Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít. W.Shakespeare

 Ten večer začalo sněžit. Jedna polovina lidí se radovala a druhá klela nad tím, jak budou muset ráno zase o chvíli dřív vstát, aby odhrnuli cesty a chodníky.

Ale mladému chlapci, který utíkal zběsile lesem, to nevadilo. Nebo možná si toho ani nevšimnul. Lehké, místy potrhané oblečení na něm vlálo a malé sněhové vločky padaly na jeho tělo poseté modřinami, jako milosrdní chladiví pomocníci. Zima mu nevadila. Nohy se mu pletly, jak z únavy, tak od bolesti. Věděl, že už dlouho utíkat nevydrží. Spěšně natočil hlavu s krátkými zrzavými vlasy a pohlédl za sebe, jestli ho nesledují. Od úst mu šla pára, jak oddychoval. Míjející krajina se každým krokem zpomalovala, jako by ho chtěla brzdit, ale brzy mu došlo, že to on už nevydrží běžet. Ale nemohl zastavit. Bál se, a kdyby na chvíli přestal utíkat, musel by se soustředit na horkou tekutinu, která mu stékala po stehnech dolů. Byla to nejspíš krev, možná ještě s něčím, ale na to nechtěl už ani pomyslet. Když se ve strachu znovu ohlédnul, jeho štíhlá noha zakopla o větev a malé vyhublé tělo padlo na zem. Ale on takhle přece neskončí, nebo ano? Z posledních sil se zvedl s pomocí stromu a rukou si setřel slzy, které se ne a ne zastavit. Pomalu se smiřoval s osudem. Tady skončil. Jestli ho nenajdou lidé z domova, nejspíš umrzne. Nohy se mu teď už samy podlomily a on se svalil do čerstvě napadaného sněhu, letos to byl první. Nezbylo nic, než jen odevzdaně zavřít oči a přijmout tu líbivou náruč, kterou mu poskytlo bezvědomí.

Vysoký hnědovlasý muž šel s taškou nákupu ke svému černému BMW. Barevná šála kolem krku byla užitečná v takové zimě. Dálkovým ovladačem odemkl auto, nákup hodil na sedadlo spolujezdce a čekal, až se trochu zahřeje motor. Nakoupil si zásoby tak na týden. Jet na chatu jeho matky bylo to nejlepší, co mohl udělat. Být chvíli sám a izolovaný od všech ostatních bude dobré. Po její smrti neměl na nic náladu. Cesty v těchto skalách byly zrádné. Všude zasněžené stromy. Člověk by se tady mohl dost snadno ztratit. Řezal zatáčky jako pravý závodník. Musel zapnout stěrače, jelikož se hustě rozesněžilo. Přes padající sníh na cestu moc neviděl, ale zrak měl ještě dobrý na to, aby si všiml, že na kraji cesty někdo leží. Zastavil u krajnice. Nasadil si kapuci a doběhl k tělu chlapce? Co dělá tak pozdě tady? Jak se sem dostal a proč tu leží?

„ Slyšíte? Co tu děláte?“ Mladík mu neodpovídal. Byl tak mladý a nevinný. Nemůže ho tam nechat jen tak ležet, a proto se rozhodl ho vzít sebou. Skočil otevřít zadní dveře auta, a pak ho vzal do náruče. Naložil ho do auta a zabouchl dveře. Svůj směr nezměnil a pokračoval v cestě na chatu.

Když přijel na chatu, už pomalu přestávalo sněžit. Otevřel mohutné dveře a vstoupil do obrovské haly. Bylo to tam starožitně zařízené. Všechny věci co se tu nacházely, byly převážně z aukcí. Matka si na nich potrpěla. Její hobby. Musel se usmát. Stýskalo se mu po ní. Chtěl si pro dnešek lehnout do postele se svými myšlenkami, ale musí se postarat o toho kluka. On je teď priorita. Odkryl ze sedačky igelit a opatrně ho na ni zatím položil. Přidřepnul si k němu a rukou mu odhrnul vlasy z tváře. Byl hezký a určitě mladý, nejvíc tak šestnáct, sedmnáct. Měl potrhanou mokrou košili, zpod které prosvítalo pohublé tělo. Musí ho očistit. Začal napouštět vanu a nalil do vody pár uvolňujících olejíčků. Když byla teplá voda do půlky vany zašel pro hocha a položil ho na koberec co byl uprostřed koupelny.

Začal mu pomalu sundávat oblečení a odhaloval modřiny. Někdo ho musel týrat. Chudák kluk. Určitě se těm hrozným lidem snažil utéct. Kioshi je zodpovědný a postará se o jeho bezpečí. Už mu nikdo neublíží! Když ho vysvlékl, položil ho do vany. Mírně sebou cukl, zřejmě z přívalu tepla. Očišťoval ho měkkou houbičkou a smyl mu z těla všechno to trápení, co držel na svých bedrech. Přejížděl mu rukama po těle. Po chvilce toho nechal, protože si uvědomil, že by mohl považovat jeho za nepřítele. Později.

Z batohu vzal tričko s nápisem LINKIN PARK a oblékl ho do něj. Nejlepší pro něj bude odpočívat v posteli na vrchu v ložnici. Je tam klid a ticho, ostatně jako ve všech ostatních místnostech na této chatě. Zakryl ho zelenou dekou a sedl si do houpacího křesla přesně naproti jeho obličeji. Začínal se mu líbit.  Díval se na něj hodiny, až ho nakonec přemohl spánek a propadl se do snu.

 „Daichi, pojď sem.“ Napřáhl černovlasý muž s brýlemi ruce. „Neboj se, já ti neublížím.“ Usmíval se.

Chlapec přišel blíž a nechal se strhnout, možná až příliš tvrdě na lůžko. „Neboj se, bude se ti to líbit.“ Zašeptal muž slizce. Proč si toho chlapec nevšimnul dřív. Jeho dotyky mu byly odporné.

„Pusťte mě. Já- já nechci.“ Snažil se vykroutit a z očí mu začaly padat slzy.

„Nemáš právo si vybrat, ty nejsi nic.“ Zasmál se muž a roztrhl chlapci košili.

Rusovlasý chlapec vykřiknul a posadil se. Jenom sen, byl to jen sen! Opakoval si v hlavě pořád se zavřenýma očima. Kde teď je? Zpátky v ústavu? Nebo je mrtvý... možná. Víčka očí se mu zatřepotala a odhalila velké mahagonově hnědé oči orámované černými řasami.

Ležel někde na posteli, nejspíš. A na nohách měl přehozenou zelenou chlupatou deku. Nebyl v domově, tam tak pohodlné deky nemají. Tak kde? Sklonil hlavu a vytřeštil oči na obrovské modré tričko. Někdo ho převlékl, zase se ho někdo dotýkal! Využil jeho bezmocnosti? Kdo to byl?

Chlapec se rozklepal po celém těle a zvedl hlavu. V tom momentě ztuhnul. Naproti němu seděl muž v houpacím křesle. Spal. Chlapec si povytáhnul deku až ke krku a prohlédnul si jeho společníka. Jistě vysoký a svalnatý muž seděl podivně zkroucený a jednou rukou si podpíral hlavu s delšími světle hnědými vlasy. Do obličeje mu přes ně vidět nebylo. Co mu udělá, až se probudí? Zbije ho? Zneužije? Nebo oboje a pak ho vyhodí? Tak jako ti lidé tam... Odhrnul přikrývku a pokusil se co nejtišeji postavit. Sotva co se bosou nohou dotknul země syknul od bolesti, ale byla menší než před tím. Ten muž ho ošetřil? Pátravým pohledem na něj pohlédl. Ne, už nebude nikomu věřit. Pomalu se dobelhal k velkým dveřím a otevřel je. Musí zmizet, než se probudí.

Nezatěžoval se zavíráním, prostě se rozeběhnul nejrychleji, jak mu to jeho stav umožňoval po chodbě. Ten muž musí být hodně bohatý. Všude byly samé starožitnosti a všechno bylo ze dřeva. Zahnul za jeden roh a ocitl se v nějaké hale navrchu schodiště. Zkřivil obličej už jen z té představy, že bude muset jít dolů. Každý schod značil jednu dávku bolesti na víc. Vážně ještě jeho tělo nebylo v pořádku. V půlce schodů se zastavil a ztěžka se opřel o zábradlí. Moc to bolelo. Snažil se zadržovat slzy, ale nějaká se přece jen vždycky dostala ven a sklouzla mu po tváři. Nebylo to ani kvůli bolesti, jak kvůli smutku, který mu rozežíral srdce zevnitř. Proč ho nemůže mít nikdo rád? Chtěl cítit lidské teplo u sebe, chtěl si s někým moc povídat a smát se. Chtěl někoho milovat. Stěna slz mu znemožnila výhled, a tak se muselo stát, že dřív nebo později spadne. Pár schodů nad zemí se mu podlomila rozklepaná noha a on padal. Padal na světle hnědé nalakované parkety. Už se tam viděl s rozbitou hlavou v kaluži krve, když ho někdo popadl za ruku a přetočil dozadu s tím, že na zem dopadl on a ne chlapec, který skončil na měkkém těle po sebou.

„Au!“ Ozval se hluboký hlas.

Rusovlásek otevřel velké oči a pohlédl na muže pod ním. Jeho pohled se setkal s nebesky modrým a hlubokým.

„Co to děláš? Chceš si ublížit ještě víc?“ Zeptal se hnědovlásek a jednou rukou objal chlapce nad ním, aby mu pomohl z něj slézt, když vykřikl a sám odskočil.

„Počkej, chtěl jsem ti jenom pomoct.“ Snažil se muž ospravedlnit svoje počínání, když sledoval chlapce před ním, jak se s vytřeštěným pohledem snaží odplazit co nejdál od něj, připadal mu jako nějaké vystrašené zvíře.

„Nic ti neudělám, slibuji. Jmenuji se Kioshi a ty?“

Čekal, že ihned odpoví, ale to se nestalo. Díval se na něj nevraživým pohledem, jako by se mu snažil říct, že jestli se ho jenom dotkne tak to bude to poslední, co udělá. I když by mu ten vyhublý klouček sotva něco udělal, Kioshi ho respektoval a nechal mu volný prostor.

„Nemusíš se semnou bavit, ale byl bych rád, kdyby ses vrátil do postele. Jde o tvoje zdraví.“ Chtěl mu vzít rameno a podepřít ho z jedné strany. Viděl zamračení v jeho tváři, tak zvedl ruce nad hlavu s úmyslem míru. „Fajn, jak myslíš.“ Odvětil. Ten malý se držel zábradlí a snažil se podepřít, jak jen mohl, ale do schodů prostě nemůže vyjít sám. Přiskočil k němu a podepřel ho i když nechtěl. Už mu neodporoval a nechal si pomoct. Kioshi byl rád, že vyhrál. Potom, co ho odvedl do postele, ho přikryl. Ani se na něj nepodíval a hlavu odvracel směrem k oknu. Venku zase sněžilo. Stejně by se ten malý nikam nedostal, pomyslel si Kioshi. Rozhodl se, že mu uvaří kuřecí vývar.

„Nedal by sis trochu polévky? Po včerejšku musíš být jistě zesláblý a vyhladovělý.“ Zase neodpověděl. Co s ním? Jak ho přimět mluvit? Nebude se ho na nic ptát a prostě jde vařit a on to sní, ať se mu to líbí nebo ne.

Chlapec přemýšlel, jestli se má zase pokusit utéct. Kioshi si teď dá už určitě pozor, aby mu zase neutekl. Nejspíš mu nezbude nic jiného než ležet a čekat, co s ním bude. Jestli mu něco udělá, jestli ho vyhodí. Ale když jemu nepřipadal nebezpečný. Nebo mu aspoň nepřipadal zlý. Nevypadal jako někdo, koho by se měl bát. Když na něj promluvil... má tak krásný hlas. A tak přívětivý. A pomohl mu do schodů, i když ho na poprvé odmítl. Dlouho necítil teplo dalšího člověka, vyjímaje... ne, na to už nesmí myslet. Měl by mu věřit? Nechtěl se znovu zklamat.

„Já... neumím moc vařit, jenom jsem to ohřál, na tom se snad nic zkazit nedá.“ Vešel do místnosti Kioshi s polévkou na tácku.

Rusovlásek se poposunul na posteli, aby byl od muže co nejdál a přitáhnul si přikrývku ke krku. Jak zjistil, neměl na sobě nic než tričko. Nic!

„Ty se mnou nebudeš mluvit, že?“ Pousmál se Kioshi smutně a posadil se na kraj velké postele. „Nevím, jak ti říct, že ti nechci ublížit. Našel jsem tě, když jsem jel z města. Ležel si na cestě v bezvědomí, měl jsem o tebe strach.“ Nabídnul chlapci misku s polévkou.

Nevěděl, jestli si ji má vzít. Nesnášel tu strašnou nejistotu, kterou ten den zažíval pořád. Zaujatě Kioshiho poslouchal. To by odpovídalo. Nepamatoval si to moc jasně, ale ještě matně si vzpomínal, jak padl do sněhu, jak už nemohl dál.

„Vezmi si ji.“ Zamračil se muž dnes poprvé.

Chlapec se trochu leknul jeho výrazu a roztřesenou rukou se natáhnul po misce. Polévka příjemně hřála. Ještě jednou se podíval, na teď už zase usměvavý pohled Kioshiho a vzal do prstů hůlky.

„No, nevím, jak se jmenuješ. Jak ti budu říkat? Nalezenec, nebo poustevník?“ Poklepal si na bradu Kioshi. „Ne, budu ti říkat vyžle.“

Chlapec najednou vyprskl polévku. Zasmál se. To na něj opravdu sedělo. Ještě s úsměvem pohlédl na muže před ním, který si ho zálibně prohlížel.

„Máš krásný úsměv.“ Usmál se a opřel se rukama za zády o postel. „Chutná ti?“ Kývnul k misce.

Chlapec přikývnul a trochu zčervenal. „Daichi.“ Pípnul a zahleděl se na nudle v polévce. „Jmenuji se Daichi.“

„Pěkné jméno“ Nejradši by ho teď a tady políbil na jeho jistě úžasně vlhké a měkké rty plné vášně, bojácnosti a odhodlání. Pustit se do něčeho tak vzrušujícího by bylo báječné, alespoň pro něj. Nedovoloval mu to však strach z toho, že by udělal jenom to a byl by konec. To nechce, takže bude muset být trpělivý.

Čekal, až dojí polévku, aby mohl odnést podnos. V duchu se radoval z toho, že ho přiměl mluvit. Nechtěl moc spěchat, tak na to šel pomalu a snažil se vyhýbat choulostivým rozhovorům.

„Kolik je ti let?“ Vypadal jako by váhal jestli mu odpovědět nebo ne. Nadechl se a promluvil roztřeseným hlasem.

„Sedmnáct.“ Tak mladý. Může mít rád tak máloletého chlapce? Na věku přece nezáleží. Jemu nebylo o moc víc. O tři roky, ale přece jenom je starší.

„Chceš si promluvit o tom, co se stalo?“

„Budu mluvit o všem, ale o tom ne. Prosím“ Viděl ublížený výraz v jeho tváři.

„Dobře.“ Souhlasil, protože si s ním chtěl povídat o čemkoliv. Chtěl ho vidět smát se. Rozzářený úsměv na jeho tváři, jako úsměv dítěte co dostalo novou hračku. Muselo se stát něco strašného. Věděl, že ho museli mlátit, nemluvě o zneužívání. Určitě si prožil peklo, proto se bude snažit udělat mu pobyt tady co nejkrásnější.

„Co kdybychom tě přestěhovali dolů do obýváku? Já bych se snažil něco uvařit a ty bys mohl sedět na pohovce u krbu.“  Když Daichi přikývl, Kioshimu poskočilo srdce.

„Dolů tě odnesu ano? Kdybys zase chodil, bolelo by tě to víc, než když tě ponesu.“ Vypadal, že se mu do toho moc nechce, ale nechal se vzít. Kioshiho silné paže ho pomalu nesly ze schodů. Užíval si, že se ho může dotýkat. Z jeho těla sálalo teplo. Po tom, co ho umyl, mu nádherně vonělo tělo. Když došli k pohovce, nechtělo se mu ho položit, chtěl ho cítit u sebe. Musel se vzdát jeho tělesného tepla a položit ho na pohovku, aby si roztomilý Daichi ničeho nevšiml. Odešel se uklidnit do kuchyně.

Dnes toho na Daichiho bylo až příliš. Nevěděl co dělat, co očekávat. Ale jedno věděl jistě, s Kioshim mu bylo dobře. Tak dobře, jako s nikým jiným. Když ho vzal do náruče... mohl by ho mít někdo takový rád?

„...ty nejsi nic!“ Objevily se mu v mysli slova toho muže z domova. Měly pravdu, on není nic. Nejspíš až se trochu zotaví, odveze ho Kioshi do města a skončí zase v ústavu, kde ho budou používat jako rohožku, do které se dá kopnout, když zrovna není dobrá nálada.

Z očí mu už po několikáté začaly pozvolna utíkat slzy. Otočil se na krb, ze kterého sálalo příjemné teplo. Bylo to uklidňující. Jen tak tam seděl, pozoroval plameny a plakal. Jak moc by si přál moct tady zůstat. Už nezažít žádné jiné trápení. Sedávat tady u krbu s hrnkem čaje a s Kioshim po boku, třeba jen jako kamarádem a povídat si.

„Daichi, co se děje? Bolí tě něco?“ Vytrhl ho z myšlenek hluboký a možná trochu starostlivý hlas a na rameno mu dopadla ruka.

„Nedotýkej se mě!“ Zavřískal a odskočil na zem. V tom si uvědomil, co udělal. Kioshi na něj hleděl nechápavým a ublíženým pohledem. Píchlo ho z toho u srdce. „Já se omlouvám, omlouvám se...“ Šeptal stále dokola a ještě víc plakal.

Kioshi si k němu starostlivě přidřepl a chtěl ho pohladit, když raději ruku stáhnul a zaťal v pěst. Jak mu mohl někdo ublížit? Kdyby věděl kdo to udělal, neváhal by a na místě ho zabil. Když sledoval toho chlapce s ustrašenýma očima plnýma slz, jak sedí na podlaze, měl potřebu ho obejmout a už nikdy nepustit. Chránit ho už na věky od všeho zlého. Poskytnout mu domov.

„Daichi, já... Prosím, vím že je to pro tebe těžké, ale zkus mi věřit. Přísahám, že tě nezklamu.“ Zašeptal tiše a ještě víc se k chlapci přiblížil, ale nedotknul se ho, nechal mu možnost na rozmyšlenou. Jestli ho teď odmítne, bude všechno v háji.

Daichi zvedl uslzené oči a jako by v sobě sváděl boj. Skenoval Kioshiho kamenný obličej a hledal v něm stopy po lži. Když muž před ním trochu nadzvedl koutek úst, bylo rozhodnuto. Padl mu do náruče. Věděl, že riskuje. Už zase někomu věří a to mu může znovu a znovu ublížit. Ale on to potřeboval. Daichi mu potřeboval a chtěl věřit.

V jeho náruči bylo krásné a hřejivé teplo. Kioshi objímal Daichiho tím nejkrásnějším způsobem jakým uměl. Položil mu ruku na rameno, ale jenom jemně. Pořád měl všude modřiny, tak se snažil být co nejněžnější. Hladil ho po zádech.

„Pojď.“

„Kam?“

„Do sprchy. Teplá voda ti udělá dobře.“

 Daichi se na něj podíval pohledem zraněného kotěte. Pořád byl zraněný a potřeboval pomoct. Kioshi podepřel svého malého přítele a pomohl mu dostat se do koupelny.

„Myslíš, že se udržíš na nohou ve sprše?“ Pochyboval o tom. Mohl by tu zůstat s ním, ale to by se maličkému asi nelíbilo.

„Jo, zvládnu to.“ Vysvlékání nebylo nic složitého. Stačilo si sundat tričko LINKIN PARK a byl nahý. Kioshi se otočil a pomalu odcházel z koupelny. Zaslechl tvrdou ránu, jako kdyby na zem spadnul slon. Okamžitě otočil směr, vrhl se ke sprše a otevřel prosklená dvířka. Daichi se pokoušel zvednout, ale když uviděl Kioshiho zakryl se a sklonil hlavu. Styděl se. Kioshi natáhl ruku do vzduchu, nedotkl se však Daichiho, nýbrž se natáhl pro ručník. Rozložil jej a hodil na schouleného Daichiho. Ručník ihned chytil a zabalil se do něj.

„Pomůžeš mi prosím vstát?“

Nebyla potřeba žádná slova odpovědi. Automaticky Daichiho zvedl.

„Mohl bys mě prosím podržet? Chci se umýt a sám to nezvládnu.“ To co pronesl znělo poraženě. Postavil se vedle něj, opřel ho o zeď a držel ho za ruku. Vzal malou houbičku a jako minule ho omýval vonícím gelem.

Ten člověk, co ubližoval mému malému Daichimu..Moment, mému? Znal ho chvíli a považoval za svého. Ten co mu ubližoval za to zaplatí. Na to osobně dohlédne! Podíval se na Daichiho. Měl odvrácenou tvář a plakal.

 „Daichi?“ Ustal Kioshi v pohybech po jeho těle.

Chlapec zase plakal, ale nebylo to z toho, že by mu bylo něco nepříjemné, právě naopak. Ještě nikdy se k němu nikdo nechoval tak mile a něžně. Cítil jak se ho Kioshi dotýkal a připadal si jako v nebi. Tak lehké a příjemné doteky...až z toho začal zase plakat.

„To nic, pokračuj prosím.“ Zašeptal a položil si hlavu na Kioshiho hruď, když se odtáhl. „Máš mokré oblečení.“ 

„To nevadí, uschne.“ Zakroutil Kioshi hlavou a rozepnul si knoflíky u košile, kterou následně hodin ven ze sprchy na kachličky. Podíval se na Daichiho, který na něj hleděl vytřeštěným pohledem. Uvědomil si, jak to asi musí vypadat.

„V pořádku?“  Naklonil trochu hlavu.

„J-jo, asi jo.“  Pokývnul Daichi a jednu ruku si opřel o Kioshiho nahou hruď, jak to chtěl udělat před tím.

Byl krásný, jak v obličeji, tak i jeho postava. Teď bylo ještě víc neuvěřitelné, že by mohl mít rád někoho jako je Daichi. Nechal se znova opřít o zeď a užíval si Kioshiho doteky. První hubkou, kterou po chvíli vystřídaly ruce. Ani si toho nevšiml. Měl zavřené oči.

Kioshi si nemohl pomoct. Když měl tohle všechno v náruči, jak se mohl ovládnout? Řekl sice, že mu nic neudělá, a taky nechtěl, jenže nevěděl, kam až může zajít. Chycen situací naklonil hlavu a přejel Daichimu rty po krku.

„Kioshi...“ Zakňučel Daichi. Nebylo to jako by protestoval, spíš vzdychl.

Nerozuměl si. Ještě před pár hodinami chtěl umřít žalem a už nikomu nevěřit. A teď? Jak moc chtěl muži před sebou věřit, ale pořád se bál.

„Neplač.“ Promluvil najednou Kioshi.

Cože? On přece... Daichi si položil prsty na tvář. Opravdu zase plakal.

„Ne, já jsem šťastný.“ Usmál se.

Šťastný a s ním? Nemohl tomu uvěřit. Natočil hlavu a pomalu se přibližoval  k Daichimu. Má nebo nemá? Má. Za pokus to stojí. Letmo přejel svými rty po jeho. Čekal, co se stane a doufal ve štěstí. Daichimu se to zalíbilo a opětoval mu letmý polibek na rty. Jako elektrický šok jím projelo vzrušení. Cítil touhu a chtíč. Moc brzo. Je moc brzo, nesmí to udělat, říkal si v duchu.  Taky že neudělal.  Neublížil by mu.

Kioshi se odtáhl.

„Nastydneš. Raději tě odvedu do postele.“ Daichi zmateně pohlédl na Kioshiho a nechápal co se děje. Před chvílí se tak intimně dotýkali a najednou jako by polil oheň vodou.

Kioshi na sobě nedal nic znát. Chladně ho dovedl do postele, zavřel za sebou dveře. Kousek popošel, opřel se o zeď a svezl se k zemi. Rukama se zatahal za vlasy až si jich pár vyškubl. Ten chlapec si toho tolik prožil a on mu teď dává naději, že by mohl zůstat s ním. Nakonec, proč by nemohl kdyby chtěl? On je sám a nemá se o koho starat. Daichi někoho takového potřebuje. Bude ale chtít? To co se stalo ve sprše bylo nepřípustné. Nebude ho do ničeho nutit, a když přijde, tak přijde. Byl by šťastný, kdyby jo. Do té doby se od něj bude držet dál.

Daichi nechápal co se stalo. Vždyť to on ho přece políbil a potom... nemohl tomu uvěřit, už zase se to stalo. Zase se zklamal. Myslel, že ho má Kioshi rád, že ho chce. Ale nebyla to pravda, jenom mu bylo zase ublíženo. Položil se na polštář. Teď už věděl, co se bude dít. On ho vyhodí. Zase ho pošle do toho strašného domova. Jak ho mohl zklamat za tak krátkou dobu? Chtělo se mu zase plakat, ale nemohl. Už asi prolil všechny slzy, které mohl. Zavrtal se do polštáře a nadechl se. Ještě tady asi nikdo krom jeho nespal. Ale proč je na něj tak hodný, když ho nechce? Aby měl čisté svědomí? Asi to tak bude.

Z toho mu bylo do breku ještě víc. Je možné zamilovat se do někoho tak rychle? Nejspíš ano. On se zamiloval do jeho něžných doteků a tichých uklidňujících slov. Jeho srdce, které se v Kioshiho náručí začalo pomalu uzdravovat se zase rozbilo na tisíc kousků. Ale přesto chtěl být u něj. Přál si být po jeho boku, jak nejdéle to půjde. Opatrně vylezl z postele a postavil se na roztřesená kolena. Nechodilo se mu ještě zrovna nejlíp, ale už to bylo lepší. Pomalu vyvrávoral z pokoje a ocitl se zase u schodů. Tentokrát se pevně chytil zábradlí a postupoval opatrně.  Sice to bolelo, ale musel ho vidět.

Když konečně došlápl na parkety, potichu doťapkal až do obýváku. Na pohovce před

 ním, zády k němu seděl Kioshi. Nejspíš byl do něčeho zabraný, měl skloněnou hlavu. Daichi se k němu přiblížil. Vysoký hnědovlasý muž měl na nose tenké brýle a četl nějakou knížku. Chlapec si potichu dřepnul k boku sedačky tak, aby ho Kioshi neviděl a přitáhl si kolena k bradě. Bylo mu tam dobře, protože věděl, že kousek vedle něj sedí Kioshi.

Dlouhé hodiny si četl, aby se nemusel potkat s Daichim. Nebylo ho vlastně ani kde potkat, ale snažil se před ním prostě schovat. Kdyby mu pohlédl do jeho nevinných očí, nevydržel by to a musel by po něm skočit. Nevěděl ani, co to vlastně čte, protože příliš přemýšlel nad Daichim a jeho osudem a co s ním bude. Mohl by mu navrhnout, aby zůstal u něj. Musí zůstat, neví totiž, jak by to teď bez něj zvládl. Měl by ho jít alespoň zkontrolovat a zeptat se jestli něco nepotřebuje. Čistě ze zdvořilosti. Vstal a v duchu si chystal, co mu tak zhruba poví, když uviděl Daichiho jak sedí u sedačky s hlavou opřenou o kolena. Jak se sem kruci dostal? Byl příliš zabraný do svých myšlenek, že ho ani neslyšel jak přišel. Vypadal tak roztomile. Nechtěl ho probudit, ale z takového sezení ho akorát budou bolet záda. 

„Daichi, co tu děláš? Máš být v posteli.“ 

Věděl, že Daichi otevřel oči, ale nezvedl hlavu. Přehlédl to bez povšimnutí.

„Daichi no tak, probuď se a pojď do postele. Proč jsi přišel?“

Vrhl se mu k nohám a jak klečel na bolavých kolenou objal ho rukama kolem pasu.

„Prosím tě, Kioshi nevyhazuj mě. Chci tady zůstat. Chci zůstat s tebou, prosím.“ Ten malý k němu zvedl hlavu a Kioshi viděl,  jak mu po tváři teče slza. Klekl si k němu na zem a slzu rychle setřel. Proč si myslí, že by ho chtěl vyhazovat? Zpátky k těm lidem co mu udělali ty strašné věci? To by přece neudělal ani nemohl udělat.

„Jak tě mohla napadnout taková hloupost? Proč bych tě vyhazoval?“ Ptal se nabroušeně.

„Po tom ve sprše jsi se ke mně začal chovat hrozně odtažitě a ani jsi za mnou nepřišel. Myslel jsem, že mě nechceš a že mě vyhodíš nebo pošleš zpátky k- k..“ Nemohl to doříct.

„Já jsem se tak choval, protože jsem si myslel, že po tom všem co se ti přihodilo to bylo moc rychlé a ty bys nechtěl..“ být semnou, dořekl si pro sebe v duchu. To mu nahlas říct nemohl. Jednu pusu si ve sprše dali, ale to neznamená, že se mu líbí muži stejně, jako jemu.

„Ale já chci. Prosím, nevyhazuj mě. Udělám, co budeš chtít. Nebudu tu překážet slibuju, jen mě tu prosím nech.“ Zabořil mu hlavu mezi hlavu a rameno. „Jestli máš ženu nebo tak, určitě...“ Zlomil se mu hlas.

„Nemám žádnou ženu Daichi, vlastně jsem úplně sám.“ Pousmál se a pohladil to klubíčko neštěstí po hlavě. „Můžeš u mě zůstat, jak dlouho budeš chtít, společnost jen uvítám.“

„Opravdu?“ Rozzářily se mu oči jako malému dítěti. Myslí to vážně, nechá ho tady?

„Jistě, ale chci, abys mi řekl, co se stalo.“ Povytáhnul nekompromisně obočí a zvedl se i s chlapcem na nohy. Posadil ho na jeden kraj pohovky a sám si sedl na druhý, dál od něj. Čekal, ale chlapci se do toho nějak nechtělo. Seděl tam jako zvíře, které čeká na porážku a mračil se.

„Můj ty smutku, pojď sem.“ Natáhl ruce, čehož Daichi hned využil a stulil se mu v náručí.

„Já jsem nikdy nepoznal svoje rodiče.“ Zahleděl se do ohně a zhluboka se nadechnul.

„Byl jsem v pár pěstounských rodinách, ale vždycky mě buď vrátili, nebo dali do úplně jiného domova. Nevím, proč to dělali, vždycky jsem se strašně snažil. Když jsem nevydržel ani u šesté rodiny, skončil jsem v místním dětském domově. To bylo před rokem. Dostali moji složku a přečetli si, že mě každý vrátil a tak na mě byli přísní. Vyčítali mi, že jsem nemožný a každý den jsem měl na talíři, že se mnou nikdo nevydrží. Já... mrzelo mě to. Když jsem jednou na podobnou narážku reagoval, dozorce mě praštil. Od té doby mě bili skoro za všechno, i když jsem nic neudělal.“ Rozvzlykal se a začal se třást po celém těle.

Kioshi ho ještě pevněji objal, ale nepřerušil ho. Vřel v něm vztek a zloba.

„Já se opravdu hrozně snažil nic neprovést, ale stejně jsem si to schytal vždycky já. Byl tam jeden muž, ten jediný mě nebil. On byl na mě hodný a vždycky mě ošetřil. Nevím, jak se jmenoval, říkali jsme mu doktore. Já, jednou jsem za ním přišel s pláčem a on...“ Odmlčel se. Kioshimu bylo jasné, co se tam asi v ten moment událo. „On mluvil tak přívětivě, ale potom mě hodil na postel a roztrhnul mi košili. Říkal, že nejsem nic, že nemám na výběr...“ Schoval si obličej do dlaní a zavrtal se ještě víc ke Kioshimu.

„Pšššt, už o tom nemusíš mluvit, dobře? Už je to pryč.“ Hladil ho hnědovlásek po zádech a konejšivě se pohupoval tam a zpět.

Usnuli spolu v náručí, šťastní, že mají jeden druhého.

Kioshi se ráno probudil jako první. Cítil na sobě teplo Daichiho těla, který tiše oddechoval. Hlavu měl položenou na jeho hrudi a usmíval se ze spaní. Chtěl se nějak zvednout, aby mohl udělat snídani. Opatrně přesunul Daichiho hlavu a vyměnil svou hruď za velký polštář. Určitě si toho ani nevšiml. Po špičkách se odplížil, vzal klíče od auta a vyrazil do města.

Rozhodl se, že koupí Daichimu něco na oblečení. Pořád chodí v tom tričku od LINKIN PARK. Přišel do obchodu s oblečením. Doufal, že správně odhadne velikost. Vzal tmavě zelené kalhoty s hnědým páskem a k tomu nějaké tričko a mikinu. Stavil se do pekařství a koupil na snídani čerstvé pečivo a zásoby na další dny.

Vrátil se a Daichi čekal u dveří venku.

„Okamžitě běž dovnitř. Jsi normální? Co děláš v té zimě?“ Zakřičel na něj až sebou Daichi trhnul. Viděl jak se mu od pusy vznáší bílé obláčky dechu.

Vypadal jako by k těm schodům přimrzl. Nechal nákup nákupem a vzal ho dovnitř. Rozdělal oheň v krbu. Za chvíli se pořádně rozhoří a vytopí teplem celou místnost.

„Bál- bál jsem se, že- že už se nevrátíš.“ Zakňučel.

„Ty mi vůbec nevěříš. Nezradil bych tě.“ Vzal do rukou jeho obličej. „Slyšíš? Nezradil bych tě!“ Objal ho. Daichi se pomalu přestával třást. Už mu začínalo být teplo.

„Koupil jsem ti nějaké oblečení, abys nemusel chodit pořád v tom triku.“ Daichi se usmíval od ucha k uchu. Byl rád, že je Kioshi zpátky.

„Děkuju.“ Oblékl si na sebe nové oblečení a ukázal se v něm Kioshimu.

„Sluší ti to.“ Sedl si na pohovku a posadil si Daichiho na klín. Políbil ho na krk a výskal ve vlasech. Daichi se pomalu přizpůsoboval. Když se dostal až k puse, čekal na Daichiho reakci.

Daichi si užíval Kioshiho polibky a doteky, když ustaly. Otevřel oči a setkal se s pátravým pohledem Kioshiho. Nevěděl moc co dělat, ale vzal jeho hlavu do drobných ruček a sám ho políbil. Bylo mu tak dobře, byl tak šťastný. Kioshi polibek prohloubil. Přejel jazykem po kontuře jeho rtů a vydobyl si přístup za ně. Prozkoumával vnitřek jeho úst s pootevřenýma očima, aby mohl kontrolovat Daichiho reakce. Nevypadal, že by mu to vadilo. S úsměvem se od něj odtáhl.

„Počkej, něco ti dám.“ Posadil ho vedle sebe a odešel někam do jiného pokoje. Po chvilce se vrátil a přinesl krabičku, nebo možná šperkovnici. Vytáhl z ní koženou  šňůrku na které byl zavěšený jantarový kamínek.

„Patřil matce, říkala, že toho kdo to nosí, ochrání před vším zlým.“ Nasadil mu ho kolem krku a něžně ho pohladil po tváři.

„To si nemůžu vzít, už tak jsi mi koupil to drahé oblečení, budu se cítit hrozně.“ Daichimu

 připadalo, že Kioshiho využívá.