Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

„Ale mohlo by...“ zasmál se ten hlas za nimi. Mladík uslyšel zasvištění, jakoby něco letělo vzduchem a v tom těsně vedle jeho hlavy prolétlo tágo a trefilo chlapa do oka. Ten se předklonil a mladíka pustil. On se nejspíš muže za ním bál, protože raději rychle popadl tu holku za ruku a s krvácejícím okem zmizel. Blonďáčkovi se nechtělo otáčet. Jeho zachránce musel být nejspíš ještě děsivější, než ten co na něj zaútočil. Nechtěl si ani představit, co po něm bude chtít.

„Jsi v pořádku?“ Položil mu ten neznámý ruku na rameno a promluvil až podivně vlídným hlasem. Jak později zjistil, stál za ním vysoký muž, nejvíc tak pětadvacetiletý a příjemně se usmíval. „Jmenuji se Jason a ty?“

„Larkin.“ Vydechl blonďák a v tom to všechno začalo, celý jejich příběh.

Mladík se zvedl od stolu a odložil hrnek od, dnes již druhé, kávy. Vyšel do ložnice a otevřel skříň. Byl tam mezi ostatními šaty taky černý oblek. Mechanicky se začal svlékat a pohlédl na oblečení. To mu ho taky připomínalo.

Larkin strávil od toho večera s Jasonem každý den. Začali spolu chodit pár týdnů po tom incidentu v baru. Projížděli se na jeho černé motorce po okolí a spolu se smáli. Byl s ním rád a doufal, že on taky. Jason nebyl jako ostatní lidé. On byl ve všem, co dělal, tak spontánní a nepředvídatelný. Nikdy takového člověka ještě nepoznal.

Uměl se bavit. Mnohokrát ho vzal do různých barů a diskoték. Nebo třeba na nějakou soukromou párty. Ale nefetoval, nikdy! Někdy pil, ale snad ještě míň než Larkin. Přesto to dokázal vždycky rozjet.

Byl obávaný. Ale nebyl krutý. Všude kam přišli, se jim i ti největší rváči klidili z cesty. Larkin to nechápal, ale neptal se. Bylo mu to jedno. Tak strašně rád s ním trávil čas, mohl si užívat ty chvilky a být šťastný.

Jason byl i hodný a slušný. Jednou přijel k Larkinovi znenadání na motorce a na sobě měl obvyklou koženou bundu, ale v černých nažehlených kalhotách a z pod trochu rozepnutého zipu trčela bílá košile. Sundal si helmu a pohodil černými vlasy. Obdivným pohledem sjel Larkina oblečeného do džínů a tričku, ale zakroutil hlavou. Tehdy mu řekl, ať si vezme oblek. Nechápal to, ale udělal, co chtěl. Když přišel ke svému partnerovi, přistála mu v rukou černá helma. Překvapeně vyhledal Jasonovi tmavé oči. Vždy měl přilbu, ale byla to ta Jasonova a on sám jezdil bez ní. Teď viděl helmy dvě. Jednu ve svých rukách a druhou v Jasonových. Ten se jen usmál a naklonil se k němu, jakoby ho chtěl políbit. Larkin se nehodlal bránit, ale i kdyby chtěl, nedostal by příležitost. Jasnovi rty se těsně před mladíkovýma zastavili a rozdělila je helma, kterou si bleskurychle nasadil řidič na hlavu a při pohledu na zmateného Larkina se hlasitě zasmál. Zmíněný ho bouchl do ramene a s úsměvem si helmu nasadil taktéž. Zastavili před domovem důchodců. Šli k Larkinovu velkému překvapení na oslavu narozenin Jasonovi babičky. Tak ho ještě neviděl. Přivítal se s ní a políbil ji na tvář. Postupně pozdravil všechny přítomné a vrátil se k mladíkovi, který ho zamilovaně pozoroval ode dveří.

Byl taky romantický. Larkin tušil, že se s ním bude chtít Jason co nejdříve vyspat, ale vůbec se nebál. Bylo to jeho poprvé. Měl sraz se svým přítelem v jednom malířském ateliéru, kam chodil Jason malovat. Měl velký talent. Blonďák dorazil na místo kolem osmi. Všude byly svíčky. Nezažil krásnější a něžnější noc než tuhle.

Se rty zvlněnými do krásného úsměvu oblek vzal a nasadil si ho. Nemůže kvůli vzpomínkám úplně přestat myslet. S otcem se měl setkat za půl hodiny. Přesně čas, který potřeboval. Nazul si boty a vyšel z domu na chodník. Vytáhnul z kapsy hodinky a napnul si je na ruku. Když povytáhl rukáv, uviděl malé černé srdíčko ze spodu zápěstí. Palcem ho pohladil. Pamatoval si, jak se tam dostalo, jako by to bylo včera.

Jason jako umělec miloval tetování. Sám jich měl na těle několik. Když si šel dělat další z mnoha, vzal Larkina s sebou. Tomu se jeho tetování hrozně líbily, miloval je, byly neuvěřitelně sexy. Každé z nich znal nazpaměť. Když byl Jason hotov, posadil na tatérské křeslo Larkina a od svého kamaráda tatéra vzal strojek. S úsměvem přetočil mladíkovi ruku a vytetoval mu na zápěstí asi centimetrové srdíčko.

Larkin, už zase v přítomnosti, tanul před kovovou bránou vedoucí na hřbitov. Pootevřel ji a vklouzl dovnitř. Chvíli šel přes zelený trávník, než dorazil k hrobu, který hledal. Stál u něj i starší muž s kloboukem. Dělali to takhle už od malička. Vždycky se mezi jinými návštěvami, v jeden den, oblekly oba do nejlepšího oblečení a šli k hrobu Larkinovi matky, která zemřela při porodu. Nepromluvili spolu ani slovo. Od jisté doby, spolu prostě nemluvili. Blonďák dával svému otci za vinu, že se to stalo.

„Kdo to je?“ křičel muž na mladíka před sebou, vedle kterého stál Jason.

„On-on...“ Nedokázal to říct. Nevěděl proč, ale když viděl otce, jak se zlobí, najednou nemohl vydat ani hlásku. Ještě že je přistihl jenom při líbání.

„Když už si buzerant, budiž, ale to si neuvědomuješ, že máš na lepší, než nějakou profetovanou trosku, jako je on!?“ Namířil jeho otec rozezleně prstem na Jasona. Byl oblečený do odrbaných riflí a bundy. Jistě, jeho typický styl. Nevypadal zrovna jako premiant, ale on ho vůbec neznal. Chtěl se na něj obořit, že neví, co mluví, ale nemohl otevřít pusu. Jason se tehdy sebral a jediné, co po něm zbylo, bylo hlasité bouchnutí dveří.

Když Larkin tuhle scénu raději vypustil z mysli, pomodlil se, přidřepnul si a položil na hrob bílou růži. Prsty se dotkl studeného kamene a odešel domů. Neřekl otci ani slovo, nepotřeboval... nechtěl. Odemkl dveře a klíče hodil do misky na botníku. S úsměvem na rtech zamířil rovnou do koupelny. Po cestě ze sebe shazoval oblečení. Nemohl se dočkat, až Jasona uvidí, tak se na něj těšil a už za chvíli se setkají. Vytáhl z kapsy mobil a s koutky povytaženými nahoru podržel chvíli červené tlačítko. Obrazovka po chvíli zhasla. Vybavily se mu vzpomínky na den potom, co se pohádal s otcem. Na to vzpomínal rád.

Seděl v pokoji po proplakané noci, když mu zavibroval telefon. Přišla mu smska od Jasona.

Omlouvám se L, byl jsem naštvaný a zachoval se jako debil. Moc mě to mrzí, nechci být bez tebe. Sejdeme se u ateliéru. Počkej tam na mě, hned sem u tebe. Miluju tě!

Vešel do koupelny a napustil vanu. Když byla plná, lehnul si do ní a začal se umývat houbou. Nemohl se zbavit úsměvu. Zase ho bude moct vidět. Svého Jasona. Uvolněně se opřel a sáhl vedle na okraj vany pro plátek železa. Opatrně ho vybalil z papírového obalu. Ve světle koupelny se zablýskla ostrá žiletka. Uchopil ji dvěma prsty a naprosto klidně si přejel po zápěstí. Voda ve vaně se obarvila do ruda. Přehodil si ostrý předmět do druhé ruky a provedl stejný tah i na druhém zápěstí, jen podstatně hlubší. Žiletka mu vypadla z rukou a jeho ruce poklesly spolu s ní. Cítil, jak z něj vyprchá život a usmál se. Hlavou mu mimoděk jako poslední vzpomínka problesklo hlavou, co viděl, když utíkal k ateliéru.

Z výlohy obchodu s televizory, běžely hned na několika obrazovkách zprávy. Byl na nich vidět nějaký neidentifikovatelný pojízdný předmět a opodál tělo pod černým igelitem, okolo kterého pobíhali lidé. Blonďatá žena hlásila o strašné smrtelné nehodě nedaleko města, která se udála před chvílí. Mladý muž tam narazil v plné rychlosti na své motorce do stromu. Opodál našli ležet mobil s otevřenými zprávami. Podle všeho muž nejspíše psal svojí přítelkyni a jel na sraz, na kterém se domluvili.

Nevěděl, jak si představit smrt.

Když ve vaně leželo už jen jeho polomrtvé tělo, jakoby jeho duši uchopila silná ruka a z té slabé schránky ji vytáhla ven. Larkin se konečně ocitl v té pevné náruči, ve které chtěl být celý život a podařilo se mu to až po smrti

.