a říkal mu, jak ho má rád. Vzal ho k nim a nechal ho sedět na zádech, které on sám tak poranil. Bylo mu ze sebe samotného na zvracení. Po cestě do svých komnat narazil na Arvela, jak utíkal jen v lehkých kalhotách a košili.
„Alene, kde jsi byl?“ Zastavil se a zvědavě si ho prohlédnul.
„Francisko mě vzal do jejich země.“ Odpověděl po pravdě Alen, ale nezastavoval se.
„Opravdu?“ Zajásal Arvel a snažil se udržet stejné tempo jako Alen. Moc mu to nešlo, tak spíš běžel. „Není to ve vzduchu úžasné? Říkal jsem ti to.“ Nezapomněl připomnět.
„Ano Arvele, měl jsi pravdu.“ Odpověděl Alen a odvrátil od něho tvář. Arvel si toho všiml a rázně se před něj postavil.
„Co se děje?“
„Tys to věděl? Věděl jsi, co sem Franciskovi udělal?“ Promluvil tiše.
Arvel si povzdechl. „Ano, jednou, když se převlékal, jsem se ho na tu jizvu zeptal.“
„A proč jsi mi to neřekl?“ Vykřikl naštvaně Alen.
„Protože mě o to požádal! Věděl, že kdybych ti to řekl, neměl by už žádnou šanci se k tobě dostat přes tvou tvrdohlavost.“
„To není možné.“ Zakroutil zlomeně Alen hlavou.
„Alene, trápíš se. Už se nesměješ, jenom někdy a to když jsi s Franciskem. Zamiloval jsi se do něj, vidím ti to na očích. Díváš se na něj stejně tak, jako on na tebe.“ Usmál se Arvel.
„Já vím. Uvědomil jsem si to dneska.“ Připustil poraženecky Alen.
„Tak mu to běž říct! Než si to zase rozmyslíš.“ Zazubil se Arvel.
„Nemám jak, už odletěl a já křídla nemám.“ Pokrčil rameny Alen jako že je to hotová věc a chtěl odejít do svých komnat, když ho Arvel popadl za ruku.
„Já bych jedny měl.“ Usmál se a táhnul ho do svých. Když tam dorazili, radostně rozrazil velké dveře a přihopsal k Cedrikovi, který seděl na posteli a četl si.
„Cedriku, nehodil bys Alena za Franciskem, je to důležité.“ Pověsil se mu na paži.
Cedrik se nejdřív podíval na Arvela, a pak sjel pohledem Alena, který stál u dveří. „Máš u sebe nějaký ostrý předmět?“ Poukázal na předešlé zranění, které mu způsobil.
Alen zakroutil hlavou a zvedl ruce. „Tak dobře. Ale moc si na to nezvykej. Na mně létá jen Arvel.“ Pohladil jmenovaného po vlasech a zvedl se. Hodil knížku na noční stolek a prošel kolem Alena, při čemž mu naznačil, aby ho následoval. Bylo to pro Alena zvláštní. Dnes poprvé letěl a teď má zase a to ještě s někým jiným než s Franciskem. Cedrikovi sice věřil, ale Francisko to pořád nebyl. Navíc byl ještě o něco větší a zlověstnější. Nicméně na něj vylezl a nechal se zanést až k obrovskému dračímu zámku. Ten však překvapivě obletěli a Cedrik přistál na střeše velkého domu. Proměnil se a ukázal na balkón pod nimi.
„Běž tudy, dostaneš se přímo do Franciskova pokoje. Hlavním vchodem bys jen zbytečně budil služebné.“ Zvedl se. Ještě se na Alena otočil a povzbudiv se usmál. „Víš, Francisko je skvělý. Tak mu neubliž, nezaslouží si to.“ Dořekl a skočil ze střechy.
Alen ještě pozoroval, jak černý drak mizí ve tmě. Potom skočil na balkón s otevřenými dveřmi. Poznal to podle bílých záclon, se kterými si hrál vítr. Opatrně nakoukl dovnitř, ale Franciska nikde neviděl.
„Francisko?“ Zašeptal do ticha obrovského pokoje. Neozýval se mu, tak popošel a rozhlédnul se. Na stěnách byla vyobrazena zvířata a krajina. Bylo to neuvěřitelné umělecké dílo. Dominantou pokoje byla obrovská manželská postel. Jinak tam nic moc nebylo. Usoudil, že draci asi moc doma nepobudou.
„Alene, co tu děláš?“ Vyšel z jedněch dveří Francisko jen s kalhotami a z vlasů mu kapala voda. Nejspíš se koupal.
Když stál Franciskovi čelem, najednou nevěděl, co mu vlastně chtěl říct. „Já jsem se ti chtěl omluvit, měl si pravdu.“
„To jsem mohl počkat.“ Zakroutil Francisko hlavou a otočil se pro ručník. Alen se mohl tak znovu podívat na tu odpornou jizvu, která hyzdila Franciskova záda.
„Když, já jsem se bál, že bys nepřišel.“ Sklopil oči, aby se nemusel dívat na svou práci a řekl pravdu. Pořád měl před očima Franciskův výraz, když ho opouštěl.
„Přišel bych. Možná ne hned zítra, ale za tebou bych přišel.“ Konečně se Francisko trochu pousmál a začal si sušit vlasy. „Jak jsi se sem dostal?“
„Cedrik mě sem vzal.“ Pořád postával u balkónových dveří.
„Tak dlouho mi trvalo tě přemluvit, aby ses se mnou proletěl a už sis našel někoho jiného?“ Zasmál se hořce černovlasý muž, i když věděl, že to není pravda. Cedrik by na sebe nenechal sednout nikoho jiného, než Arvela. To jen pokud by šlo o mimořádnou situaci.
„Tak to není. Arvel ho přemluvil.“ Snažil se to Alen vysvětlit. Nechtěl, aby byl naštvaný, už tak nejspíš byl teď.
„Vždyť já vím.“ Zasmál se Francisko a přešel k Alenovi. Vzal ho za tvář. „Jsem rád, že jsi přišel. Ještě nikdy jsi mi neukázal, že by ti na mně záleželo.“
Alen si obličej opřel víc do Franciskovy dlaně, když zmizela. Překvapeně sledoval Franciska, jak si obléká černou bundu od obleku. „Co to děláš?“
„Co myslíš? Přece tě odnesu dolů.“
„Ne, to…už ses okoupal, já... Vlastně jsem ti přišel taky poděkovat.“ Sklopil Alen hlavu. Připadalo mu, jako by snad říkal něco zakázaného. Tolik se bál styku s draky a teď tu u jednoho stepuje v ložnici.
„Víš, já, celý život mě učili jak zabíjet draky. Že jsou to zrůdy, které musíš zabít dřív, než zabijí ony tebe. A já tomu věřil! Celých mých 27 let jsem trénoval a dřel, abych byl jednou nejlepší drakobijec a ty i přesto... Přesto jsi na mě laskavý a...“ Zlomil se mu hlas. Zhluboka se nadechl. Teď nesmí přestat. Nebo mu to už neřekne. Měl pořád sklopenou hlavu tak neviděl Franciska, jak si ho vyjeveně prohlíží. „Já vím, že na to nemám právo. Že si nezasloužím někoho jako ty, ale zamiloval jsem se do tebe...“ Plakal. Z očí se mu řinuly slzy a nemohl to zastavit. Chtělo se mu celé té situaci smát. Copak nemá už dost let na takové věci? Nevěděl, co mu na to Francisko řekne. Doufal, že nebude naštvaný. Přece jenom mu opakoval, že ho má rád a pořád mu nadbíhal, ale mohlo se taky stát, že ho vyhodí.
Francisko ale nic neříkal. V pokoji vládlo ticho, které Alena pomalu rozežíralo ze vnitř. Neměl odvahu se na muže před ním podívat. Jenom tak stál a plakal, když se mu kolem těla ovinuly pevné paže a přitiskly si ho na svalnaté tělo.
„Neříkej takové hlouposti.“ Pokáral ho Francisko šeptem a blaženě se usmál. Konečně! Konečně ho má v náručí! „Víš vůbec, jak dlouho jsem na tohle čekal?“
Alen zvedl překvapeně hlavu a zjistil, že si Francisko ze sebe shodil bundu, kterou si chtěl obléknout.
„Neodneseš mě domů?“ Trochu se usmál Alen a setřel si jednou rukou slzy. Natáhl se na špičky a vzal Franciskův krásný obličej do rukou a lehounce ho políbil na rty.
„Blázníš, teď už tě nikam nepustím!“ Zasmál se Francisko a za ruku přivedl Alena k posteli, kam ho položil a sundal mu s několika polibky košili. Sám si k němu přilehl a hodil přes ně přikrývku. Alen mu skoro okamžitě usnul v náručí. Francisko si ho ale ještě dlouho prohlížel. Nemohl se toho pohledu nabažit.
Velkým sálem se ozvalo hlasité vyjeknutí.
„To je úžasné!“ Zaradoval se Arvel a povyskočil, až se mu posunula koruna na hlavě. Cedrik ho stáhl k sobě a korunu mu zase spravil.
„Takže ti můžeme najít draka, na kterém se naučíš létat!“ Přitiskl se Arvel blíž k Cedrikovi. Byl tak šťastný, když se dozvěděl, že Alen se konečně odhodlal a souhlasil, že se naučí létat a ještě šťastnější, když ráno přišel v doprovodu Franciska, který se zrovna opíral poblíž o zeď a na Arvelovu otázku se zlověstně zamračil. Z jeho hrdla vyšlo hluboké zavrčení.
„Nebyl jsi to ty, kdo ještě před nedávnem vehementně tvrdil, jak žádného jezdce nechce?“ Zasmál se mu Cedrik hrdelním smíchem, takovým, jaký by obyčejný člověk nedokázal.
Alen se pousmál a přešel k Franciskovi, kterého objal kolem pasu. „Myslím, že si nechám jeho. Přece jen hezčího draka už nenajdu.“
„No to si nemyslím.“ Nafoukl se Arvel a popadl Cedrika za ruku. „Pojď, on tě nejspíš ještě neviděl!“ Vydupal s ním, za Franciskova i Alenova hlasitého smíchu, nasupeně ze sálu.
Komentáře
Přehled komentářů
To bylo krásný.
Paráda
Karin, 10. 7. 2012 21:23To je fajn že si nasala bonus ,hezky se to četlo.Ten konec byl kouzelnej.
Tudůůůů..
Yumiko, 11. 3. 2012 16:51
bachaaaaaaa! Muhehehe Yumiko přijela zpátky a hladově se vrhla na tvoje povídky!
A musim říct, že tahle jednorázovka, je dokonalá. Néé počkej, špatně řečeno, všechno co píšeš je dokonalý, ale tohleee... Huááá tam jsou dráčcii! Yumiko miluje dráčky! *culí se od ucha k uchu* To je rostě dokonalost! Arigatooo, za toví práci Rin-chan.. Si jden z mnoho málo autorů u kterých se opravdu ráda zastavím a dychtivě čekám na novou kapitolu..:)
A musim se zeptat... *teď bude vypadat jako nespokojenej baplb* :D Kdy bude novej dílek? čehokoliv, no, možná se ptám hlavně na Snow sparkle.*netuší jestli to napsala dobře*. Muheheh :D Už sem nedočkavá, Haru se stal pro Yumiko neuvěřitelně roztomiloučkým tvorem.. Muheheh .. :D
:)
Frux, 1. 3. 2012 22:13Já snad plaču normálně,už sem si myslela, že Alena nevezme :') no ten konec nejlepší: on tě ještě nejspíš neviděl :D já nemožu psáát néé když si čtu to tvoje, to nejde :D
******
barbor, 24. 2. 2012 0:02juuuu. to bolo pekné. veľmi sa ti to vydarilo. ako všetko ostatne ;)
......................
Rhea, 22. 2. 2012 20:24Moc, moc díky za věnování. :-) Jsem nadšená, že jsi to napsala, vím, že jsi slibovala, že tenhle bonusek bude, ale pořád nebyl a nebyl a já byla smutná.... Strašně moc se mi to líbilo. :-) Hezky k sobě pasujou. A nepsala jsi něco ještě o nějakým bonusu???? :-D
Re: ......................
Rin, 23. 2. 2012 16:50
Ale, jeden ti nestačil?? =DD Jinak nemáš zač =)
Ježiš, já sem tak ráda, že se vám to líbí.. =3
Aaaaaaaaa *,*
Jenny SB ^^, 23. 2. 2012 13:56* Závist... * Já tě žeru...já žeru tvé povídky... *.* + omlouvám se že jsem tu nebyla tak dlouho -.-" * je jí trapně * Ale musím říct že píšeš pořád stejně úžasně...zdá se že ses i zlepšila pokud je to u tebe vůbec ještě možný ^^
Skvělý :D
Hachi, 22. 2. 2012 21:50Jsem ráda, že mu dal šanci... Ale ten konec :D Dobře ho setřeli :D :D
Paráda.
Karin, 7. 10. 2017 23:09